„Do háje!“ vykřiknu polekaně, když loktem zavadím o kelímek s vodou a ta se následně rozlije po rozpracovaném výkresu. S tlumeným klením rychle popadnu triko z nejbližší hromady všude se povalujícího oblečení a snažím se tekutinu odstranit tak, abych co nejméně poškodil obraz. Asi jsem to měl čekat, smůla se mě poslední dobou drží jako klíště. Stačí pomyslet na včerejšek, kdy jsem se na školním výletě u McDonalda dostal do křížku s dvěma hlavními lídry naší třídy. No, a vsadil se s nimi, aniž bych věděl, co vlastně budu muset dokázat. Proč jsem to udělal? „Protože jsem idiot,“ zamumlám hořce. „Idiot se neříká!“ ozve se za mnou vysokým hláskem, jenž mi na tváři vykouzlí úsměv. „Právě jsi to řekla, Eliško,“ podotýkám, přičemž zanechám již marné činnosti a raději se k mé malé sestře otáčím čelem. Pobaveně se zasměji nad jejím zděšením, kdy si s vykulenýma očima tiskne dlaně k puse a vrtí hlavou, až jí copy lítají ze strany na stranu. „Co chceš, prcku?“ ptám se raději rovnou a prohrábnu si vlasy nehledě na to, že si tak do nich zanesu barvu, od níž mám celé ruce. „Slíbil jsi, že mi přečteš pohádku,“ připomene mi vyčítavě. „Máš nachystané věci do školy? Udělané úkoly? Vyčištěné zuby?“ rekapituluji klidně všechny věci, co by měla splnit, aby byla naše dohoda platná. Někdy se cítím spíš jako její rodič, než bratr. Nebývalo to tak vždycky. V době, kdy máma neměla rakovinu a táta každý večer nevypil alespoň karton piva a polovinu laciné whisky. Eliška horlivě přikyvuje a já ji s povzdechem posílám do pokoje a přislibuji, že brzy přijdu za ní. Odkryji pozůstatky zničeného díla ponuré krajinky a triko znovu nepořádně odhodím na zem. Vím, proč jsem na tu sázku kývnul. Proč budu zítra v jedenáct večer stát na kraji parku a čekat na verdikt od lidí, na jejichž názoru mi v zásadě ani nesejde. Protože chci někam patřit. Toužím po tom, abych zapadnul, byl „normální“. Nechápejte mě špatně, svou osmiletou sestru nadevše miluju. Jen bych si někdy přál, aby nebyla můj jediný a nejlepší kamarád.
Na to, že je teprve začátek října, panuje venku třeskutá zima. Stepuji v parku na místě srazu a nevěřícně zírám na Karla a Petra. Mým úkolem má být přelézt přes nízkou zídku a strávit hodinu na hřbitově, jenž sousedí s parčíkem. Rezolutně to odmítám, než jsem nucen ustoupit posměškům a výhrůžkám. „Tak fajn,“ vydechnu a snažím se působit sebevědomě, když se škrábu na zeď. Seshora seskočím. „Nezapomeň, musíš tam zůstat až do půlnoci,“ ozve se zpoza zdi. Hrdlo mám sevřené strachy a žaludek se mi svírá nervozitou. „Já vím,“ povím ještě a vykročím mezi hroby. Snažím se neuvažovat nad tím, že jsem v noci na hřbitově… sám. Při každém šustnutí a podezřelém zvuku sebou trhnu. Nervy mám v háji a v duchu si neustále vyčítám, že jsem pitomec raději nezůstal doma. Ale teď se nemůžu vrátit, dokázal bych tím, že jsem vážně zbabělec. Udržuju se v pohybu, abych v těle uchoval alespoň trochu životodárného tepla. Neustále se ohlížím přes rameno. Nejsem zrovna pověrčivý člověk, ale stejně mi to tu přijde strašidelné. Větve stromů vrhají děsivé stíny a cloumá mnou zima. Prohlížím si náhrobky v ponurém světle měsíce a nedokážu se ubránit jisté sklíčenosti. Kolik času nám zbývá? Pohled se mi zatoulá ke stromům. Ze země tam ční kořen, který připomíná pokroucené prsty. Otřesu se a v tu chvíli nenávidím svoji představivost.
Zadívám se jinam, když periferním viděním zaznamenám pohyb mezi stromy. Neklidně se tam otočím a pokouším se rozeznat, o co se jedná. Nic konkrétního nezpozoruji, ale z nějakého důvodu mi po zádech přeběhne mráz. V tu chvíli to pochopím. Je ticho. Vidím větve, jak se ohýbají ve větru, ale neslyším je. Jediné, co zní mlčenlivou nocí, je můj podivně přerývavý dech. A je to tam znovu. Hnutí a nesrovnalost v okolní tmě. Někdo vystoupí zpoza stromů. Měl bych se obrátit a pelášit pryč, ale jsem ztuhlý strachy. Když postavu osvítí měsíční paprsky, nedokážu zadržet výkřik deroucí se mi z hrdla. Je to dívka, jenže příšerně deformovaná. Má na sobě staré a špinavé černé šaty s kdysi bílou krajkou na límečku a u lemu sukně. Vlasy havraní barvy jí spadají až do pasu. Kůže vypadá seschlá a zkrabatělá. Ale nejhorší je, že nestojí na zemi. Visí ve vzduchu jako nějaká morbidní loutka. O krok ucouvnu a chystám se utíkat jako o život. Udělám však tu chyby, že se jí zadívám do očí. Duhovky mají zářivě fialovou barvu. Takové jsem ještě nikdy neviděl. Na chvíli mě napadne, že bych podobný odstín mohl získat smícháním akvamarínové a tmavě modré spolu s drceným fialovým prachem z křídy. A stejně by to nebylo přesně ono. Ty oči jsou děsivé a… lákavé. Paralyzují mě. Myšlenky mi zastře zvláštní mlha. Cítím se podivně lehký. Pokusím se přinutit své končetiny k pohybu. Nejde to. Začínám panikařit a zkouším to znovu, ale neovládám svoje činy. Stal se ze mě vězeň ve vlastním těle. Dívka začne prozpěvovat lehkou a pomalou ukolébavku. Moje nohy se pohnou. Ruce popadnou rýč, jenž ležel skrytý za jedním náhrobním kamenem. Přejdu k úseku volné půdy a začnu kopat. Nechci to dělat. Uvnitř své hlavy křičím a naříkám, snažím se osvobodit. Marně. Melodie písně mě pohlcuje a nutí mne kopat dál. Nedokážu se vymanit, nemůžu přestat. Dojde mi, co dělám. Kopu si vlastní hrob. Vím to, cítím její úmysl, jako by její mysl byla provázaná s tou mou. Uvědomím si, že píseň zní jen uvnitř mé hlavy. Ona doopravdy ani neotevírá ústa. Jen mě sleduje tím děsivým pohledem. A já pláču. Pláču bezmocí. Je to jediná věc, kterou dokážu udělat. Ale zdá se mi, že mi to povolila. Líbí se jí moje zoufalství.
Odložím nástroj. Stanu před mělkým hrobem. Mým hrobem. Rozváže se mi jazyk. „Prosím!“ štkám. „Prosím, nech mě jít!“ Slzy se mi začínají koulet po tvářích. Hledám nějakou naději, ale vím, že kluci mě zachránit nepřijdou. Ten… duch se na mě usměje. Je to však hrůzyplný a neveselý úsměv. Před očima se mi mihne scéna. Nejdříve nechápu, co se děje, ale pak mi dojde, že mi ten přízrak ukazuje vlastní vzpomínky. Dívka v černých šatech, svázaná, s roubíkem v ústech. Nad ní stojí muž. Vezme dívku do náruče a položí ji do čerstvě vykopaného hrobu. Dívka sebou mrská a pláče, ale není jí to nic platné. „To bude dobré, uvidíš,“ řekne muž tichým konejšivým hlasem. Vezme lopatu a začne hrob zasypávat hlínou. Vize skončí, ale přesto ještě cítím dozvuky toho děsu a beznaděje. Nechápu, proč mi to ukázala, ale mám pocit, jako by… chtěla, abych jí porozuměl. Přes vlastní slzy vidím rozmazaně, přesto když se jí zadívám do očí, slibují jen bolest. Už znovu nemůžu promluvit. Sednu si do hrobu a začnu si sesypávat vykopanou zeminu na nohy. Děs se stupňuje na nejvyšší možnou míru. Ona mě nechá se pohřbít zaživa! Položím se na záda a jednou rukou nadále rozprostírám hlínu po svém těle, dokud nezbude jen můj obličej. V tu chvíli se nade mnou objeví ona. Chytne mě za ruku. Jako bych ji ponořil do ledové vody. Naposledy se mi zadívá do očí. Oplácím jí pohled, přestože mě ty fialové oči zbavují rozumu. Bezhlesně ji prosím. Ona nakloní hlavou na stranu a jemně jí pokroutí. Prudce zavřu oči, už se nechci dívat. Snažím se myslet na něco hezkého. Jediné, co mě napadá, je Eliška. Kdo se o ni teď postará? Vědomí, že zůstane sama, mě tíží stejně jako půda na prsou a znemožňuje mi pořádně dýchat. Najednou přízrak dívky prudce ucukne. Získám nad sebou znovu vládu, když už necítím přízračný stisk na své ruce. Vítr mě zastudí na holé dlani. Překvapeně otevřu oči, o nichž jsem si myslel, že už nespatří světlo světa. Pátrám v její děsivé tváři a spatřuji vztek, rozkol a zmatek. V dalším momentě pohlédne do strany, jako pes, který zavětří kořist.
A pak… je prostě pryč.
Chvíli jsem strnulý šokem, ale nutkání se řádně nadechnout mě pohání k tomu, abych se pokusil vysvobodit z vězení v zemi. Tohle je špatné, nesprávné na té nejzákladnější logické úrovni. Tyhle věci, věci jako ona, nemají existovat a můj mozek je odmítá zcela přijmout. Proto se soustředí jen na jednoduché úkony. Dostaň se odsud. „Danieli!“ ozve se ve vzduchu úzkostně moje jméno. „Tady!“ vykřiknu s úlevou, která znovu spustí stavidla slz. Můj hlas i mně samotnému zní slabě a sípavě. Přesto se nade mnou objeví Petrova vystrašená bledá tvář. „Probůh, co se stalo!“ ptá se, zatímco mi pomáhá se vyhrabat ze země. Neodpovídám, nedokážu to. Jakmile jsem dostatečně volný, vyškrábu se na zem vedle hrobu a třesu se tak moc, až mi zuby drkotají o sebe. Panebože, panebože, panebože… Já žiju. Úlevou se rozesměju a nevšímám si Petra, který mě nyní sleduje nechápavě. „K-kde je Karel?“ vypadne ze mě ještě stále rozechvěle. „On zůstal na kraji. Slyšeli jsme tě křičet, ale on říkal, že to hraješ a že ho nezajímá, co s tebou bude,“ odpoví mi překotně a snaží se mě vytáhnout na nohy. Nemusím být Einstein, abych pochopil, že chce, abychom se z tohohle místa rychle vypařili. „Mrzí mě to, jasný? Tohle jsme… sakra, to jsem nechtěl. Co se, sakra, stalo?!“
I v jeho hlase zaznívá panika. Už bych mu dal nějakou srozumitelnou odpověď, ale než k tomu dostanu šanci, protne ticho srdceryvný výkřik, při němž se mi zježí chloupky na rukou. „Co to bylo?“ vyjekne Petr. Zmocní se mě neblahá předtucha. „Smrt…“ odpovím.
***
Dívka stane nad čerstvým hrobem. Nad rozoranou půdou ční jen dlaň s prsty zkroucenými v posmrtné křeči. Musel jí posloužit jeden z připravených hrobů k rannímu pohřbu. Cítí se díky tomu ochuzena o část chlapcovy stupňující se beznaděje. Ale mohla by získat víc… stačí se vrátit… Bojuje sama se sebou, dokud nevydá nelidský, hrůzostrašný výkřik plný rozpolcené touhy, jež se rozlehne tichem. Poruší tím okamžik, který jako by do té doby zůstal uvězněn v čase. Znovu se rozezvučí vítr a listí pochmurně zašustí. V temnotě dívčiny duše se převaluje vztek. Nestačí to. Chce víc. Víc lidí musí zaplatit. Nenávist ji udržuje na tomhle světě. Zaplatí. Nezáleží na tom kdo. Všichni zaplatí za to, co se jí stalo. Pomalu se začne rozplývat. Vsakuje se do okolní tmy. Však přijdou další. Ona počká, oh ano, počká. A vychutná si jejich zoufalství… Do posledního dechu…
