Na samé hranici zemí moravských a českých rozevírá se krajina v malebné údolí, na jehož stráně od věků dopadá listí prastarého stromu. Mohutná lípa z dob, kdy nedaleko položili první kámen královského města. Hleděla tiše, jak staletí mění svět, šumící a mlčenlivá. Až jednou do ticha se vkradl hlas, odvážný a znělý, z útrob věčného kmene. Kdo dnes ví, co předcházelo noci, kdy ves vystavěná ve stínu její koruny zaslechla lípu prve zpívat?
*
Blížilo se pozdní poledne a svět byl v dokonalé rovnováze. Vysoko nad údolím rozháněl vítr bílá oblaka, zatímco dole, na louce, rozháněl pes hlouček dětí. Rozprášil je do všech stran a rozblázněný jejich křikem, vybral si jedno k uštvání. Zlověstným štěkotem děsil běžce k smrti a sebe pobízel, hnali se dolů po poli, kolem meze a minuli dvě chalupy. Přeskočili chatrný plot a málem bylo po všem, když dítě padlo u prašné cesty. Stačilo ještě sebrat síly, ale sebralo jich příliš málo. Ještě pár rychlých kroků. Poslední dům, stavení, za kterým se stráň zvedá a běh dřív unaví. Pak přišel konec. To malé, nešťastné tělo se sesulo vyčerpáním ke kořenům stromu a rozloučilo se v ten moment se životem. Ustal štěkot, snad jako ticho před bouří.
Ale bouře nepřicházela.
Dítě ztěžka vzhlédlo, s děsem v očích obrátilo hlavu a pes, před chvílí ještě krvelačný, stál pevně opodál před stínem stromu a vzhlížel do koruny. Nekňučel jako by se bál, jen upřeně sledoval, jak lípa hýbe větvemi ve vánku, co zbyl z větru v oblacích. Vydržel tak dlouhou chvílí, pak odešel.
Ten den se začalo proslýchat, že lípa zachránila život dítku od mlýna. A v ten den se všichni pletli.
Padla noc, byla to temnota posetá šťastnými hvězdami. Mlynář k nim zvedal hlavu, když se klátil k domovu. Měl vrávoravý krok a v hlavě víno, kterým připíjel na tu šťastnou událost. Jako by se mu dcerka podruhé narodila. Děkoval nebesům, zpíval si, i když zamotaným jazykem. A sotva zahlédl statnou siluetu lípy, dovrávoral k ní, aby před stromem padl na kolena a křičel na celou ves tisíceré opilecké díky. Jeho jásot protínal noční ticho, ozvěnou zvonil v údolí. Nemohl slyšet tiché zašumění. Jak korunou lípy prolétl vítr a rozezněl listí. Přesto se zarazil a oči pokleslé vínem zpozorněly. Cosi se do nich vkradlo. Údiv. Strach. Jako když střelí, vyskočil mlynář na nohy a běžel pryč. Tu po dvou, tu po čtyřech, jak mu dovolil prohýřený večer.
Nad ránem probral půl vsi ženský křik.
„Poběžte, poběžte tam, stalo se něco strašného!“ Stará kořenářka zapomněla, že špatně chodí a hnala se údolím, jako se valí stáda ovcí sháněná ze strání.
„Kam?“
„Co se stalo?“
„Co baba trojčí?“
„Hergot zabte ji někdo, já spím.“
„Anežko, vy běžíte?!“
Z oken i dveří chalup se vykláněli lidé, někteří s polínky v rukou jak odběhli od kamen, co se chystali podpálit, a častovali tu zvěstovatelku neštěstí různě, každý podle svého.
„Tam, k naší lípě, utíkejte!“
„Anežko, vy ale běžíte opačným směrem.“
„Aby to všichni vě...“ Než dořekla, už zase nebyla na doslech.
„Neměli bysme ji zastavit? Není nejmladší... co to do jí vjelo? Chudák se snad pomátla na rozumu,“ kroutila domkářka za plotem hlavou, jak se té ženské za patama kouří.
„Až vrazí hubou do poličských hradeb, zastaví se sama,“ bafl z dýmky soused, praktik. „Další běžec, krucinál, co je potrkalo?“
Kořenářce skoro v patách, vyloupl se u nich zadýchaný vesničan. Byl červený v obličeji, protože mu rychlost působila obtíže, a rukama ukazoval něco, čemu nerozuměli.
„M, m, s, oil,“ pronesl sotva plíce dovolily.
„Máte pravdu, sousedko, tenhle je mladší a taky se pomát.“
„Mlynář, k sakru, se, do prčic, oběsil!“ vysvětlil jim a málem přitom padl.
Sousedka se zajíkla. Soused procedil cosi skrz dýmku a pomalým krokem vyrazil.
Z ranní mlhy lípa jako by se rodila. Pomalu, zlehka, přízračně dostávala v novém ránu tvar. Kdo přicházel, viděl, jak mu svět před očima kreslí ten mohutný strom. Kořeny, kmen posetý uzly věků, lidské nohy, velké suky od pradávných rozštěpů, zbytek mlynáře, provaz, první větve a nakonec celou korunu.
Nesešlo se jich málo. Dobrý tucet lidí ze zdejších sousedství lomil nad neštěstím rukama. Dorazily vyděšené hospodyně i rychle střízliví chlapi, co s mlynářem ještě včera pili.
„Odřízněte ho někdo, pro pána.“
„Ne! Rozvázat! Poškodíte provaz,“ zasadil se o správnou věc kdosi s obláčkem čerstvého kouře nad hlavou.
Ve větvích lípy zapraskalo, když mrtvolu snášeli.
Radost z pod zapadajícího slunce vystřídaly chmury úsvitu. Ve vsi, která žila smrtí, nebylo toho dne veselo a jakoby to nebe tušilo, zůstalo tmavé. Co se nejstarší dovedli upamatovat, nebyl v údolí sebevrah. Za hřbitovní zdí našli jen jeden kámen, dávno zarostlý a časy které připomínal, už dávno odvál čas. Teď vedle vykopali druhou díru.
Kolem místa kde objevili oběšence, chodilo od zlého rána lidí pomálu. Kdo musel, ten se lípě snažil vyhnout pohledem. A když se přeci jen zahleděl, nedalo mu to, musel se přežehnat. Tak uplynul den první i druhý. Třetí se dobral k noci a všichni uvítali průtrž mračen. Měla spláchnout z lidí to divné černo v mysli. Přišla bouře, ty s sebou nosí čerstvý vzduch. Když blesky křižovaly nebe nad údolím, měl každý dost práce ustát to běsnění hromů a mohl na chvíli zapomenout na mrtvé.
Málokdo měl té noci klidné spaní. Ti, kteří oči zamhouřili, vpluli tmou do podivného snění. Pod víčka se jim vkrádaly živé obrazy. Slyšeli ptačí zpěv, cvrlikání, které hned naplnilo srdce čirou radostí. A náhle ustalo. Slyšeli bít zvony. Vznešené a silné, než rázem zmlkly jako by nikdy nezvonily. Vzbudil je plamen, co vyšlehl z bílé hvězdy. Tím končil sen a s ním i noc, přišlo jitro.
Listí lípy ještě pouštělo dolů kapky nočního deště, když u ní našli zkřehlé ptačí tělo. Holubice, peří na uhel zčernalé a kolem nicotná závěj opálených bílých pírek. Nikdo nic takového neviděl. Usnesli se ještě na místě, že nebožátko musel srazit blesk. Pták ale není člověk a tak šel každý po své práci, s radostí že za bouře nelehlo popelem žádné stavení.
*
U kostela bylo nezvykle živo. Drobná zadní vrátka zrovna duněla naléhavým bušením a hlouček přihlížejících se o čemsi dohadoval.
Někdo pokrčil rameny. „Ožral se a chrápe.“
„Mlč, neznabohu, nebo ti jedna přiletí,“ pohrozil mu jiný.
„Co je na tom špatného, taky to tak dě...“ Jedna mu přiletěla. Rvačka, kterou to rozpoutalo, mohla být napínavá, ale hned je roztrhli.
„Nemám dobrý pocit, něco se stalo. Od toho neštěstí mám pořád nedobrý pocit,“ zoufala si farská. To ona zamčené dveře kostelíka objevila jako první. Když brzy z rána objevila farářovu světničku na faře netknutou, šla ho hledat. Důkladnou úvahou podepřenou průzkumem seznala, že může být jedině v kostele. Nebylo by to takto brzy poprvé.
„My tady šaškujem,“ zalomcoval nejstatnější z hloučku dveřmi, „a on se někde vynoří s klíčem a budeme za blázny.“
„Já mám nedobrý pocit!“ odzbrojila ho jasným důkazem.
„A no tak mě k tomu pusťte,“ vyloupl se z klubka drobnější člověk s pleší.
„Ty tam radši ani nechoď!“ Všichni se zasmáli.
Udělal na ně neslušné gesto a vytáhl z kapsy svazek podivných klíčů. Pečlivě jeden vybral, zakroutil s ním v zámku. Cvaklo to a dveře jako by nikdy zamčené nebyly.
„Děkovat nemusíte, já si to vyberu, až nebudete doma,“ poklonil se a zívnul, protože se kolem kostela vracel takto za rozednění z práce.
Vycházející slunce se prodralo do chrámu páně barevnou vitráží. S tichou úctou pošlapal průvod zvědavců oranžová a modrá světélka. Jemně se tetelila na zemi, příšeří a stíny zahnat ještě nedovedla. Loď kostela vracela lidem kroky ozvěnou. Šepot se nesl do ztracena. A když první z průvodu zaječela, vysoká kamenná klenba tím zvukem zazvonila jako umíráček.
Ležel zkroucený za oltářem, div ne jako spící. Smrt vyhladila vrásky na stárnoucí tváři, bílé až skoro svítila. V pootevřené, studené dlani našli zelený lístek.
Trvalo dlouho, než byli schopní slova. Když potom vynášeli černě oděné tělo, šli alejí lidí a všichni byli zamlklí. Někdo se modlil, někomu se leskly oči. Ale všichni měli strach.
„Byl starý.“ Z večera se rokovalo.
„Ale čilý a zbožný, takoví umírají později.“
„Já měla nedobrý pocit!“ Připomněla se nejnešťastnější z nich.
„To byl zlý mlynářův duch, přišel se pomstít, že se za něj nesloužila mše!“
„Měl zemřít jako každý slušný člověk.“
„Co si počneme?“
„Navrhuju vypít mešní víno, když už ho nebude po...“
Umlčeli ho výmluvným ručním způsobem. Když skončili, poslali do královského města zprávu o neštěstí a prosbu o pomoc.
Život se vracel jen velice zvolna ke starým pořádkům. Míň se mluvilo a víc pilo, šeptaly se různé věci. Že ve vsi nebude bezpečno, dokud mlynářův duch nenajde klid. Že byla smrt božího služebníka cenou za přečkání moru, který před časem krajem obcházel. A že se ve stínu mohutné lípy plaší koně, že ten strom děsí zvířata i lidi.
„Aby neděsil, vždyť na něm visel chlap.“
„Já chtěl okolo na kopec nahnat stádo a mohly zešílet. Ještě teď mi z bečení zaléhá v uších. Že by jim taky vadil oběšenec?“
„Stala se tam zlá věc, to němá tvář vycítí.“
„Němá...“ zašťoural se v uchu majitel bojácného stáda.
Někdo těm zvěstem věřil a jiní je brali na lehkou váhu. Místní blázen poslouchal se zvláštním zaujetím co o bloudících duších a hrozivých stínech lidi povídají. Kolikrát na to nechal zavést řeč, jen tak, snad se bavil tím, jak jsou vystrašení. Často ho pak vídali sedávat pod lípou. Smál se na celé kolo nebo si mluvil pro sebe. Žbleptal nesrozumitelná slůvka a zasekával se v nich. Občas jen tak kývnul.
Zvlášť dobrý přehled měla vdova z nedalekého domku. Stála ve dveřích, kroutila nad tím hlavou a obočí jí dělalo přemýšlivou vrásku.
„Zase?“ pozdravila ji kývnutím známá.
„Sedí tam od rána. Ale dneska se nesměje. Víte, mě něco přišlo na mysl...“
„Copak to?“
„Podívejte se na něj.“
„Vidím, sedí.“
„Ale ne... všimněte si. On si s tím stromem povídá!“
„To je možné, vždyť víte,“ udělala si prstem kolem spánku kroužek.
„Ale já myslím, že mu ta lípa odpovídá.“
„Áha...“ přikývla pomalu známá. „Já zase půjdu. A nebojte, z toho se vyspíte. Snad.“
Mávla za ní, zaujatá scénou s bláznem a přesvědčená, že sama neblouzní.
Ještě ten den se pod lípou splašil kůň. Nebyl by první. Ke kováři je tudy vodili co chvíli. V paměť událost vešla, protože se statné zvíře vytrhlo a rozrazilo kopytem hlavu podomkovi, který jej vedl. Pak kůň utekl a nikdo ho nikdy nenašel. Do země se vsákla krev a do lidí přesvědčení, že musí konat.
„Mám toho akorát dost,“ rozhodl rychtář. „Přineste sekery, bude dřevo na podpal.“
„Ten strom je starý jak ves sama!“
„Ten strom nosí smůlu. Řekl jsem pokácet.“
Nikdo si nedovolil oponovat. Krom blázna, ale toho zahnali. Přišli se na to podívat, jako se ve městě lidi schází k pranýři. Skoro celá ves. Kovářův nejstarší syn, prý nejsilnější ze vsi a přilehlého okolí, přistoupil ke kmeni skoro obřadně. Protáhl svaly, k velké potěše místních dívek, popadl čerstvě broušenou širočinu a s mohutným máchnutím ji zatnul do kůry stromu. Vydechl při tom, zdálo se, že námahou. Zdálo by se i dál, kdyby nepustil sekeru a se zaúpěním nepadl na kolena. Místní dívky leknutím zapištěly. Mladý kovář se sesul k zemi, košili na hrudi nasáklou krví. Když ji roztrhali, našli hlubokou ránu. Místní dívky omdlely a nastal zmatek, křik a bědování.
Až ostré hvízdnutí ten mumraj přerušilo. Zastavilo čas a odehnalo i ty ptáky z nejbližších stromů, kteří neulétli před zděšenými výkřiky. Kdo se za tím zvukem otočil, spatřil člověka ve lněné kutně. Měl dobromyslný pohled a hůl, o kterou se líně opíral.
„Co se tady děje?“ kývl hlavou k nejbližšímu z místních.
„Strašné věci! Nějaká zlá síla, snad samo peklo!“
„Děkuji vroucně za vysvětlení,“ opáčil mnich a ohlédl se po jiném. „Co se tady děje?“
„Lípa zabila mladého kováře!“
„Jaká lípa?“
„Copak ji nevidíte?!“
„Vidím, stojí. Zabíjí jen padlé stromy.“
„Tahle ho zabila sekerou.“
„Ach tak,“ usmál se mnich a pokročil k dalšímu z vesničanů. „Třetí pokus. Co se tady děje?“
„Potkalo nás strašné neš... ty jsi kdo?“
„Jan, bratr z řádu dominikánů, prosím,“ sklonil mnich hlavu.
„Kde ti by se u nás vzali?“
„Říkají mi potulný... ale já bych se netoulal, kdyby... to je jedno!“
„Nejdeš vhod. Přijď si žebrat jindy.“
Vesničan se chtěl odvrátit, ale mnich ho popadl za rameno a narovnal původním směrem.
„Nejdu žebrat. Prosili jste o pomoc. Vrchnost seznala, že není na panství povolanějšího služebníka božího a bylo mi svěřeno zaopatřit na čas ve vaší vsi zbožnost a duchovní útěchu. Jsem ve správné vsi? Telecí, za rybníkem doprava?“
„Ano, ano. To je hned jiná! Vítej. Bude ti u nás dobře, lidé jsou tady zbožní jako nik...“
„Tak nám prý posílají nějakého tlusťocha,“ vpadl kdosi do hloučku lidí, „který jim tam už měsíc vyjídal sklepy a nemohli se ho jinak zbavit. Sotva si člověk odpočine od modlení, strčí sem dalšího.“
„Jako nikde,“ zamračil se mnich. „Jídla je tu dost?“
„Čím dál víc, strávníků neustále ubývá,“ v hloučku stál i člověk s dýmkou.
„Výborně. A teď mi konečně někdo normální vysvětlete, proč je tady to srocení.“ Napil se vody ze džbánu na provázku.
„Poslední dobou se u nás dějí divné věci. Za všechno může ten zatracený strom! Snad je posedlý zlým duchem. Chtěli jsme ho pokácet ale sekera jakoby místo do dřeva tnula do živého. Podívejte, podívejte!“ Přitáhli ho za rukáv k mrtvole. Zdála se mu tak výmluvná, uvěřil jim.
„Ďábel!“ pronesl tak důležitě, že lidi vyděšeně odstoupili. Zakrývali si ústa a někteří šeptali, že si to mysleli od začátku.
„Boží prozřetelnost mě naštěstí vedla životem poznání, vím jak na něj a vyženu toho démona ze vsi, jako že je Bůh nade mnou!“
„Ovšem až po jídle...“ přidal si dýmka.
„Ovšem, že až po jídle. Odveďte mě na faru, potřebuji si odpočinout po namáhavé cestě.“
Ves se rozdělila na ty, kteří vkládali naděje do mnichova počínání a na ty, kteří nevěřili, že zvládne víc než vyprázdnit celý farní sklep. První dny jeho působení dávaly za pravdu škarohlídům. Nikdo ho neviděl, jen hospodyně, která chodila na faru uklízet, říkala, že studuje do noci knihy. Všechny proto překvapilo, když třetího dne z večera potkali mnicha venku, pod lipou. Držel v ruce tlustou knihu, kopu zažloutlých stránek a přes jedno rameno tajemný pytel, přes druhé režný provaz.
Nechal si zavolat pomoc a rozdal pokyny. Pak si nechal zavolat jinou pomoc, vysvětlil jí, že není blázen a znovu rozdal pokyny. Měl podruhé větší štěstí na lidi a dostalo se mu, co žádal. Mnicha spustili do dutiny v útrobách mohutného kmene. Divili se, zrazovali ho a naléhali, ale nenechal se odbýt.
„Slíbil jsem zbavit lípu zlého ducha a to taky udělám!“ To byla poslední slova, která jim věnoval, než zůstal sám v chladném objetí stromu.
Tu noc poprvé uslyšeli zpěvný hlas. Nesl se odnikud, a když na chvíli ustal, zachvělo se listí v koruně prastaré lípy. Než přešla noc, to listí opadalo. Mnich zpíval žalmy, jeden za druhým. Jak mu slova splývala ze rtů, lípa se znovu zazelenala. Obrostla tisícem nových srdcí, nad údolí se vrátil klid. A její stín už nikdy nikomu život neupřel.
