Je pohodový večer a já sedím na venkovním posezení přímo před restaurací. Popíjím víno a sleduji okolní život. Podle mě je to nejlepší, co můžu v Římě dělat. Nechat se unášet klidnou atmosférou a naslouchat večerním zvukům města. Hlasy turistů umlkly, už šli do hotelů odpočívat. Pracující Italové parkují svá auta a rušivý hluk motorů a hřmot jejich kol na žulovém dláždění v ulicích utichá. Veškeré zvuky denního shonu se pomálu vytrácejí a já mohu v klidu odpočívat. Dívám se na náměstí, kde jsou dvě stejné fontány. Mají vodotrysky a vytéká z nich voda jako z každé fontány, ale tyto zaujmou pozornost hned při prvním pohledu, jelikož jsou zdobeny nezvyklou plastikou vany. Je příjemné poslouchat šumění vody. Mohl bych tu vysedávat celý den, ale pociťuji, že mi alkohol stoupá do hlavy, tak raději toho nechávám. Vypil jsem značné množství skleniček kvalitního italského vína. Bylo tak dobré, že jsem nemohl přestat a tak jsem toho vypil dost. Navíc to nesmím přehánět, protože za chvíli musím na hotel. Bude tam na mě čekat má žena, která je tu v Římě se mnou a ta by ze mě alkohol cítila. Dnes jsme se rozdělili, má žena šla na nákupy a ty nejsou nic pro mě, tak jsem si vybral obdivování památek a vysedávání v tomto podniku. Ještě je čas, tak ještě chvíli posedím. Opírám se pořádně o opěradlo židle a dál sleduji fontány uprostřed malého náměstí Piazza Farnese. Obklopuje ho několik staveb. Největší dominantou jsou dvě stavby, Palazzo Farnese a kostel zasvěcený svaté Brigitě Švédské. Další stavby jsou obytné domy a restaurace. Raději už půjdu, protože slunce, už zapadá a náměstí tmavne.
Zvedám se, platím účet a jdu ulicí napravo od Palazzo Farnese. Je tu spousta zaparkovaných automobilů a ticho. Není tu jediný člověk. Slyším cvakání svých pod o dlažbu a vzdálené zvuky. „Vážně je tak pozdě?“ přemýšlím a snažím se přijít na to, proč tu v ulici není ani noha. Je to celkem výrazná změna, kterou pociťuji hned. V restauraci bylo ještě pár lidí, ale nyní jsem osamocený. V této hodině je to asi normální. Ticho, tma, nejspíš alkohol v krvi a blízkost zdí lemující dlažbu vyvolává klaustrofobní pocit. Jedinou útěchou je slabý svit veřejného osvětlení. Nesmím to tak prožívat a zrychluji krok. Po pravici je stěna obrostlá břečťanem, který připomíná pařáty, které jsou natěšené, jen aby něco polapily. Evokuje to pohyb listů ve větru, proto se to může zdát skutečné. Procházím pod světlem a břečťan se zdá neškodný.
Slyším tekoucí vodu. Zvuk vychází z kašny, která je hned přede mnou. Čirá tekutina vytéká přímo z pusy obličeje, který je vytesaný nad výlevkou a potom stéká do vaničky pod ní. Obličej a vršek kašny je přikrytý břečťanem. V ulici napravo je světlo a listí břečťanu vrhá na vytesaný obličej zlověstný stín. Jdu si umýt obličej, ať se trochu proberu. Nabírám vodu do dlaní. Je krásně chladivá a já si s ní svlažuji obličej. Je to příjemné. Odstupuji od kašny a pokračuji v cestě.
Kašna je přímo na rozcestí tří cest. Jdu tou, co je vlevo, protože je to přímá cesta k mostu a do hotelu. Zneklidňuje mě jedna věc, veřejné osvětlení nesvítí. Nechce se mi jít jinudy delší cestou, proto pokračuji dál. V ulici je tma, ale naštěstí na cestu vidím. Rozsvěcená okna dávají dostatek světla, abych nenarazil do zdi. Mám nepříjemný pocit. Svírá se mi žaludek, srdce mi tluče a naskakuje mi husí kůže. Pořádně netuším z čeho to je, ale najednou slyším za sebou něčí kroky. Nebo to jsou mé kroky? Zastavuji, ale slyším je dál. Někdo za mnou jde. Ohlížím se, ale nikoho nevidím. Je příliš tma, proto běžím dál. Klapání bot o dlažbu se rychleji opakuje, ale tu najednou vyjíždí auto. Nestíhám uhnout, ale naštěstí řidič brzdí. Trochu do mě autem strká a vyvádí mě z míry, proto se musím přidržet o kapotu. Řidič na mě křičí řadu italských nadávek. „Promiňte“ říkám a otáčím se za autem. Jistě mi osvětlí mého pronásledovatele. Ve svitu reflektorů vidím starého pána v ještě starším obleku. Ne, to nemůže být on, kdo mi způsobuje nepříjemné pocity. Pokračuji v cestě a předchozí myšlenka se naplňuje. On mě nesleduje, protože zabočuje do ulice tam, odkud přijel ten automobil. Chvíli nepříjemné pocity ustupují, ale po pár krocích se objevují zas. Ohlížím se, ale nikoho nevidím. Srdce mám někde v krku, mrazení v zádech a svírající se žaludek jsou příznaky toho, když se na mě někdo nepříjemně dívá. Možná to způsobuje všudy přítomná tma. Člověk nikdy neví, co je za ní a co je ukryté v černých stínech. Mohl by to být někdo s nedobrými úmysly a upírá na mě zrak, ale já ho nemohu nějak vidět. Blížím se do osvětlené ulice, tam snad uvidím, toho člověka, který mě sleduje.
Konečně jsem na větším prostranství, kde je měsíční svit a semafor, který je přímo přede mnou. Červená, žlutá a zelená se střídá, ale je to celkem zbytečné. Z ulice ze které teď vycházím, nevyjíždějí žádné automobily. V ulici jich spoustu stojí na každém možném místě, takže se semafor bude hodit ráno. Po pravici se stěna snižuje až k zemi. Od určité chvíle vidím projíždějící auta, jak jedou za ní. Nejezdí jich mnoho a křižovatka se zdá prázdná. Nikde ani živáčka, cítím se osamocený a opuštěný, ale není to jen to. Ještě je to strach z toho, co se může skrývat ve tmě. Nejsou to jen negativní pocity. Pozitivní je pocit volnosti, která se vytváří z toho, že tu nikdo není a mohu si dělat, co chci. Nejspíš pocit nedosažitelnosti, může způsobit, že mnozí lidé mohou ukázat, co se v nich skutečně skrývá. Pravděpodobně proto vzniká největší kriminalita v noci a to je další důvod, proč se bát tichých, vylidněných a tmavých míst.
Jdu přímo pod semafor, kde je přechod pro chodce. Znovu se dívám do ulice, ze které jsem vyšel. Napínám zrak, soustředím se a takto jsem pár dlouhých vteřin. Není tam nic jiného než jen černočerná tma. Noc není tmavá, protože svítí měsíc a hvězdy, ale do úzkých uliček neproniká světlo. Sklápím zrak a v tu chvíli mám pocit, že vidím nos, kus bílé tváře a oči se zlým leskem. Rychle trhám pohledem zpět, nikdo tam není, to se mi asi zdálo. Událo se to v krátkém okamžiku, proto nevím, jestli jsem viděl dobře, jelikož byl slabě osvětlený měsíčním svitem. A to zrovna nejsou zrovna moc dobré podmínky pro pozorování a určování, toho co vidím. Mojí vidinu podpořil alkohol a stále nepříjemné pocity, což v podstatě vyloučí pravost vysledované věci, přesto jsem z toho úkazu více neklidný, klepou se mi ruce, chvějí rty a zrychluje se mi puls, srdce mi bije jako o závod. Pokud bych byl střízlivý, asi bych tomu stále nevěřil, jelikož není možné, že by mě někdo sledoval. Jsem pouhý turista, bez peněz, vlivu a problémů. Nenajde se důvod, proč by mě někdo sledoval, proto mohu pokračovat klidně v cestě.
Nejdříve se rozhlížím, aby mě nikdo nesrazil, abych neskončil hůře než posledně a pak přecházím ulici. Žádné auto nejede. Za přechodem na chodníku zbývá už jenom přejít po mostě řeku Tiberu a budu v hotelu. Slyším řeku šumět, jak pomálu a líně teče. Je to příjemné a uklidňující. Čeká na mě teplo, světlo, bezpečí a s tím vším má manželka. Nemohu se dočkat a dávám se do svižné chůze.
Na mostě je velké množství světla, tady se cítím v bezpečí. Stále to není ono, ještě stále mám ten nepříjemný pocit. Jsem téměř na mostě a zvoní mi mobil, kdo to může být v tak pozdních hodinách. Dívám se na display mobilu. Volá mi má žena, asi si myslí, že jsem zapomněl na čas, sice za chvíli budu s ní v hotelu, ale raději to zvedám se slovy: „Ano, miláčku, poslouchám.“
„Nesmíš teď do hotelu, hrozí tady nebezpečí,“ slyším její hlas se smrtelnou vážností, „někdo se dobývá do pokoje…“
Uslyšel jsem ránu, křik, někoho hrubý hlas a poté zvuk položeného telefonu. „Co teď budu dělat?“ pokládám si zbytečnou otázku, na kterou v tomto okamžiku neznám odpověď. Jediné, co teď vím, že musím zůstat v klidu. Nezdržuji se voláním policie, než bych se s nimi domluvil, tak by moje žena mohla být daleko, a co hůř mohla by být mrtvá. Běžím po mostě. Počkat, slyším za sebou dupot, chvíli se ohlížím. Někdo za mnou utíká a pronásleduje mě. Míří přímo ke mně a běží takovou rychlostí, že jistě nemá jiný úmysl než mě chytit. Snažím se mu uniknout. Daří se mi to, ale do té doby, než si všímám, že proti mně běží někdo další a to stejným způsobem jako ten za mnou. Uvědomuji si, že jsem v pasti a zastavuji se. Nezbývá nic jiného než skočit z mostu do řeky. Můj nápad se zdá jako to nejlepší, co můžu v této situaci dělat. Neváhám už ani vteřinu, protože ten muž sahá do kabátu a nejspíš vytahuje zbraň. Nechtějí mě chytit ale zabít. Rozbíhám se ke straně, skáču a padám do řeky Tibery. Mezitím zazněly dva tlumené výstřely a žádná kulka mě během pádu netrefuje, mám štěstí. Padám přímo do vody, rozrušuji hladinu a chladná voda mě obklopuje.
Chvíli jsem v šoku, seběhlo se to tak rychle, že se teď snažím vzpamatovat. Někdo unesl mojí ženu a málem mě zabil, ale nevím proč to všechno a proč zrovna já a moje žena. Jediné co vím je, že ti co za to můžou, jsou někde na mostě a možná si myslí, že jsem mrtvý. Vzpamatovávám se a v hlavě se mi rýsuje jednoduchý plán, svoje vrahy bych měl sledovat, protože jistě v tom mají únosu nějaký svůj díl a zavedou mě k mojí ženě. Jistě není možné, že by pokus o vraždu a únos neměli spolu nic společného. Již jsem dost hluboko, voda je studená a temná. Chlad se mi zařezává do prsou, ještě k tomu ten pocit, že se nemohu nadechnout a nynější události, ve mně vyvolávají pocit beznaděje. Musím se nadechnout, proto se snažím vyplavat. Plavu směrem k mostu, abych se skryl pod mostem. Je to proti proudu, takže je to dost namáhavé.
Vynořuji se přímo pod mostem v jednom z oblouků. Vylézám na desku základu mostu a schovávám se za mostní pilíř, na druhou stranu než je levý břeh, aby mě nezahlédli. Domnívám se, že z levého břehu se dívají moji pronásledovatelé. Nejspíše se ujišťují, jestli jsem mrtvý. Stojím uprostřed mezi třemi pilíři mostu. Trochu se nakláním zpoza rohu a dívám se na levý břeh. Mám pravdu, stojí tam. Dvě postavy stojí u břehu a rozhlíží se do vody a k mostu. Nevidím jim do tváře, jsou daleko a ve stínu mostu. Něco říkají, ale není jim dobře rozumět. Šumění řeky a jiné zvuky přerušují jejich hovor, ale jsou to celkem tiché zvuky. Napínám sluch, už je slyším o něco více. Jeden druhého chytil pevně za kabát a nejspíš rozhořčením zvyšuje hlas: „Měli jsme ho chytit a ne zabít!“
„Neřvěte mistře, upoutáte něčí pozornost,“ říká ten druhý.
„S idioty jako jsi ty, to jinak nejde!“
„Vždyť se nic nestalo, policajti po nás nejdou. Snad vám není líto toho ubožáka.“
„Nic se nestalo?! Sledujeme ho několik dní a teď jsem ho pronásledoval věčnost a ty to posereš během sekundy, měl bych tě utopit v té řece a nechat tě plavat za ním. O dalšího pitomce míň. Jak by se ti to líbilo?“
„Už se to nikdy nestane.“
„To bych ti radil. Měli jsme unést nějaký pár z ciziny, protože než by někdo zjistil, že jsou nezvěstní, by trvalo několik dní a my jsme dostali na starost toho chlapa a kvůli tobě nemáme nikoho, jen ti druzí co měli unést tu ženskou, to zvládli. Budeme všem pro smích. Řeknu přesně, co se stalo, ale u bratrstva se za tebe přimluvím. To je poprvé a naposledy.“
„Jste velmi laskav, mistře.“
„Víš, co by tě jinak čekalo?“
„Jistě. Děkuji vám, mistře.“
Mistr ho pouští a ten druhý zůstává jak přimražený. „Pojď, musíme to nahlásit bratřím co nejdříve.“ Po těchto slovech ho žák dohání, protože mistr už ušel několik metrů.
Měl bych je sledovat, aby mě dovedli k mé ženě. Jdou po břehu řeky Tibery, přes kterou vedl ten most. Lezu zpět do vody a plavu přímo ke břehu. Plavu rovně, ale proud mě unáší a já jsem o něco dál, než počítám. Vylézám z vody, doufám, že už ve vodě nebudu nikdy oblečený. Stéká ze mě voda a klepu se zimou. Sice je léto, ale voda v řece je studená.
Jsou celkem daleko, musím je dohnat. Svižnou chůzí toho dosahuji. Když je mám na dohled a myslím si, že by mě mohli slyšet, tak svůj krok co nejvíce zpomaluji a tiše našlapuji. Tma je všude kolem, sem se světlo z ulic nedostane. Tajemní muži nejsou skoro vidět, lépe se rozeznává hluk jejich kroků, takže vím, že je mám nablízku. Nevěděl bych kudy jít nebýt řeky a osvětleného mostu před námi. Jistě jdou do svého zločineckého doupěte. Z toho že stejných typů lidí jako jsou oni, jich tam je víc a mají mojí ženu, a že tam zrovna mířím, mě z toho běhá mráz po zádech. Pronásledovat moje minulé pronásledovatele je celkem ironií osudu, jen se v této chvíli nesmí napadnout otočit se, není jisté, že by mě tma kolem skryla. Nyní využívám kouzlo noci já, ale používám jej k dobrým účelům. Přece není tma jen špatnou věcí, i když mě děsí stále.
Nečekaně se zastavují. Zastavuji se také. Stojí u stěny a něčím na ní otáčejí. Je to ta samá zeď, která lemuje celé nábřeží a cesta po nábřeží vede mezi zdí a řekou. Tiše se ve zdi objevuje otvor do podzemí. Lezou dovnitř a já se za nimi rychle a tiše protahuji za nimi zavírajícím vchodem. Uvnitř je odporný a hnilobný zápach. Pronásledovatelé jsou osvětleni pochodní, kterou vzali ze zdi a jdou dlouhou chodbou. Chvíli čekám, aby mě neslyšeli, a potom se snažím najít něco, čím bych otevřel skrytý otvor, aby byla úniková cesta volná. Nacházím páku a ta dveře otevírá. Cesta zpět je připravena. Nejsem dost rychlý, takže se pronásledovatelé rychle vzdalují a tma mě pomálu obestírá a je daleko znatelnější než před tím. Tmavé a zatuchlé místo nejsou atributy pro místo, kam lidé chodí rádi. To nejspíš vědí, že se podzemí nikomu nechce, tedy kromě zapálených archeologů a jeskyňářů, proto si zřídili doupě na tomhle místě, kde taky jinde v tak velkém městě než přímo v základech města. Starodávné podzemí z dávných dob je nyní skryto novými stavbami. Teď vážně nevidím ani na špičku svého nosu. Snažím se pokročovat poslepu, narážím do stěny, to je přilévání do poháru a ten přetéká ve chvíli, kdy zakopávám a padám jak dlouhý a široký na zem. Zvedám se a dostávám nápad, použít display mobilu jako zdroj světla. Máš štěstí, funguje i po namočení. Není to zrovna oslňující světlo, alespoň poznám, že se blížím ke zdi. Na podlahu stále nevidím, ale když půjdu pomalu, tak nemohu zakopnout. Cesta je zdlouhavá, podzemní prostory jsou rozlehlé. Nejspíš bych se ztratil, pokud by cesta nepokračovala stejným směrem. Zdá se však jakoby se chodby úžily, takže doufám, že jdu stále stejným směrem a tma mi nezakryla další případnou cestu. V podzemí očekávám klid, ale mýlím se. Ticho tu je, ale je takové, že odhaluje většinou neslyšné zvuky. Moje uši zachytávají každou nepatrnost, jako jsou dech, tlukot mého srdce a kapaní vody. Nejsou to jen tyto neškodné zvuky, občas mám pocit, že slyším krysí pískání a tiché ťapání jejich ohavných tlapiček. Nesnáším krysy a další ošklivosti, které mě nyní napadají, jistě jsou tu pavouci, lidské ostatky a další libůstky, jež způsobují lidské zděšení a mě na zádech mrazení, proto přidávám do kroku.
Vidím světlo. Myslím, že se blížím do cíle, proto se přikrčeně plížím kupředu. Slyším velké množství hlasů, které jednohlasně po někom něco opakují. Stále stejná intonace tomu dává punc tajemnosti a fanatismu. Možná jsou v transu, protože v tom je jakási přízračnost a šílenství, kterého není schopen zdravě myslící člověk. Musím se k nim nějak vetřít a podívat se, kde je má žena. Chodba ústí do jeskyně, kde je shromážděna velká spousta lidí zahalených v kápích. Chvíli pořádně nevidím, protože si oči zvykají na světlo. Je jich zhruba sto a všichni stojí a opakují slova, které předčítá u nějakého oltáře jejich vůdce a za ním je v přikovaných poutech ke kusu skály připoutaná má žena. Na kameni jsou nakresleny pro mě neznámé ornamenty. Davem pulzuje zvláštní tajemná energie, kterou je možné cítit ve vzduchu. Moc se nerozmýšlím a vcházím do místnosti.
Nikdo si mě nevšímá a stále opakují slova, nejsou podobné žádnému jazyku, který bych znal. Má žena se nehýbá, možná je pod vlivem nějakého uspávadla. Jsem blízko u oltáře, kněz si mě všímá a vrhá na mě zlý pohled, ale nepřestává číst. Ve čtení přidává na tempu a zuřivě gestikuluje rukama.
Něco se děje, čemu nerozumím. Ze stránek vylézá černý prach a směřuje k mé ženě. Je to nějaká zlá síla. Musím rychle jednat. Na oltáři je položen klíč, ale kněží mě zastavuje prkenným pohybem, který nevykonal on. Loutka je ovládána neviditelným loutkářem. Není to pevný stisk, takže se mohu vyprostit z jeho sevření. Odemykám pouta a žena bezvládně klesá na zem. Přízračný prach krouží kolem kamene a je ho tu čím dál víc. Je to hrůzostrašná podívaná. V ruce drží nůž a chce mě zabodnout, ale stále připomíná loutku. Nožem se netrefuje. Kopancem ho srážím na zem. Beru ženu do náruče a běžím jeskyní pryč. Někteří probuzení členové bratrstva jsou mi v patách. Běží za mnou, ale já jsem rychlejší. Zneklidňuje mě však černým dým, který se neslyšně plazí po zemi. Kouř žije vlastním životem a myslím, že slyším šepot: „Neunikneš mi. Tvá žena patří mně!“ Je možné, že mě ten přízrak sledoval společně s pronásledovatelem cestou uličkami? Ty pocity nemohl způsobovat pouze člověk. Probíhám chodbami, jak mi nohy stačí. Vidím, protože kněží za mými zády mají pochodně a poskytují mi dostatek světla. „Vždyť víš, že se mi nemůžeš v ničem rovnat, ubohý smrtelníku,“ ozývá se znovu odkudsi. Vybrali nás oni, nebo si přízrak o nás řekl?
Kouř mi olituje paty, už mě skoro má, ale blížím se ven. Vybíhám z jeskyně na nábřeží. Kouř však vylézá ven z jeskyně a seskupuje se, tak že připomíná něčí postavu a obloha se zakrývá mrakem. Tma se zhmotňuje a zakrývá úplně všechno. „Tomuto nemohu otéct,“ říkám si. Kněží zůstávají uvnitř, protože asi mají strach nebo nechtějí být odhaleni. Jediné, co mě může zachránit je skok s ženou do Tibery. Neváhám ani minutu.
Skutečně stín nemůže pod hladinu. Pomálu se rozpadá a ztrácí svůj tvar, až se celý vyčerpaný vrací zpět do jeskyně a slyším šepot: „Nyní si vyhrál, bídný červe!“
Tibere, Tibere jsi čistý a tajemný. Ty překonáváš zlo a jsem ti vděčný za svůj život. Slunce vychází a pročisťuje oblohu od inkoustové černě. Má žena se probouzí a neví o ničem kromě únosu.
Budu si pamatovat, že není špatné věřit svým pocitům. Nikdy nepůjdu nocí sám a budu vědět, že existuje něco, co přesahuje člověka.
