Zajímavé.
Myslel jsem, že když do člověka zarazím sekeru, tak dotyčný ihned umře.
On se ale vzpírá, zoufale bojuje o svůj holý život.
Proč vůbec?
Je to jen hloupý knihovník.
Svět se bez něho obejde. Já se bez něj obejdu.
Stejně jeho existence nemá vůbec žádný smysl.
Ráno vstane, odpoledne je v práci a večer se vrací domů.
Den co den.
Nuda!
Já mu vlastně pomáhám, osvobozuji ho od té hrůzné reality, ve které doposud žil. Ve které jsme oba žili.
No řekněte, nejsem já ale hodný člověk.
Vytáhnu z něj čepel, načež se opět napřáhnu a seknu.
Jeho pohyby se zdají být postupně méně a méně znát, zatímco zvuky, které doposud vydával, utichají v blažené ticho.
Poslední rána.
Konečně.
Je mrtvý!
...a co teď s ním?
Už to není taková zábava, teď když se nevzpírá.
Ale co už, každý vrah má někde začít.
Musím se zbavit těla. Nemohu na něj nadále hledět.
Je však tolik možností.
Někde ho zakopat? Spálit? Rozřezat a dát mým psům k večeři?
Své krví ušpiněné dlaně schovám do kapes, opírajíc se o chladnou zeď.
Jsem vyčerpaný. Ono se tomu nedá moc divit, zabít člověka je docela fuška.
Z úst mi unikne povzdech.
Zrak mi opět spadne na mrtvolu. Jako bych hleděl do zrcadla.
Nerad koukám do zrcadla, je to tak deprimující.
Oči upřu na hodiny, které zlověstně visí nad mrtvým tělem. Všimnu si malých cákanců krve.
Ach, o to se budu muset později také postarat.
Přitáhnu si kolena k bradě.
Od té chvíle, co jsem do toho muže zabořil ostří své sekery, se cítím divně.
Je to zvláštní, nepopsatelný pocit. Jako bych se vznášel, zároveň mě však něco táhne ke dnu.
...vina?
Lituji snad svého činu?
Na chvíli se zamyslím, ale nakonec dojdu k závěru, že nemám páru.
Prostě to nevím.
Možná, když zabiju znova, tak se mi to vyjasní.
Hlava mi spadne na stranu.
Ano, zdá se to jako rozumné řešení.
Zvednu se ze sedu.
Natáhnu nohu a lehce kopnu do té prázdné, mrtvé schránky.
Ach.
Vypadá to, že dvojčata opravdu necítí bolest toho druhého.
