House of Flesh Mannequins
USA, 2009, 101 minut
Režie: Domiziano Cristopharo
Scénář: Domiziano Cristopharo
Hrají:
Domiziano Arcangeli (Sebastian Rhys)
Irena A. Hoffman (Sarah Roeg)
Giovanni Lombardo Radice (Mr. Roeg)
Jerred Berg (Tommy)
Sebastian je umělec, fotograf, filmař, ale také samotář. Celé dny tráví zachycováním nehezkých oblastí života, fotografuje a natáčí násilné činy a nehody. Ve volném čase pak sleduje domácí amatérské filmy plné děsivých, krvavých a nejednou brutálních metaforických scén. Trápí ho psychická újma z dětství. A kromě toho je také majitelem domu, v němž pronajímá byty. Jeho navenek zdánlivě klidný život, zajetý v bezpečných kolejích, v nichž se mu daří temnotu vlastní mysli jakž takž kočírovat, se ale začne měnit, když o něj i jeho práci začne jevit zájem pohledná nájemkyně Sarah.
Na začátek by asi stálo za to říci, že „House of Flesh Mannequins“ je Cristopharovou prvotinou s ne zrovna velkým rozpočtem. Navzdory tomuto faktu však Cristopharo ze svého režisérského debutu dokázal vyždímat, mnohdy metaforicky až do poslední kapky krve, co se dalo.
Jeho film je, až by se chtělo (a bylo by to hrozně jednoduché a zjednodušující) napsat lynchovskou (ale Lynch přeci není jediným měřítkem a definicí) esencí vnitřního pnutí lidské existence, nezadržitelně eruptující lehkými náznaky symbolismu, metafory, vizuality okamžiku, činu a touhy s vizuálně obsahovou estetikou bodyfetišismu, sadomasochismu, snuffu, krve, erotizující brutality a konkrétně v případě (skvělé) druhé části v divadle až filmovou formou tzv. bizarro fiction. S neústupným a všudypřítomným nádechem erotiky, chtíče a touhy. Zjednodušeně řečeno, buď se z toho znechuceně pozvracíte, nebo uznáte (filmové a estetické, ne nutně obsahové) kvality a zaujetí (a k tomu opravdu nemusíte být bizarní úchyl).
Cristopharo plnými doušky, přesto však s citem, nabírá z hluboké studnice BDSM/fetiš kultury, nezahlcuje však s ní, používá ji v přesných dávkách a okamžicích ne k šokování, ale k podpoření děje, pohnutek a myšlenek hlavních hrdinů. Samozřejmě v náležitě vizuálně estetickém podání.
Kromě stylizace zaujme rozhodně zajímavé herecké obsazení, ať už vedlejších rolí (velmi charismatický a uhrančivý pouliční prodavač časopisů a pornomateriálů) nebo hlavního hrdiny Sebastiana. Nejen z čistě mého mužského pohledu lze však říct, že si celý film pro sebe ukradla, nejen svým vzhledem a oblečením, ale především herectvím a přirozeným splynutím s postavou, Irena A. Hoffman, která je v titulcích uvedena jako Irena Violette.
„House of Flesh Mannequins“ je sice žánrově i obsahově určen úzce profilovanému publiku, natočen je však stylem, který by ty mantinely mohl trošku rozšířit. Hlavně je ukázkou režisérových kvalit a přístupu, což se zřejmě vyplatilo, protože se natáčení podobně laděných horrorů věnuje dál, až do dnešních dnů. Je jen škoda, že je jeho tvorba u nás tak hrozně málo známá.
