Nepotřebuju Satana!
Ačkoli by se mohlo zdát, že Satan je základem mystických a hororových textů, není tomu tak. Asi nejznámější metalová skupina planety – Metallica – se psaní okultních textů vždy vyhýbala (jedinou výjimkou může být jinotajná „Jump in the Fire“). Tam, kde jejich největší konkurenti Slayer vřískali o „tom chlápkovi s rohy a bradkou,“ Metallica strašila jadernou válkou (song „Fight Fire with Fire“), případně opěvovala závislost na rychlých vozech („Motorbreath“) nebo si - v několika případech - půjčila i motivy z Bible („Creeping Death“ – o exodu Židů z Egypta a „The Four Horsemen“ – píseň o čtyřech jezdcích apokalypsy…zbytečné psát, že se to duchovním moc nelíbilo). Byl by ovšem hřích (vezmeme-li v úvahu název webu) nezmínit se podrobně o třech písních z produkce této skupiny.
První je fenomenální instrumentálka „The Call of Ktulu“ z alba „Ride the Lightning“ (1984). Druhou „The Thing that Should Not Be“ (album „Master of Puppets,“ 1986), třetí „All Nightmare Long“ („Death Magnetic,“ 2008).
Jak vám název první jmenované skladby napověděl, toto trio písní je inspirováno dílem HPL. V prvním případě (trochu nečekaně, vzhledem k názvu) inspirovala skupinu novela „Stín nad Innsmouthem.“ Instrumentální flák trvající skoro devět minut evokuje majestátnost mořských hlubin, k nimž se – postupem času – přidávají zlověstné riffy značící výstup něčeho obrovského.
Druhá skladba pak – zcela upřímně – využívá lovecraftovskou terminologii, takže se dočkáme veršů: Not dead which eternal lie/Stranger eons Death may die/Drain you of your sanity/Face The Thing That Should Not Be. Hudební kompozice je těžká, valivá, pomalá – čehož si všimla i odborná kritika a písně si velmi cení.
Trochu jako chudý příbuzný působí „All Nightmare Long,“ jež se o mytologii stvořenou HPL pouze lehce otírá. Píseň je inspirována kreaturami, jež se v originále jmenují „Hounds of Tindalos“ (tedy něco jako „Tindalší ohaři“) – ty vymyslel (a do Mýtu Cthulhu začlenil) F. B. Long. V jedné z povídek je nicméně zmiňuje i sám velký HPL. Na rozdíl od předešlých dvou písní, jež na posluchače útočily tísnivou atmosférou, je „All Nightmare Long“ typická sypačka s důrazem na refrén.
Když už jsme u HPL – poměrně nová skupina Cradle of Filth pojmenovala jedno ze svých kompilačních alb „Lovecraft & Witchhearts“…a nepřekvapí ani hudební skupina s názvem H. P. Lovecraft hrající psychedelic rock (1967-69), případně pohrobci této skupiny Lovecraft a Love Craft (hrající až do roku 1980).
HPL pochopitelně není jediný tvůrce fikce, v jehož dílech se metalové skupiny inspirovaly. Možná ještě více využívaný je známý britský okultista Aleister Crowley (1875 – 1947).
Monolog s tímto podivínem vede na své sólové desce princ temnot Ozzy Osbourne v písni „Mr. Crowley.“ Ještě posedlejším se v tomto ohledu jeví zpěvák skupiny Iron Maiden Bruce Dickinson.
Už v roce 1983 (album „Piece of Mind“) spatřila světlo světa píseň „Revelations“, jež se okamžitě stala pódiovým hitem. Krom toho, že její úvodní čtyřverší obstarává výňatek z jednoho britského kancionálu, je také silně inspirována právě dílem Crowleyho. Okultní odér písně posílil i incident na brazilském festivalu „Rock in Rio“ – během „Revelations“ utrpěl zpěvák krvavé zranění na čele (od kytary svého kolegy). Píseň byla na pražském koncertě v roce 2008 věnována obětem železniční nehody u Studénky…
Crowleyovská „magie“ pak odkapává z písně „Moonchild“ (album „Seventh Son of a Seventh Son,“ rok 1988), jež vypráví o „Měsíčním dítěti,“ bytosti určené pro rituály bílé magie (a ano, inspirace byla čerpána ze stejnojmenného Crowleyho románu).
Tím Dickinsonův zájem nekončí. Během sólové kariéry nahrává album „Chemical Wedding,“ na němž je flák se stejným jménem. „Chemická svatba“ je Crowleyovský rituál (ačkoli jeho prapočátky sahají až do středověku).
Třešinkou na dortu posedlosti se pak stal – celkem dobrý – hororový film „Chemical Wedding“ (UK, 2008), na jehož tvorbě se zpěvák podílel (a dostal i roličku Crowleyho sluhy).
Svých patnáct minut slávy obdržel i Edgar Allan Poe – jeho texty jsou často inspirací pro metalové hudebníky. Za všechny jmenujme skladbu „Murders in the Rue Morgue“ od Iron Maiden.
Trapně provařená blackmetalová „mafie“ aneb kluci v akci…
Inu, muselo na to dojít. Nelze se nezmínit o Norsku devadesátých let.
Mekkou black metalu je – bezpochyby – Norsko. Málokdo však ví, že na vývoj tohoto žánru měla zásadní vliv česká skupina Master’s Hammer (jíž, jen tak, mimochodem, vede František Štorm, jenž dělal grafické úpravy nově vydaných spisů HPL).
Zatímco se (až na výjimky) thrash začal od okultismu přesouvat spíše k sociálním tématům, našel Satan novou půdu pod kopyty. Tou se stal právě black metal. Norský black metal. Dovolte mi, abych se zde chvilku pozastavil nad podhoubím, z něhož vyklíčil.
Norsko, hrdá země Vikingů, země nespoutané a čisté přírody…christianizace zde začala probíhat po roce 1000. Světe div se, řada Norů stále ještě nepřekousla pocit křivdy z toho, že se jejich praprapra-předci museli poklonit kříži. Vše – logicky – vyústilo v pozvednutí satanismu, jakožto korouhve proti křesťanství, neboť Satan není nic jiného, než odvěký symbol vzdoru.
Výborným způsobem pro šíření satanských myšlenek se stal právě black metal – ryzí pudová muzika, do jejíchž textů jsou často zakomponovány motivy přírody. Hybnou osobností byl bezpochyby člověk, jenž si říkal Euronymus (black metaloví muzikanti si dávají rádoby drsné přezdívky). Ten založil kapelu jménem Mayhem, v níž hrál s Vargem Vikernesem, svým budoucím vrahem… ale to předbíhám.
Black metal je velice teatrální – bíle nalíčené obličeje, černá kůže, sem tam plameny, obrácené kříže, palcáty, pochodně... V druhé polovině osmdesátých/začátku devadesátých let se na jevištích dokonce objevovaly čerstvě useknuté zvířecí hlavy (hlavně ovčí - symbol Satana), jež byly během koncertu házeny do publika… Při jednom z black metalových koncertů dokonce vybuchla bomba…šušká se, že to byla práce ochránců zvířat, jimž se nelíbily zvířecí dekapitace...
Jedním z největších kusů, který tito „divadelníci“ sehráli, bylo vypalování kostelů. Popelem jich lehlo přes dvacet, včetně jednoho starého, dřevěného a historicky velice cenného (ze 12. století). Nakolik v tom hrál roli skutečný satanismus a nakolik mladická znuděnost/ožralost se satanskou záminkou, se dá dnes jen spekulovat…
Zpět k Mayhem. Bez obalu se dá říci, že pokud byla nějaká kapela opravdová, byli to právě Mayhem. Ať už to byl jejich zpěvák Dead, který si před vystoupením zakopával oblečení do hlíny, aby bylo správně nasáklé pachem smrti (a který si pak vystřelil mozek brokovnicí), či fanatický – ač nadaný Euronymus, který nalezl mrtvého Deada, povařil si kousky jeho mozku a ty pak zkonzumoval a (asi pro radost) vyrobil pro ostatní amulety z kusů Deadovy lebky. To vše uzavírá Varg, jenž ubodal Euronyma…
Mayhem sice dodnes hrají, ovšem z původní sestavy zůstává už jen basák a celé už to jaksi není ono…
Ne všechny blackové skupiny žily bouřlivě jako Mayhem a spousta jich funguje dodnes. Ač (téměř všechny) zaujímají protikřesťanské postoje, není to horké natolik, aby zapalovaly svatostánky…a i rivalita mezi samotnými skupinami postupně opadá. Norský black metal je totiž výborná obchodní značka, jíž by bylo škoda ničit nějakými skandály…
Na závěr malý tip – chcete-li o tomto bouřlivém období vědět víc, přečtěte si knihu Erlenda Erichsena „Národní satanista.“
