„Dobré odpoledne, vážení diváci. Je právě jedna hodina, dvacátého osmého srpna. Dovolte mi přivítat vás u dnešního přehledu zpráv…“
Zprudka zabouchnu dveře. Idylická nálada, kterou jsem se od rána pokoušela přivolat, se po tomhle sdělení lekla a zmizela kamsi do neznáma. Ignoruju mámino napomenutí, ať se k těm dveřím chovám slušně, a otráveně padám zpět do křesla.
Doufala jsem, že zamezením hluku z televize se všechno vyřeší. To určitě! Z kalendáře na mě posměšně pomrkává dnešní datum – 28. 8. Nemusím ani počítat, abych věděla, kolik času mi ještě zbývá.
Tři dny.
Pouhé tři dny, než to všechno zase začne. Otřesu se hrůzou při myšlence, že budu nucena idylické prostředí chaty vyměnit za stísněný panelákový byt a šedou pochmurnost sídliště. Ostatně jako každý rok.
Vážně už se nemůžu dočkat ranního vstávání, tvrdých školních židlí a neustálého posměchu a poučování. Zdá se mi to jako včera, co jsem se slavnostním pocitem převzala vysvědčení a zmizela sem na venkov. Jenže prázdniny mi protekly pod rukama jako voda. Dusím se pocitem, co všechno jsem chtěla letos v létě udělat, a že jsem ani jednu z těch věcí nestihla. Kéž by se tak dal vrátit čas…
Z pochmurných myšlenek mě vytrhne pronikavý křik.
„Alžběto!“
„Ano, mami?“
„Pojď dolů, mám pro tebe práci!“
Práci?Jak bych mohla mít čas na domácí práce, když zbývají pouhé tři dny? Jenže zkuste to vysvětlovat mé matce. A tak se zvednu z vyhřátého křesla a oddusám dolů, být jí plně k dispozici. Cestou málem zakopnu o Minnii, podřimující uprostřed schodiště. Kočka na mě vyčítavě zamňouká.
Máma se hrabe v naší prehistorické lednici. Oskar sedí u stolu, zlámanými voskovkami čmárá na papír jakéhosi hlavonožce.
„Co potřebuješ?“ Ptám se.
„Došlo nám mlíko, Bětko. A taky salám by se hodil, ať máme zítra ráno co na chleba. Tady máš peníze, skoč nakoupit.“
„Ale mami…“ Zbývají mi poslední tři dny. A nákup mi zabere přinejmenším dvě hodiny!
„Chceš snad, abych tam šla sama?“
Poraženě svěsím hlavu.
„Samozřejmě, že tam zajdu.“
***
Autobus kodrcá po popraskaném betonu okresní silnice a vydává přitom pochmurné bručení. Skrz zaplivané sklo koukám, jak míjíme pole a lesy. Na jednom či dvou stromech už žloutne listí.
Otráveně pohlédnu na hodinky. Půl třetí. V nákupní tašce vláčím dvě krabice nízkotučného mléka a salám. Zatraceně! Nechápu, že jsme se bez toho nemohli obejít. Stejně už pozítří odjíždíme… Takhle jsem strávila hodinu a půl touhle pitomou cestou, místo bych dělala zajímavější věci.
Autobus přibrzdí a zastaví. Zůstávám na svém místě – tohle ještě není moje zastávka. Apaticky sleduju, jak se dveře se zasyčením otevírají a dovnitř se tlačí hlouček turistů. Na nohou mají pohorky, na zádech batohy a živě se mezi sebou baví. Obsadí všechna místa v dosud celkem prázdném autobuse a ruší moji zamyšlenou náladu. Otočím se zpátky k oknu a snažím se je nevnímat.
„Děvče, byla bys tak hodná a pustila mě sednout?“
Otráveně zvedám oči k cizímu narušiteli. Přede mnou stojí cikánka, obě ruce obtěžkané igelitkami zdobenými křiklavým logem supermarketu. Odhaduju, že jí může být tak kolem padesáti, ale urputně z ní křičí snaha udělat se mladší. Vlasy má příliš černé, obličej moc zmalovaný a navlečená je v jakémsi upnutém overalu s leopardím potiskem. Smrdí.
Mám sto chutí jí odseknout, ať si jde hledat místo jinam, pak se ale rozhlédnu. Turisté vyplnili pohorkami a batohy každý volný kousek autobusu, a nevypadá to, že by se chystali tenhle zjev pustit sednout.
Kdyby to záleželo jen na mně, ať si klidně stojí. Není tak stará, aby to nevydržela. Jenže slušnost je nadevše, jak hlásá matinka. S hlubokým povzdechem se zvedám.
„Sedněte si. Já už budu stejně vystupovat.“
Cikánka se usměje a odhalí tak řadu nepřirozeně bílých zubů. Čekám, že si půjde sednout, ona ale místo toho přistoupí těsně ke mně. Ovane mě zápach potu a levného parfému. Cikánka mi poklepe na rameno a pak mi cosi vtiskne do ruky.
Je to mobil, nebo lépe řečeno to, co mobilům předcházelo – šedivá krabice, jakou nosí jenom důchodci a šprti. Jen anténka tomu chybí. Někdo se zřejmě urputně snažil ošuntělost té věci zakrýt, protože ji oblepil snad milionem nálepek. Lacině se třpytí.
„Já to nechci,“ vracím ten podivný dar cikánce zpátky.
„Jen si ho nech, děvče. To máš za odměnu. Za dobré srdce. Ten mobil není tak obyčejný, jak vypadá.“
„Tak… díky?“ Ušklíbnu se rozpačitě. „A co všechno umí?“ Přivolá mi jednorožce a perníkovou chaloupku? Nebo snad ze mě udělá princeznu?
„Splní každé tvoje přání.“
***
Za okny je tma, stejně jako na chodbě. Odpoledne praskla žárovka. Rozsvěcuju malou stolní lampičku a sedám si do křesla. Vrhám skeptický pohled na předmět na stole.
Mobil mi nevrlost oplácí potměšilým blýskáním nálepek.
„Je to pitomost,“ brblám nahlas, i když v místnosti nikdo další není. Připadám si neskutečně hloupě, když beru mobil do ruky a ze všech stran ho prohlížím. Cikánka říkala, že mi splní jakékoliv přání, bohužel se však zapomněla zmínit, jak se ten pekelný stroj ovládá.
„Stejně byla určitě opilá,“ mumlám dál. Na první pohled se ta věc tváří nevinně – prostě jen další zbytečný kus plastu. Zkusím vytočit svoje číslo, ale jakmile zmáčknu tlačítko „Volat“, přístroj se vypne.
Nepřiznala bych to nahlas, ale cítím jisté zklamání. Už se chystám mobil a co nejrychleji na něj zapomenout, když v tom mi zrak padne na cosi na pracovním stole. Kalendář. Dvacátého osmého srpna.
Tři dny. Teď už spíš dva.
Jako ve snu mobil znovu zapínám. V kontaktech je pod jménem A uložené jediné číslo. Když ho vytáčím, třesou se mi ruce.
Jedno pípnutí.
Dvě.
Tři…
Ticho. Někdo na druhé straně telefon zvednul, ale neřekl ani slovo.
„Ehm… Je tam někdo?“ Koktám rozpačitě. Chystám se zavěsit. List v kalendáři se hrozivě zavlnil. „Dostala jsem mobil, kde bylo tohle číslo, a…“ V obličeji musím být úplně rudá.
„Dobrý den, slečno“ odpoví někdo na druhé straně. Neodkážu určit, zda ten hlas patří muži či ženě. „Jaké je vaše přání?“
„J… já…“
„Ano, prosím?“
„Prý si můžu přát cokoliv,“ zamumlám rozpačitě. Prosím, prosím, ať tohle není jen hloupý vtip!
„Samozřejmě, slečno. Dostala jste náš kontakt a jste tedy… abychom tak řekli, důvěryhodná osoba.“ Hlas se zasměje, jako by to byl dobrý vtip. „Vyslovte jakékoli přání a bude mu vyhověno.“
„Vážně si můžu přát… Ehm, cokoliv?“
„Jak jsme řekli, slečno.“
„Co kdybych si přála, aby někdo umřel? Nebo třeba… Co já vím, jak byl měsíc růžovej?“
„Pokud to bude vaše přání. Je to vaše přání?“
„Ne!“ Vyhrknu rychle. „Přeju si… Přeju si, abychom mohli zůstat na chatě a já nemusela do školy!“
Hlas se znovu zasměje, ale tentokrát to není posměch, jen příjemný, lidský smích. Zřejmě mi dobře rozumí.
„Samozřejmě, slečno. Musíme vás teď ovšem upozornit, že tento obchod je… No, řekněme, oboustranný.“
„Musím vám zaplatit?“
„Ne, ne. To v žádném případě. Žádná cena ostatně není dost vysoká, aby vyvážila naše služby.“
„Co chcete?“
„Výměnou za splnění vašeho přání, slečno, se musíte vzdát něčeho, co je vám blízké.“
„Čeho?“
„O tom se dozvíte po splnění naší strany dohody.“
Mlčím. Něčeho blízkého? Instinkt mi káže, abych okamžitě zavěsila a rychle se té věci zbavila. Zároveň však vím, že zítra už je dvacátého devátého.
„Dobře, beru,“ odpovídám třesoucím se hlasem.
***
Sedím v kuchyni a brečím. Máma mě objímá kolem ramen a cosi říká. Zřejmě mě to má utěšit, ale nerozumím jí ani slovo. Za nohu mě tahá Oskar. Nepláče – ve čtyřech letech ještě pořádně nechápe, co vlastně stalo. Navíc neznal Minii tak dobře jako já.
Máma ji přinesla domů ráno. Tedy to, co z ní zbylo. Naše stará kočka zřejmě v noci přecházela silnici a nějaký pitomec v autě si jí nevšiml. Pohřbili jsme ji na zahradě pod jabloní. Když si na to vzpomenu, znova se rozbrečím.
„No tak, Bětko,“ konejší mě máma. „Už byla přece stará. Pořídíme si novou kočičku, uvidíš? Úplně stejnou jako Minie…“
Pokrčím rameny. Je mi to jedno, ale chci, aby už přestala mluvit. Necítím se hrozně jen proto, že je Minie mrtvá. Jsem to já, kdo ji zabil. Já!
Matka přede mě staví hrnek s čajem – prý na uklidněnou – a zapíná rádio. Monotónní hlas linoucí se z černé krabice aspoň na chvíli přehluší mé neveselé myšlenky.
„Nová školská reforma, která má vejít v platnost od prvního září tohoto roku, zvedla vlnu odporu mezi školami po celé zemi. Učitelé hromadně vstupují do stávek a hrozí, že přeruší svou činnost do doby, než bude tato záležitost náležitě vyřešena. Podle předběžných odhadů více než devadesát procent základních a středních škol nezahájí letos svou činnost podle plánu. Nejbližší termín otevření je podle většiny ředitelů stanoven až na konec září…“
***
Sedím na lavičce za chatou. Na kolenou knihu, v ruce ohryzek od jablka. Vyhřívám se v posledním letním slunci. Máma vaří a z kuchyně se line příjemná vůně. Sleduju Oskara, který si hraje pod stromy pár metrů ode mě. Můj momentální stav by se dal popsat jako naprostá blaženost.
Po zprávě z rádia jsem zjistila, že i naše škola se rozhodla stávkovat. Neotevře se tudíž dřív než za měsíc, a máma rozhodla, že zůstaneme na chatě. Nikomu z nás se nechce vracet se teď do města.
„Oskare, nechoď na tu cestu,“ varuju bratra, když se až nebezpečně přiblíží k silnici vedoucí kolem zahrady. Vědoucně se na mě usměje – na čtyřleté dítě je chytrý. Ví, že to nesmí, jen zkouší mou pozornost.
Z legrace mu pohrozím prstem a sleduju, jak se vrací ke své předchozí hře. Otevřu knihu s téměř vítězoslavným pocitem. Dokázala jsem to! Unikla jsem škole!
Jen Minniin hrob mě vyčítavě sleduje zpod jabloně. Raději sklopím oči ke knize, a zaměstnám se myšlenkami na hezčí věci.
***
Sleduju, jak máma vynáší z chaty tašky a snaží se je nacpat do auta. Dnes odpoledne odjíždíme zpátky do města. Zítra začíná škola. Při tom pomyšlení mi srdce sevře ledová ruka.
Dívám se na zažloutlou trávu pod svýma nohama. Je plná mechu a shnilých jablek. Při pohledu na listy v korunách stromů mám chuť začít vyvádět jako matka, když na hlavě náhodou objeví nějaký šedivý vlas. Všichni tvrdí, že podzimní listy jsou krásné, ale mně připadají odporné. Až příliš jasně vypovídají o konci léta.
Mám pocit, jako by přede mnou zítřek otvíral obrovskou tlamu a chystal se mě sežrat. Úplně zničit. Zoufale se držím těch posledních stébel léta, která mi ještě zbývají. Nemůžu je jen tak pustit. Já nechci!
Z náhlého popudu mizím v domě. Ve svém pokoji vytahuju ze zásuvky mobil – je stále stejně hnusný, starý a nevkusný. Když tentokrát vytáčím číslo pod jménem A, už se mi ruce netřesou.
„Dobře den, slečno. Rádi vás opět slyšíme. Věděli jsme, že nevoláte naposled.“
„Mám přání,“ přerušuju hlas. „Nechci už žít ve městě. Už nikdy,“ dodávám. Nebudu tak hloupá jako minule.
„Samozřejmě, slečno. Podmínky, doufám, znáte?“
Zadržím dech. Neodvažuju se příliš přemýšlet, protože jinak by mě nejspíš strach přinutil couvnout. Říkám, že podmínky znám. Hlas se se mnou loučí a oznamuje, že mému přání bude co nevidět vyhověno.
***
Vyjdu ven před chatu. Mámě se zrovna podařilo nacpat do auta poslední tašku. Vlasy se jí v pozdním zářijovém slunci bronzově lesknou a vypadá neobvykle hezky.
Zachytí můj pohled a usměje se.
„Je tu krásně, že, Alžbětko?“ Zbystřím. Většinou jsem jen Bětka, popřípadě Alžběta. Takhle mi neřekla už hodně dlouho.
„Chtěla bych s tebou o něčem mluvit,“ pokračuje. „Přemýšlela jsem o spoustě věcí. Oskar půjde za chvíli do školy a hodně se toho změní. Nechci, aby chodil do školy ve městě. Nelíbí se mi to tam a… Zkrátka jsem se rozhodla, že by mohl jít do první třídy tady. Mohli bychom se sem přestěhovat. Je to tu až do deváté třídy, mohla bys sem chodit i ty…“ Máma se po mně opatrně koukne. Čeká na mou reakci.
V první chvíli nemám slov. Přestěhovat se sem? To jako vážně? Žít tady na chatě, daleko od města a od civilizace? Znám místní školu – je to malinká jednopatrová budova se smíšenými třídami. Rodinný podnik, dalo by se říct, úplně jiná než ta obrovská ošklivá krabice, do které chodím teď.
Musím se krotit, abych mámě samou radostí neskočila kolem krku.
„To by bylo super,“ řeknu místo toho. Zeširoka se usmívám.
„Nebude to asi hned,“ varuje mě máma, ale na tom nezáleží. Mám chuť vítězoslavně se smát. Zůstaneme tady!
„Věděla jsem, že budeš ráda, Alžbětko.“ Máma chce ještě něco říct, když v tom nás přeruší hlasitý smích. Ohlédnu se.
Najednou mám pocit, jako by čas na chvíli zmrznul. Dívám se na silnici – úzkou popraskanou cestu, která se vynořuje ze zatáčky a pak mizí v lese těsně za naším plotem. Bezmocně sleduju, jak se Oskar směje a plácá ručkama do vzduchu. Nevidím, za čím to běží. Vím ale, že ho to vede přímo na cestu.
Srdce se mi zastaví.
Vlastně ani nejsem překvapená, když se ze zatáčky vynoří auto. Jede příliš rychle, než aby stačilo zabrzdit. Poslední, co slyším, je táhlé skřípění brzd a mámin křik. Oskar je úplně potichu. Fascinovaně sleduje, jak se auto blíží. Nehýbe se.
Pak zmizí pod koly.
***
Ruce se mi třesou a jen těžko zadržuju slzy, když otevírám zásuvku. Od nehody jsou to už dva dny. Už dva dny Oskar v nemocnici bojuje o život.
Máma se od brášky nehnula ani na chvíli, po celé ty dva dny. Stále si myslí, že když bude věřit, když se za něj bude dostatečně modlit, že se uzdraví.
Já ale vím, že to nemá smysl. Je jen jediná věc, která ho může zachránit.
Vytáčím číslo. Hlasitě vzlyknu do telefonu. Právě ve chvíli, kdy mě přivítá známý hlas…
„Zdravím, slečno,“ osloví mě. Otřesu se odporem - najednou se mi hnusí ho poslouchat. Teď, když vím, co všechno udělal… Nebo jsem to udělala já? „Jsme si jisti, že už se nemusíme zabývat zbytečnými zdvořilostmi, takže přejdeme přímo k věci. Jaké je vaše přání?“
„Oskar,“ je to jediné, co dokážu vyslovit.
„Prosím, slečno?“
„Oskar. Ať-Oskar-neumře,“ vzlykám.
„Jistě, chápeme. Jestli je toto vaše přání, pak bude samozřejmě splněno. Musíme vás upozornit na jistou cenu, která-“
„Já vím!“ Zakřičím do telefonu. Hlasu se to nedotkne – možná je na takové jednání už zvyklý.
„Pak je vše v pořádku, slečno. Vaše přání bude vbrzku splněno.“
Zavěsím. Sedím na posteli a bez pohnutí zírám do zdi. Točí se mi hlava a mám pocit, že nemůžu popadnout dech. Pak ucítím, jak mi v kapse vibruje mobil – tentokrát ten opravdový.
Podívám se na číslo – máma.
„A-Alžbětko,“ zavzlyká do telefonu. Napjatě čekám na její další slova. „Oskar… O-on…“Zhluboka se nadechnu, abych si dodala odvahu. Prosím…
Tedy, chci se nadechnout. Ale nejde to. Ať se snažím sebevíc, něco mi v tom brání. Marně otevřu pusu. Nevím, proč vlastně. Možná chci křičet, možná jen lapat po vzduchu. Nepodaří se mi ani jedno.
„Alžbětko?“ Ptá se máma zmateně. Mobil mi vyklouzne z prstů. Rukama si svírám krk. Pálí mě celé tělo, srdce mi buší jako o život a před očima mám tmu. Kolem je plno vzduchu, sakra! Tak proč ho zrovna já nemůžu dýchat?!
Vy víte proč, slečno,odpoví mi známý hlas.
Klesám na kolena. Svět se kolem mě točí a barvy se mění na odstíny černé. Kdesi na okraji vnímání slyším mámu.
„O-Oskar se probral, Alžbětko. Bude žít!“
Naposledy marně lapnu po dechu.
To je dobře, mami. To je dobře…
Slyším tichý smích, přicházející jakoby z velké dálky. Občas ho přerušuje chrčení a praskání, které obvykle zaznívá ze starých telefonů.
Pak někdo zhasne světlo a svět zčerná.
