H. R. Giger

   Jméno Hans Ruedi Giger napovídá tomu, že malíř se narodil v německy mluvící zemi. A je tomu tak. Světlo světa spatřil 5. února 1940 ve švýcarském městě Chur. Tak mě napadá, že to je zatím jediný člověk, jehož životopis píši a u něhož nebude na závěr datum smrti. Giger je totiž stále mezi námi a ve věku 65 let stále tvoří.

   Ve Švýcarsku po absolvování povinné školní docházky nastupuje na gymnázium, zaměřuje se na techniku, ale maturitu nakonec skládá z kreslení. Působí jako hospitant u švýcarských umělců – architekta Venatia Maissena a stavitele Hanse Stettera, kteří oba žijí v jeho rodném městě. Navštěvuje uměleckou školu v Curychu, kde se zaměřuje na tvorbu interiérů a průmyslový design. Již v roce 1962 se koná jeho první výstava v Basileji, i když tato výstava je společná s několika dalšími umělci.
   Po dokončení školy v roce 1962 se seznamuje s herečkou Li Toblerovou, do níž se bezhlavě zamiluje. Poznává švýcarské umělce, mezi nimi filmaře Frediho M. Murera, s nímž v roce 1967 natáčí krátký snímek High, který se věnuje Gigerově tvorbě. Díky kontaktům se Giger podílí na dalším filmu, tentokrát 100 minutovém sci-fi dokumentu Swiss Made.
   Režisér Murer se stěhuje do Londýna, kam za ním Giger i s Li cestují, aby zde malíř ve spolupráci s filmařem natočil další krátký dokument Tagtraum (1973). Přichází však rok 1975, kdy se přihodila jedna velice důležitá a bohužel nešťastná událost. Li otevírá vlastní galerii, kde jsou na zahajovací večírek pozváni lidé s tím, že mají přijít v odvážných obuvních kreacích. Zde Giger natáčí materiály pro svůj film Giger’s Necronomicon. Jeho láska však podléhá nestálým psychickým stavům a jako mnoho umělců, ukončuje svůj život kulkou z revolveru.

   Giger pořádá memoriál pro svou mrtvou družku, ale neustále má co na práci. Dostává totiž nabídku, aby vytvořil výtvarné návrhy pro chystaný film Dune podle předlohy Franka Herberta. Vymyslel tedy kulisy pro svět Harkonnenů, jenže z projektu sešlo, neboť jako mnoho jiných, nenašel peníze. Giger však nemusí příliš truchlit, neboť jeho velká chvíle je na obzoru.
   Roku 1977 podniká svou první cestu do Ameriky, kde se účastní výstavy obrazů hororu a fantasy. Ale důležitější událost přišla o něco později toho roku, kdy se mu ozval scénárista Dan O’Bannon s tím, že by chtěl, aby mu Giger udělal vesmírné monstrum pro připravovaný projekt Alien (Vetřelec). V té chvíli ještě není jisté, zda se vůbec bude natáčet, protože O’Bannon teprve shání producenta, kterého nakonec nalezne, je jím gigant 20th Century Fox, takže se mohou začít přípravy na natáčení.

   Režisérem je jmenován do té doby ještě ne tolik výrazný Ridley Scott, který ihned Gigera navštěvuje v jeho domovině. Studio sice ještě není plně rozhodnuto, ale když si prohlédnou Gigerův Necronomicon (zde je myšlena kniha, kterou malíř vydal), je rozhodnuto, že našli toho pravého. Uzavírají s malířem smlouvu a ten se může pustit do portfolia k Vetřelci, které se má stát reklamou k filmu.
   Giger pro film vytváří postavu Vetřelce ve všech jeho stádiích, ale také celou ztroskotanou kosmickou loď, její vnitřek i vnějšek. Díky Carlu Rambaldimu je vytvořen „oblek“ Vetřelce a Scott se může pustit do natáčení. Pravdou je, že ve filmu se mimozemské monstrum objeví jen krátce, ale o to je jeho chvíle děsivější a jeho podoba hrůznější.
   Malíř získal díky návrhům světový věhlas a jako jeden z hlavních tvůrců – a také jako reklamní tahák – je nucen cestovat na všemožné evropské premiéry filmu, stejně tak nesmí vynechat ani americkou, což ho psychicky i fyzicky vyčerpává, ale oporou mu je Mia Bonzanigo, nová láska, která se stala jeho ženou ještě v roce Vetřelcovy premiéry, tedy 1979. Bohužel manželství netrvá dlouho. Dvojice se rozvádí již po roce a půl, ale rozcházejí se v dobrém a nadále zůstávají přáteli.

   Giger ve své tvorbě nijak nezahálí a jeho rozpětí je skutečně ohromující. Dál spolupracuje na filmech, i když mnohé z jeho nápadů nejsou využity. David Lynch natáčí dunu, ale ignoruje původní umělcovy návrhy harkonnenského světa. Podobně skončil i jeho návrh Batmobilu pro film Batman navždy. Podílí se sice na filmu Poltergeist II, ale až pozdě zjišťuje, že tohle není úplně podle jeho gusta. Mimo filmování se věnuje práci, jíž se vyučil, navrhuje nábytek ve svém surrealistickém stylu. Vydává další knihy, mezi nimi i pokračování Necronomiconu. Samozřejmě pořádá výstavy svých prací, přičemž 13. dubna 2005 sám otevírá expozici v Národním technickém muzeu v Praze. Kromě filmového průmyslu a malování se věnuje i hudbě a pomáhá s klipy skupiny Blondie. Před pár lety mimo jiné navrhl futuristický držák na mikrofon pro zpěváka skupiny Korn Jonathana Davise.

   Myslím, že jsme si řekli dost o jeho životě, ale ještě by to chtělo říct něco o jeho tvorbě. Giger je surrealistou a v současnosti tím nejznámějším a snad i nejnadanějším. Jeho vize jsou děsivé, ale uchvacující zároveň. K jejich vytvoření většinou používá techniku airbrush, což je tzv. americká retuš (na plátno se nanáší, vlastně nastříkává, barva ve vrstvách). Ovšem jeho výjimečnost netkví v tom, že by byl obyčejným surrealistou. Má svůj osobitý styl, který nese i svůj vlastní název – biomechanika, postavy jím nakreslené v tomto stylu jsou tedy biomechanoidi. Již z tohoto slova je patrné, co se na jeho obrazech pojí dohromady. Organické tělo a stroj, navíc mnohdy skloubené s futuristickou erotikou a sexuálními fantaziemi, které by ve skutečnosti nikdy neměly jít dohromady. Ovšem on je dokáže spojit s takovou představivostí, že každému se v hlavě začínají rojit děsivé představy, které ho ovšem fascinují, pokud ho tento styl neznechutí. Gigerova tvorba je poměrně dobře rozpoznatelná a asi jen těžko byste si ji spletli s někým jiným. Navíc se tvrdí, že nikdo nedokáže jeho obrazy dokonale okopírovat. Je tedy pouze jeden jedinečný a pravý Giger.