Graham Masterton: The Manitou
Albatros, Wydawnictwo A. Kuryłowicz, 2012, 270 stran
Harry Erskine je pěkný parchant. Vydává se za vykladače budoucnosti a láká z nebohých stařenek a vyděšených žen za své výklady peníze. Moc dobře si je vědom, co dělá, ale složenky se samy nezaplatí. Jednoho dne jej navštíví mladá pohledná dívka Karen Tandy. Tu druhý den čeká operace podivného nádoru, který se jí objevil na krku a zvětšuje se obrovskou rychlostí. Erskina však navštívila hlavně kvůli nepříjemnému snu, který se jí již po několik nocí vrací a sužuje ji ve spánku i v bdělém stavu.
Erskine se rozhodne dívce pomoci a při tom, společně s lékaři, kteří v nádoru objeví lidský plod, odhalí šokující skutečnost. Nádor na Karenině krku není nic jiného, než rodící se tři sta let starý obávaný a démonický indiánský šaman Misquamacus, který se rozhodl znovuzrodit a pomstít se bělochům za to, co provedli s jeho zemí i lidem. A jde za svým tvrdě, krutě a přes mrtvoly, a to se ještě nestihl ani „narodit“. Erskine o pomoc požádá jiného (současného) indiánského šamana Zpívající skálu a společně se pokusí Misquamacuse porazit.
„Manitou“ je přímočarý, jednoduchý horror, který ale boduje právě díky své přímočarosti a jednoduchosti, ve své době tak typické. Na svět se prostě rodí starodávné zlo, odhodlané pomstít se a vyhubit všechny, o nichž si myslí, že učinili křivdu. A lidé se mu musí postavit, jakýmikoliv prostředky.
Román, kterým se Masterton proslavil a uvedl do panteonu světoznámých horrorových autorů, má silně strhující rozjezd, bez jakéhokoliv odbíhání či zdržování se širokými opisy. Naopak, příběh, po svém úvodu (kdy se Karen setká s doktory), vypráví sám Erskine jednoduchým, prostým a zábavným jazykem. Přímo, bez příkras. Příběh strhne a odvíjí se před vámi prakticky v reálném čase, koncentrující se jen na hlavní dějovou linii. O vedlejších postavách, a vlastně i těch hlavních, se toho moc nedozvíme, jen to maximálně nutné, aby byly přijaty. Hlavním je zde samotný děj, ne jeho figurky.
Společně s odvíjejícím dějem atmosféra houstne a blížící se a neodvratitelné Misquamacusovo zrození nabírá nádherných děsivých a mrazivých kontur. Masterton dokáže svou přímočarostí a strohými větami vybudovat jeho opravdu nehezky a mrazivý obraz. Ne jako malující autor, ale jako člověk, který stojí vedle vás a vypráví vám do ucha něco, co se stalo před chvílí za rohem v ulici. Nevyhýbá se při tom krvavým (masakr zásahové jednotky) ani čistě atmosférickým (Misquamacusovo promlouvání Kareninými ústy) scénám.
Potěšující stránkou románu je i jeho prostá nadčasovost. Ač se příběh odehrává v půlce sedmdesátých let, a tato doba v příběhu zanechává své stopy, prakticky si toho ani nevšimnete a nebude vám doba obehrávání příběhu přicházet na mysl. Masterton nepotřebuje technické berličky a technologické triky. Přesto se nebojí do příběhu zapojit tehdy moderní techniku a novátorské objevy, jakým jsou počítače a jejich databáze.
A v tom vidím trochu kámen úrazu, který však „prostý“ čtenář nemusí ani zahlédnout. Abych to uvedl na pravou míru. Román původně vyšel s jiným závěrem. Misquamacuse porazili sice prostou, ale z historického hlediska velmi silnou a zajímavou taktikou. Prostě ho nakazili nemocí, kterou původní obyvatelé Ameriky neznali a zavlekli ji tam až bílí dobyvatelé. S tímto koncem vyšlo první anglické vydání. Pro americké vydání románu byl Masterton požádán, zda by závěr nezměnil a on to udělal. Od té doby se román Manitou objevuje pouze s novým závěrem a i z něj vychází filmová verze románu, která však onen závěr ještě, vlivem tehdy módních a úspěšných „Star Wars“, zpompézněla.
Původní závěr, k němuž značná část příběhu směřuje (Masterton vlastně jen vypustil dvě poslední kapitoly románu a napsal čtyři nové), jen je nakonec odchýlen jako nevyužitelný, se zdá velmi prostý a na dnešní pojetí vyvrcholení dramatických horrorových příběhů až nezáživný, má však své kouzlo. Mou chybou možná je, že ho znám (kromě prvního vydání se původní dvě závěrečné kapitoly objevily v polské knize „Masterton. Opowiadania. Twarzą w twarz z pisarzem“). Nový závěr je fajn, akční, na svou dobu velmi moderní, stejně jako ten první střetávající síly starého a nového světa, jen mi přijde trošku slabší než ten původní.
Každopádně, „Manitou“ je strhující román o střetu magie s realitou, starého s novým, lidského s nadlidským. Má švih, sílu, grády a ve skvělém poměru míchá ty nejtradičnější horrorové ingredience. Masterton tvrdí, že kdyby někomu měl doporučit jednu jedinou svou knihu, která by nejlépe čtenáři představila jeho styl a tvorbu, byl by to právě „Manitou“. A já s ním musím souhlasit. Není to nejlepší kniha, co jsem od něj četl, přesto je to ale po čertech (nebo šamanech?) dobrá kniha. Snad se jejího vydání někdy dočkáme i v češtině. Zasloužila by si to. My taky.
