Pařížská královská opera zažívá nejednu událost. Nejen, že se jí mění vedení, staří ředitelé s radostí odcházejí a s nevědomým nadšením přicházejí noví, ale na prknech zazáří nová hvězda, mladičká skandinávská zpěvačka Christina Daaé. Jedno však zůstává – tajemný Fantom opery, který svými triky ovládá nejen celou operu, ale i její okolí, a za klid v chrámu umění si na ředitelích žádá velké výpalné. I on, ač temný, nemilosrdný a krutý, však podlehne kráse a duši Christiny. A není sám, bezhlavě a hluboce se do ní zamiluje i vikomt Raoul de Chagny, Christinin kamarád z dětství, jemuž stačí jen pár pohledů a několik tónů jejího hlasu, aby se propadl do romantické studně beznadějnosti. Nebude to jen on, kdo bude muset svést boj s tajemným a temnou nadpřirozenou aurou obestřeným Fantomem, ale hlavně samotná Christina, sevřená city dvou mužů jako mezi mlýnskými kameny. A tak nakonec všechny čeká nebezpečná výprava do podzemí opery, kde na ně čeká tma, nebezpečí, jejich vlastní odhodlání a konečné zúčtování.
„Fantom opery“ patří k těm několika příběhům, o nichž má člověk nějaké povědomí, aniž by je četl nebo viděl jejich filmovou adaptaci. Prosákl do obecného prostoru a umění natolik, že je možné i bez přímého kontaktu s dílem říci, o čem to je. Jde o jeden z nejznámějších příběhů o lásce, silném citovém pnutí, hudbě, odhodlání, tajemství a temném podzemí. Ale stejně jako u Draculy či Frankensteina, při skutečném setkání s ním čtenář zjistí, že je trochu jiný, než si myslel nebo očekával.
Mě samotného překvapil už fakt, že je román mnohem mladší, než jsem si myslel. Podobně je to i se zjištěním, že není tak temný, atmosférický a strašidelný, jak jsem očekával.
Příběh působí spíše jako dobrodružné romantické kriminální drama okořeněné několika temnými a komickými scénami než nějaký přímočarý horor. Byť o závany gotického hororu čtenář nepřijde. Je tedy třeba říci, že se tyto žánry v knize střídají poměrně plynule a nijak to při čtení neškodí. Román tak zapadá do ve své době hodně oblíbených kriminálně mysteriózních příběhů o vychytralých zločincích typu Fantomas, plných tajných chodeb, sofistikovaných udělátek, najednou se objevivších tajemných postavách, které nejen hlavního hrdinu ale i čtenáře provedou největšími záhadami a odhalí jim, o co vlastně a přesně jde, přebujelé inteligence a eruptující neohroženosti až za hranicí beletristické uvěřitelnosti. V tomto případě se silným citovým a romantickým zabarvením.
I s nečekaným odhalením opravdové povahy příběhu je ovšem nutné přiznat, že komediální části opravdu baví, dobrodružné scény, i když poplatné své době, mají jiskru, a když dojde na gotický hororový soumrak, funguje skvěle. Scény, v níž Christina popisuje svůj sestup pod operu a hrdinové se ocitnou v mučírně, mají opravdu své kouzlo.
Nakonec však ale to obecné povědomí o Fantomovi opery působí mnohem temněji a hororověji, než román samotný.
J. V. Svobody občas falešně zabzučí nějakými mouchami. Překladatel jako by se rozhodl šetřit slovní zásobou a tak několikrát po sobě neustále opakuje stejná slova. Možná to ale je jen snahou nějak se přiblížit původní verzi anebo třicetiletým odstupem. Kdo ví.
V každém případě je „Fantóm opery“ příběh hodný přečtení. Už třeba jen pro vlastní pohled na letitou, mnohokrát převyprávěnou, alegorizovanou, vykrádanou či filmově zpracovanou klasiku. Příběh je promyšlený, místy tedy poměrně papundeklově kašírovaný, ale má kouzelné okamžiky, ať už se jedná o romantickou, detektivní, komediální nebo mysteriózně temnou linii. Z jeho oparu ikonické klasiky mu nic neubírají žádná výrazná negativa. Spíše než o horor ovšem jde o zachmuřenější fantastické dobrodružství.
„Tak stávej Kristýno,
nenech mé tóny marně znít.
Volám tě, Kristýno,
vždyť ty musíš se mnou žít.“
Törr, Libreto smrti (Fantom opery)
