Nebavilo mě to tam.
Nápad jet na dovolenou sem na chatu do hor se mi nelíbil od začátku, ale naši si to nenechali vymluvit. Viděli v tom nový začátek.
Začalo to před dvěma lety na jaře. Táta přišel z práce, vykoupal se a odešel. V létě jsme vynechali každoroční dovolenou v Itálii, a v srpnu táta odjel na služební cestu. Nakonec se z ní vyklubalo něco jiného. Když mu máma volala, telefon vzala jakási žena.
V ten moment se začalo všechno sypat.
„Zlato? Půjdeš?” ozvala se za mnou máma. Když jsem se otočila, uviděla jsem, že je už oblečená do nových zelených šatů od táty a připravená jít.
„Už jdu,” kývla jsem a přestala koukat na svůj odraz v zrcadle.
V autě bylo ticho. Takové to ticho, které je těžké jako bouřkové mraky, které vzniká, když je potřeba o něčem mluvit, ale nikdo nechce začít.
„Já se na ten film docela těším, co vy?” promluvila konečně máma.
„Já taky,” odpověděl táta. Na chvíli přestal hledět na silnici a koukl na mámu. Ta se usmála. Připadalo mi, jako by ti dva spolu znovu chodili a já tu byla navíc.
Po kině jsme šli na večeři, a když jsem dojedla, pocítila jsem touhu vypadnout.
„Vadilo by vám, kdybych odešla dřív? Svezla bych se tím autobusem, co jede půl desáté,” řekla jsem.
„Určitě jede?”
„Jede.”
„Tak jo,” řekla nakonec. „Dej na sebe pozor.”
„Vrátíme se kolem půlnoci,” kývl táta a já odešla. V dobách, kdy u nás bylo všechno při starém, by mi odchod samotné takhle pozdě večer jen tak neprošel.
Pomalu jsem se vydala směrem k zastávce, a čím jsem byla dál od restaurace, tím mi bylo líp. Když jsem rozsvítila v předsíni naší malé chaty, hodiny na zdi ukazovaly za pět mint deset. Spát se mi nechtělo, a nakonec jsem se rozhodla, že si půjdu zaběhat. Napsala jsem krátký vzkaz rodičům, natáhla jsem si staré rifle, tílko, nasadila si do uší sluchátka a vyrazila na cestu, která vedla do nedaleké vesnice. Bylo tam pár výmolů a věděla jsem o lesíku, co je asi půl kilometru od cesty, ale neviděla jsem důvod dělat si starosti.
Nejdřív jsem běžela rychle, ale pak mě začalo píchat v boku, takže jsem zpomalila. Nemyslela jsem na nic, jen na stín poskakující na cestě přede mnou. Bylo mi dobře.
Pak se mi v ipodu vybila baterka. Hudba přestala hrát přesně ve chvíli, kdy se krajinou nesl výkřik: „-MOC!”
Strnula jsem. Vyškubla jsem si z uší sluchátka a čekala jsem, jestli se to neozve znova.
„Michaeli!”
Byl to mužský hlas a teď zněl slaběji. Byla jsem si téměř jistá, že se výkřiky ozývají z lesíku, co jsem měla nadohled. Neměla jsem s sebou telefon, ale zvědavost a taky pocit, že bych se tam měla podívat, mě nenechali odejít.
Zpočátku jsem se držela vyšlapané cesty, ale pak jsem šla za zvuky. Muž, který volal o pomoc, už jen tiše sténal. Ležel v mechu v kaluži krve a vedle něj se válela stále svítící baterka. Divila jsem se, že ještě nebyl mrtvý. Měl skoro rozpárané břicho a vsadila bych se, že kdyby se za něj přestal držet, střeva by mu vyhřezla ven.
„Zavolám sanitku.”
„Utečte.”
„Co se vám stalo?”
„Na tom už nezáleží. Utečte.”
„Co se stalo?”
Něco za mnou zavrčelo. Otočila jsem se a ruce mi okamžitě vylétly k obličeji, abych si zacpala ústa. Stálo za mnou zvíře.
„Utečte! Tam tím směrem!” okřikl mě a mávl rukou vpravo. Bez přemýšlení jsem vyrazila. Čekala jsem, kdy ucítím drápy v mých zádech, ale nedošlo na to. Místo toho jsem sebou praštila o zem.
Ucítila jsem u hlavy zbraň.
„Kde je Peter?”
„Kdo je Peter? Byl tam muž a vlk nebo co, zavolejte pomoc!”
„Bože. Promiň, Petere,“ řekl spíš pro sebe. „Tomu už nepomůžeme. Spíš my budeme potřebovat pomoc."
„Kdo jste?"
„Musíme pryč,” řekl muž místo odpovědi a vytáhl mě na nohy. Pak dodal: „Ten portál ho zdrží, ale brzo si nás najde.”
„Cože?”
Žádná odpověď. Popadl mě za ruku a táhl mě pryč. Za námi se ozvalo zavytí.
„Kde to jsme?”
„Copak ty se nikdy nepřestaneš vyptávat?”
„Kde to jsme a proč už neutíkáme?”
„Neutíkáme, protože sem ten vlk nemůže,” vysvětlil, a pak se dal do vyprávění o něčem, čemu jsem nerozuměla. Prý jsem prošla jakýmsi portálem do světa, kde kromě lidí žijí vlkodlaci.
„Ten portál se otevírá vždycky za úplňku a Peter jím musel omylem projít ven. Nebo ho tudy pronesl v zubech ten vlkodlak. Sakra. Říkal jsem mu, aby nechodil tak blízko.”
„Blízko?”
„Víme, kde ten portál zhruba je.”
„Víme? Je tu víc lidí?”
„Kousek odtud je celá vesnice.”
„Kde se tu vzala?”
„Prostě tu je.”
„A proč lidi prostě nepřejdou jinam, když je to tu tak nebezpečné?”
„Jsou tu doma, žijí tu od narození.”
„A ty?”
„Co? Proč nejdu pryč? Já hlídám ten portál.”
„A ty tu taky žiješ od narození? Jak ses sem dostal?”
Neodpověděl. Otočil se a zamířil k malému domku.
Vesnice, o které mluvil, byla na dohled.
„Jak se ti spalo?”
„Jsem Alice.”
„Mike.”
„Nespala jsem.”
„Já se nedivím,” přisedl si. „Chápu, že je to pro tebe složitý. Jak ses sem vůbec dostala?”
„Šla jsem běhat a pak jsem našla tvého přítele. Vůbec jsi o něm nemluvil.”
„Nemá to smysl. Je mrtvý a tím, že budu truchlit, mu nepomůžu. Jediná věc, kterou můžu udělat, je nenechat tu potvoru, aby zabila někoho dalšího.”
„Ty jsi ale pěkně tvrdý týpek.”
„Ty se taky nechováš tak, jak bych očekával. Co se ti stalo? Čím sis prošla, než ses dostala sem?”
Neodpověděla jsem.
Odpoledne mě vzal do vesnice, o které mluvil, a ukázalo se, že se za portálem nachází jakýsi alternativní svět. Za vesnicí byla pole a další vesnice, které ale s naším světem neměla nic společného. Neměla by tam být. Nic od mé sklenice s colou, která ležela přede mnou, až po řeku, která tekla asi sto metrů od nás, nemělo existovat.
„Jak ses sem vůbec dostal ty?”
„To je jedno, jednou ti to třeba řeknu.”
„Jednou? Jak dlouho myslíš, že tu budu?”
„Minimálně do dalšího úplňku.
„A co ten vlk?”
„Vlkodlak…“ opravil mě.
„Jo. Co s ním bude?”
„Nevím, buď ho někdo zastřelí, nebo někoho pokouše.”
„Pokouše?”
„Takový věci se dějí, ale moc mi těch potvor neuteklo,” usmál se.
„Jak dlouho to děláš? A jak to, že ti vlci nejdou sem?”
„Máme tu jistá zajištění, aby sem nemohli. Něco, co je odpuzuje. Nemůžou sem, buď v klidu. A nebaví mě už mluvit o sobě. Co kdyby ses ty pro změnu rozpovídala?”
„Půjdeme?” usmála jsem se.
Stmívalo se tu ve stejnou dobu jako u nás, a když o půl desáté zmizelo slunce úplně, spustila se siréna.
Rozletěly se dveře.
„Co je?”
„Jen se ujišťuju, že jsi tady. Jdu ven a ty tu zůstaň.”
„Co se děje?” Byla jsem skokem na nohou a zírala jsem, jak se rychlými kroky blíží ke stolu a ze šuplete si bere zbraň a tašku.
„Co v tom máš?”
„To je jedno. Zůstaň tady.”
„Kdy se vrátíš?”
„Jestli se vrátím.”
„Žertuješ?!”
„Jo. Sedni si a seď. Zatím,” zabouchl za sebou dveře. Přilepila jsem se k oknu a sledovala jsem, jak se připojuje ke třema mužům před domem. Hned jak mi zmizeli z očí, vydala jsem se ven.
To, co se stalo potom, se těžko popisuje. Nejdřív jsem se snažila Mika a jeho partu sledovat, ale pak jsem narazila na skupinku vyděšených lidí, kteří se sešli na náměstí. Když jsem procházela kolem, zaslechla jsem: „Jsou tady? Jsou vážně tady?”
Hrklo ve mně, ale pak jsem se oklepala. Přešla jsem na druhou stranu silnice a znova jsem našla Mika.
„Já půjdu tam tou ulicí, ty jdi rovně, ty, Same, to vezmi doprava a ty, Dane, se vrať na náměstí a zažeň domů ty lidi.”
Ten hlas jsem okamžitě poznala. Byl to Mike a ani mě nepřekvapovalo, že je to on, kdo rozkazuje. Stála jsem opřená zády o budovu ve stínu, a když se muži rozešli, vydala jsem se za Mikem. Byla jsem až moc zvědavá na to, abych zůstala stát na místě.
Zanedlouho se ozval řev. Viděla jsem Mika, jak běží ke zdroji. Byla jsem mu v patách. Asfaltová cesta se napojovala na polní cestu, a právě tam se muži znova sešli. V rukou měli baterky a zbraně. Vypadali zmateně. Pak se znova vydali vpřed a brzy začali střílet. Zacpala jsem si uši a přikrčila se ke kmenu vysokého stromu.
Vypadalo to, že si tam parta teenagerů udělala párty. Teď dva z nich leželi mrtví na zemi a další dívce obrovský vlkodlak mrzačil nohy. Cítila jsem pach krve a taky moč, kterou ti mrtví chudáci zřejmě nedokázali udržet. Všude se rozléhalo vrčení doprovázené křikem a střelbou. Vlci byli dva, ale i tak na partu dětí s přehledem stačili.
Vykoukla jsem zpoza kmene a uviděla Mikova kamaráda na zemi. Další z nich po vlkovi vystřelil. V té chvíli se zvíře otočilo a ohnalo se po něm. Poté dostalo kulku do hlavy a po pár dobře mířených ranách se zhroutilo k zemi.
Další z vlkodlaků nechal dívku na pokoji a zavyl. Viděla jsem, jak se chystal vrhnout na střelce, který podle všeho chtěl znova zmáčkl spoušť, ale zbraň zůstala němá.
„Sakra, nefunguje to. Miku, co mám dělat?!”
Přitiskla jsem si ruku na pusu a sledovala, jak Mike odstrčil svého přítele a na vlka sám zamířil. Ještě než stačil vystřelit, vlk po něm hrábl prackou a Mike se svalil na zem. Pak další z Mikových přátel střelil vlka do hlavy. Ten konečně padl.
Vydala jsem se směrem k Mikovi.
„Alice? Co tu děláš?”
„Nemohla jsem zůstat uvnitř.”
„Takže jsi tu byla celou dobu?”
„Byla. Napadlo mě, že bych třeba mohla pomoct.”
„Pomoct? Jak asi?!”
„Mám kurz první pomoci.”
„To by ti k ničemu nebylo! Ti vlkodlaci zabíjí. Podívej,” popadl mě za předloktí a dotáhl mě k místu, kde k tomu všemu došlo.
„Vidíš to? Když se na tebe ten vlk vrhne, nic ti už nepomůže. A to stejný se mohlo stát tobě. Mohl tě roztrhat a už by ses nikdy nevrátila domů.”
Hlavou mi prolétla myšlenka, že nechci domů, ale při pohledu na to neštěstí kolem myšlenka mizela.
„Miku, přestaň,” řekl jeden z jeho přátel. Mike odvrátil oči od zraněné dívky a podíval se na mě.
„Promiň,” řekl tiše. Pak se obrátil na své přátele: „Udělejte něco s těmi těly, a ji vemte do nemocnice. Odvedu Alici k sobě.”
„Co sis myslela?” zeptal se, když za sebou zamkl dveře.
„Už jsem ti to říkala,” řekla jsem tiše. „Máš lékárničku?”
„V tý skříňce támhle,” ukázal na zeď. Vydala jsem se k ní a z lékárničky jsem vylovila desinfekci. On pokračoval: „Říkal jsem ti, abys tu zůstala. Je to tady nebezpečný a mohlo se ti něco stát.”
„Ale nestalo.”
„Co děláš?”
„Všimnul sis vůbec, že máš roztržený obočí?”
„Nech to být.”
„Mohls být třeba bez oka.”
„A tys mohla být mrtvá.”
„Buď zticha.”
„Jestli ti to bude stačit, tak to už nikdy neudělám. A ty mi slib, že na sebe budeš dávat větší pozor. To co jsi dneska udělal bylo statečný ale…“
„To jsem ho měl nechat umřít, nebo co? Buď zticha a nepleť se do věcí, do kterých ti nic není.”
„Co by bylo se mnou, kdybys umřel?”
„Známe se dva dny.”
„Zachránils mi život.”
„Vypadá to, jako by ses o mě bála.”
„Třeba jo.”
„Děkuju, že se tak staráš.”
„Nemáš zač,” usmála jsem se ironicky. On mi úsměv opětoval. Myslela jsem na to celou dobu, než jsem neusnula.
„Miku, kdo jsi?”
„Proč bych ti to měl říkat?”
„Protože to chci vědět. A protože si myslím, že si to zasloužím vědět. Budu tu s tebou měsíc. Zasloužím si vědět, jestli tu žiju s vrahem nebo…“
„Připadám ti jako vrah?”
„Rozhodně víš, co děláš, když bojuješ s těmi…“
„Jsem voják a rodinu mi zabili vlkodlaci, než jsem se dostal sem. Stačí?”
„Promiň, já jsem nevěděla…“ začala jsem, ale on mě mávnutím ruky zarazil. „Stalo se to před rokem. Musím jít. Půjdu se podívat, kde se stala chyba, že se sem ty věci dostaly.”
„Můžu jít s tebou?”
Mike jen pokrčil rameny a šli jsme.
Důvod, proč se vlci dostali do města byl prostý. Jeden ze symbolů, který měl lidi ochránit, byl z části zničený.
„Nechápu, jak se to stalo. Leda, že by to udělal někdo zevnitř. Ale pochybuju, že tu máme vlkodlaka…“
„Uvnitř? Ti vlci jsou lidé?”
„Po většinu měsíce ano. Ale za úplňku nad sebou ztrácí kontrolu a nevíme, jak jim v tom zabránit, takže je zabíjíme.”
Zavřela jsem oči a snažila se zůstat v klidu.
Následující týden bylo všechno v podstatě dobré. S Mikem jsme se občas hádali, ale bylo to jiné, než hádky doma. Hádky většinou končily společným smíchem a občas jsem taky zrudla a nevěděla, co dál říct. Imponoval mi. Líbil se mi.
Jeden večer, když se vrátil z obchůzky, na kterou teď chodil každý večer, jsem se ho pokusila svést. Měla jsem pocit, že si to zaslouží. Že potřebuje, aby se o něj někdo staral za to, co dělá.
Nejdřív mě objal a nechal mě, abych mu vklouzla jazykem do úst, ale pak se odvrátil.
Nakonec jsme spolu vážně skončili v posteli, ale jinak než jsem si představovala. Plakal a vyprávěl mi o své manželce a malém synkovi. Netrvalo to dlouho, a brečeli jsme oba. Za moje slzy nemohl jen jeho příběh, ale taky stesk po světě, kde je bezpečno.
Druhý den se vrátil domů s pořezanou paží od střepů ze sklenice, kterou na něj zaútočil muž v místní hospodě.
„Nic podobného se tu nestalo už strašně dlouho. Můžou za to ti vlci, lidi se bojí, takže pijí a dochází k nehodám. Ještěže nikdo neví, že máme možná vlkodlaka uvnitř.“
„Miku, co budeš dělat? Já se bojím.”
„Neboj, za chvilku odsud budeš pryč.”
„Ale ne o sebe. O tebe.”
Ozvalo se zabušení na dveře.
Mike sklopil oči a chvilku to vypadalo, že nepůjde otevřít. Pak se vydal ke dveřím.
„Portál je otevřený. Byl jsem na hlídce a prošel jsem ven,” odmlčel se příchozí. „Dost mě to vyděsilo, tak jsem šel zase zpátky.”
„Myslel jsem, že se otevírá jen za úplňku.”
„Já taky.”
„Já ti věřím. Alice,” otočil se ke mně. „Slyšelas to?”
„Slyšela.”
„Tak půjdeme.”
Byla tma a na cestu nám svítil jen měsíc, hvězdy a pár pouličních lamp, a jakmile jsme sešli ze silnice a napojili se na polní cestu vedoucí k lesu, museli jsme vytáhnout baterky.
„Nemáme se čeho bát,” povídal Mike. „Vlci nejspíš někde ve své lidské podobě právě spí. A my jsme v bezpečí.”
„Vážně tomu věříš?”
„Jo. Nemusíš se ničeho bát,” odpověděl a ve světle baterky jsem v jeho tváři uviděla úsměv.
Chvíli potom jsme si uvědomili, že s námi Mikův kamarád není.
„Dane?”
Mikův kamarád se vynořil ze křoví a uháněl naproti nám. Ze zadních nohou mu ještě odpadávaly kousky maskáčových kalhot.
„Běž rovně, a jak uvidíš uschlý smrk, zaboč doleva. Doženu tě!" zakřičel Mike. Pak na svého kamaráda vystřelil a vydal se za mnou.
Naproti nám objevil další vlkodlak. Mike po něm vypálil stříbrnou kulku, ale minul, protože upadl na zem.
„Utíkej! Dělej! Portál je tam u těch kamenů!” hrábl rukou ve vzduchu a hned poté se natáhl po zbrani, která mu před tím vypadla z ruky.
Ten druhý vlk šel po mně. Ještě jednou jsem se otočila a uviděla jsem, že se Mikovi podařilo zabít Dana, a pak jsem se konečně ze všech sil rozběhla. Proběhla jsem kolem velkého žulového kamene a okolí se změnilo.
Na této straně byla taky noc, vypadalo to tu přesně jako tenkrát, když jsem proběhla na druhou stranu.
Zastavila jsem se a čekala, že se to zvíře vynoří za mnou. Ozval se ale výstřel a zavytí jakoby portál zůstával ještě na chvíli otevřený. Pak už nic.
Byla jsem v bezpečí. Padla jsem na kolena a zakryla si obličej rukama. Jen matně jsem si všímala, že tělo Mikova kamaráda tu stále leží. Pak jsem se zvedla a zamířila k chatě, kde jsme bydleli. Nevěděla jsem, jestli tam pořád někdo bude, ale neměla jsem kam jinam jít.
Otevřela máma. Za chvíli přiběhl i táta a já cítila, jak mi po tvářích tečou slzy úlevy.
