Frankenstein
USA, 1910, 16 minut
Režie: J. Searle Dawley
Scénář: J. Searle Dawley
Hrají:
Augustus Phillips (Frankenstein)
Charles Ogle (monstrum)
Mary Fuller (Elizabeth)
Mladý Frankenstein se během svých studií upne na tajemství života a smrti a dojde k závěru, že je schopen vytvořit dokonalou živou lidskou bytost. Jeho pokus však má menší mouchy. Místo dokonalé bytosti vytvoří ohavné monstrum, které se po uvědomění si sama sebe rozzlobí a při pohledu na Frankensteinovo novomanželské štěstí se rozhodne uchvátit jeho vyvolenou. Síla lásky však zlo monstra přemůže a monstrum se rozplyne v zrcadle.
Až by se chtělo napsat, že Frankensteinův příběh je starý, jako lidstvo samo. Je samozřejmě podstatně mladší, stojí však na základech a pohnutkách, které lidstvo doprovází již od nepaměti – touha po dokonalé bytosti, touha objevovat a překračovat stále další a další hranice, až bohorovná touha vytvořit život jinak než přirozenou cestou, neschopnost přijmout následky svého konání a činy. A právě příběh mladičké Mary Shelley Wollstonecraft ukázal, že se tyto tužby mohou lehce stát prokletím.
„Frankenstein“ patří ke stěžejním žánrům strašidelné literatury a stejně lehce se zabydlel i na filmovém plátně. Nejen, že román sám o sobě byl zfilmován a filmařsky převyprávěn nesčetněkrát – od stejně stěžejního „Frankenstein“ (1931) Jamese Whalea s Borisem Karloffem v hlavní roli, přes takřka monumentální adaptaci Kennetha Branagha z roku 1994, až po „Frankenstein“ (2004) režiséra Marcuse Nispela, který s původním příběhem má pramálo společného - , ale i jeho monstrum, coby jedna z nejznámějších hororových postav se v různých podobách usídlila v několika „samostatných“ dílech, točily se filmy o jeho ženách, dcerách, soubojích s jinými hororovými monstry (Frankensteinova nevěsta (1935), „Frankensteinova Dcera“ (1958), Frankensteinovo zlo (1964), „Dracula vs. Frankenstein“ (1971) nebo „Frankenstein vs. the Creature from Blood Cove“ (2005)), aby z hororu lehce pronikl do komedií a různé části názvu románu ve spojení s jinými slovy vytvářejí specifická pojmenování (takhle z fleku mě napadá film „Predátor z hlubin“ („Frankenfish“, 2004)).
Zdá se však, že první filmové zpracování vyšlo z produkční filmové společnosti slavného vynálezce Thomase Alvy Edisona, který mimochodem 35 milimetrový film, na nějž byl mnou recenzovaný „Frankenstein“ natočen, vynalezl již v roce 1889. Jak sám film v úvodu upozorňuje, jde o volné převyprávění románu. Volné již proto, že má pouhých 16 minut (mnou recenzovaná verze dokonce jen 12:40 minut) a je zřejmé, že do nich narvat celý román nejde. J. Searle Dawley tak základní příběh očesal, jak se dalo, ponechal jen zcela základní zápletku – vytvoření monstra, konfrontaci se svým stvořitelem a zánik monstra – a z toho, co zbylo, ještě část pozměnil – k vytvoření monstra zde dochází odlišnou cestou, kdy je jakoby uvařeno v obrovském hrnci (přesto jde o nejzajímavější a nejpoutavější scénu filmu, jež se svou trikovou částí vyrovná mnohým současným céčkovým hororovým srajdám (k jejich škodě, k prospěchu Dawleyho díla), stejně tak samotný konec monstra vychází spíše z Draculy než z původního románu.
Dawleyho „Frankenstein“ má jisté kouzlo již dobou svého vzniku a tehdejšími filmařskými možnostmi. Lehce naivní černobílé (zlehčeně řečeno, kamera využívá různé barevné filtry tu tónované do hněda, jindy do modra, což nejen pomáhá vyjádřit atmosféru odvíjeného děje, ale dodává to zajímavý tón filmu jako celku, stejně jako výborný hudební doprovod) zpracování, dnes již notně zašlé, poškrábané a přeskakující (totožné pohyby některých osob dvakrát rychle za sebou, až získáte pocit deja vu) filmu jen a jen přidává. Stejně tak tehdejší teatrální herectví, jež v éře němého filmu vyžadovalo více pantomimického vyjadřování, než by pro dnešního zvukem odkojeného diváka bylo zdrávo, v tomto ohledu se činí hlavně Augustus Phillips coby Frankenstein, jehož radost při tvorbě monstra až vyvolává smích. Pozornost si však zaslouží hlavně samotné monstrum, které opět v dnešní době zřejmě nevyvolá kýžený efekt, ale ve své době, kdy filmové maskérství a speciální efekty byly ještě v plenkách, si dokážu představit, že toto monstrum, ne nepodobné kanibalským individuím Cravenova „Hory mají oči“ (1977), dokázalo tehdejším načančaným paničkám i jejich gentlemanskému doprovodu v biografu nahnat pěkný strach a zadělat jim na nejednu noční můru.
Film je zajímavý i svým vlastním osudem. Takřka ihned po svém uvedení byl, coby propagátor čarodějnictví, rouhačství a svatokrádežnictví zakázán církví, zapadl v zapomnění a po dlouhou dobu byl považován za ztracený. Až v roce 1980 došlo filmovému sběrateli Aloisu F. Dettlaffovi, že je (zřejmě jediným) majitelem 35 mm pásu s tímto filmovým skvostem a rozhodl se na tom vytřískat nějaké jmění. Ač z mamonářských pohnutek, můžeme mu být vděční, že se tento filmový klenot zachoval a hlavně, rozšířil mezi hororu a kouzla starých filmů chtivé diváctvo. Dnes je tak první filmový „Frankenstein“ běžně dostupný a v době internetu ještě dostupnější než kdy dříve.
Tento film by vám prostě v žádném případě neměl uniknout, z jakéhokoliv důvodu. Máte-li, stejně jako já, rádi to kouzlo starých černobílých filmů a rádi mu propadáte, tenhle historický kraťas vás uspokojí. Patří-li Frankensteinovo monstrum mezi vaše oblíbené hororové postavy, je zhlédnutí první jeho filmové podoby takřka povinností. Film vás uspokojí i v případě, že vám podobné staré snímky připadají směšné, nevyděsí-li vás, určitě se u něj pobavíte. Těch 16 / 12:40 minut za to rozhodně stojí.
Z profesního hlediska by se zřejmě o procentním hodnocení dalo přemýšlet, polemizovat a diskutovat, mě však tento „Frankenstein“ prostě uchvátil.
