Fantom ráje
Phantom of the Paradise
USA, 1974, 92 minut
Režie: Brian De Palma
Scénář: Brian De Palma
Hrají:
William Finley (Winslow)
Paul Williams (Swan)
Jessica Harper (Phoenix)
Gerrit Graham (Beef)
Netušil jsem, co od tohoto filmu čekat, i když na první pohled bylo jasné, že zde bude inspirace tradičním dílem literatury a filmu, kterým je „Fantom opery“. To, že film natočil Brian De Palma, ve mně vzbuzovalo celkem velkou důvěru, na druhou stranu je rozhodně pravda, že jsem spíše s tou důvěrou mířil do thrillerových vod než do vod muzikálových. Hned prvních několik tónů ale jasně dalo tušit, že tohle nebude tradiční muzikál a ani tradiční film.
Vyplnilo se to stoprocentně a myslím si, že spíše pozitivní směrem, než směrem negativním. Je to dáno tím, že Brian De Palma zvolil skvělé písně, které jsou chytlavé, stejně jako celá hudební složka, ale také film „Fantom ráje“ silně stylizoval, což mu dodává kýčovitý a béčkový náboj, který se k rockovému muzikálu jednoznačně hodí. Koneckonců i muzikály klasické jsou poměrně silně kýčovité. Brian De Palma z „Fantoma ráje“ udělal podívanou, která není tak finančně nákladná, ale za to má v sobě potenciál stát se kultem. Asi ne tolik jako „Rocky Horror Picture Show“, ale osobně mě jeho pojetí a hlavně hudební stránka dostaly.
A o co že jde? Winslow je chlapík, který složí úžasnou hudbu, již se rozhodne ukrást podnikatel Swan (vyloženě krásné jméno k tak odpornému chlapíkovi), aby díky ní mohl otevřít Paradise, svůj vysněný podnik. Winslow se s tímhle nedokáže smířit, ale nakonec je on tím, kdo trpí a kdo se stává fantomem. To ale nakonec vede k tomu, že je nucen se se Swanem spolčit, aby vůbec svůj vysněný projekt, který je – stejně jako zbytek filmu – silně inspirovaný „Faustem“, dokončil.
Podařilo se přenést mýtus „Fantoma opery“ a „Fausta“ do moderní doby, s hudbou, která se do současnosti hodí mnohem více, ale také s příběhem, který je modernější a také samozřejmě ulítlejší. De Palma jako kdyby se nechal až moc unést ve své stylizaci, kde se inspiroval třeba i Hitchcockem, kterého zde nepokrytě paroduje, ale i dalšími odkazy popkultury a osobnostmi. Myslím, že ani vzezření některých postav není úplně náhodné, stejně jako nebude náhodné namaskování hudebníků.
Neříkám, že jsem film sledoval přímo s otevřenou pusou a bradou na hrudi, ale přesto jsem se divil tomu, že takto poměrně bizarní dílo nemá obecně mezi filmy kultovnější status, protože by si to rozhodně zasloužilo. Brian De Palma opět dokázal, jaký má cit pro režii a pro jednotlivé scény a daří se mu diváka zaujmout vypiplanými libůstkami, ale hlavně naprosto skvělými hudebními kousky. Ano, ty nejsou nijak moc vizuálně přehnané, ale tentokrát hudba mluví za sebe. Jen škoda, toho hororu je v tom opravdu málo.
Hodnocení: 80 %
