Řáďan položil na stolana tabletěnku, rymouťana a štosana fotěnek a pohleděnkou přejel všech pět podřízeňanů. „No,“ řekl zvesela, „výhoďan je, že se nemusím dlouze představovat. Nebo je tu někdo, kdo mě ještě nezná?“
Kraseňka nesměle zvedla prackana.
„Aha. Tak já jsem Řáďan. Je to od podstatňana ‚řádan‘ - ne od ‚řaďan‘, ani od sloveseňky ‚řádit‘. Nicméně řádit umím taky, občas!“
Nikdo se nezasmál.
„A ty budeš ta nová… hmmm… Kačeňka?“
„Kraseňka…“
„Oops... Promiň, Kraseňko – už si tě budu pamatovat! Takže přece jenom zopár infoňů: do teď jsem pracoval v týmeňce, která pečuje o planeťana Hovňan. Můj pozičan byl: seniořan zrychliťan. Ale když se koležan Řachan, váš lídřan, rozhodl přijmout nové výžvany…“
Chlaďan se kysele uchechtl.
„Něco se ti nezdá, Chlaďane?“
Ten si povolil kravaťana. „Hele, my víme, jak Řachan dopadl… Šerifani mu stáli za zaděnkou, když si házel věčany do krabičana. Tak na nás nemusíš s tímhle hantýrkoněm…“
„Fajn,“ naježil ostněnky Řáďan, „ale zapomněls, že tenhle ‚hantýrkoň‘ je součásťanem našeho firemního kulťurana. Světěnka je hezčí - i lepší - když se všechno neříká na plného hubana… Hm? Jak to vidí ostatní?“
Žádný reakťan.
Řáďan si vzdychl. „Koukněte, já chápu, že jste měli Řachana rádi. Ale tohle přece není můj viňan! O tom rozhodla vedeněnka. A my teď ze všeho nejvíc potřebujeme kliďana na pracana - ne se tu na sebe mračit.“
Nic.
„Dobře. Jak chcete. Má úkoleňka je jasná: vnést čerstvého vzdušana do vaší zatuchlé doupětěnky. Jo, všichni žasli, co se vám na konečníku první poločasenky povedlo, ale byznyseňka není o záslužanech! Za dobrého pracana vyplácí firman mzděnku a prémiňany: tím je účetník srovnaný. No a ve druhé poločasence vám Zeman totálně zdechnul… Teda právě místo aby na něm lidstvan chcípnul, namnožil se víc než trojnásobně! A kdo nesl odpovědnosťana za výsledkoně? Řachan. Nemluvě o tom, že z něj se stal pijan…“
„To je leženka!“ vyjekl Poctivan.
„Leženka? Na každé večírkaňce se válel po podlahoňovi!“
„A pak že co se stane na večírkaňce, na večírkaňce i zůstane…“ pokýval hlavoněm Makan.
„Co bylo, bylo,“ máchl prackanem nový lídřan. „My musíme hledět vpřed, a hlavně stopnout množenku lidstvana. Jinak Zemana neosázíme nikdy. A já teď chci od každého z vás slyšet, co konkrétně on pro naše burgroně dělá. Kdo začne?“
Snažan si odkašlal. „Tak já liďanům pomáhám vyvíjet nové a pořád silnější zbraňany. A zaučuju Kraseňku…“
„Fajn,“ přikývl Řáďan. „Zbraňani se hodí. Ale na druhého straňana právě jadraňový bomban zatáhl Zemana do současných srač… do současné svrabeňky! Toho bombana se totiž každý bojí použít! A lidstvan se množí a množí… Co dalšího tu děláte?“
„Já a tady Poctivan tam šoupeme stále silnější a komplexnější chorobeně,“ řekl Makan.
„Ano, chorobeni jsou prima. Ale lidstvan se rychle adaptuje. Musíte být vždy o krokana napřed! Jak na to jdeš ty, Chlaďane?“
Chlaďan odložil mobilenku. „Já?“
„Je tu někdo jiný té jméněnky?“
„Hmmm... takže… pomáhám liďanům s růsťanem průmysleňky. Důsleďkanem je čím dál větší oteploň Zemana.“
„Oteploň Zemana! Dobrý strategyň. Tím nám rovnou i chystáš skleněnku. Ale má to jednoho vaďana: hubeňka liďanů tepleňkou je zdlouhavá. Budeš potřebovat pomočenku zkušeného zrychliťana!“
„Zdlouhavé je to celé,“ vzdychl Poctivan. „Kde jsou ti dobani, kdy šlo na planeťana hodit bombana, vyvětrat a sázet burgroně… Bylo by to lepší pro nás i pro lidstvana…“
„No momentěnku!“ naježil se Řáďan. „Tohle ve své týmeňce nechci slyšet! Kdo vysvětlí koležanovi, proč to bombanem řešit nejde?“
Kraseňka hlesla: „On to jistě nemys-“
„Tak kdo mu to vysvětlí?“
Snažan si zaklesl ostněnky a spustil: „Čistěnka planeťanů polycyklickým bombanem je zakázána Pakanským úmluvanem o polycyklických bombanech z druhé poločasenky čtrnáctého dobana. A sama hubeňka populačenek je přípustná pouze za účelem pěstěnky burgroní, jiných fajn ploďanů, či z jiných vážných důvoďanů, a to výhradně ekologickými postupeňkami.“
„Je polycyklický bomban ekologická postupeňka?“
„NENÍ,“ zahučeli všichni. Tedy až na Poctivana, který se ušklíbl: „A dát liďanům jadraňového bombana je co?“
„Ekologická postupeňka,“ odvětil Snažan. „Dokonce mírnější než tví chorobeni - já totiž nikoho nezabíjím. Oni se hubí sami. A ani jim nic nedávám, jen pomáhám s výviňkou…“
Řáďan přikývl. „Díky, Snažane. Mažu z paměťana, že tu ještě dnes, v šestnáctém dobanovi, chtěl někdo bombana házet... Co děláš pro burgroně ty, Přemyšlane?“
„Starám se o kulťurana. Dbám, aby liďanský kulťuran byl pořád násilnější, krvavější a celkově brutálnější… Ideálně: aby po večereňkovém filmoni měl syňan chuťana ubít otčana televižanem. A dceřenka matěnku rymouťanem.“
Řáďan zatleskal: „Jo! Tohle chci slyšet celou dobeňku! Zbraňani, chorobeni i průmysleňka totiž vždy byly, jsou a budou jen doplněnkami toho hlavního!“
„To hlavní je kulťuran?“ podivil se Makan. „Ten nám lidstvana vyhubí?! Řachan vždycky ří-“
„Kulťuran to přímo neudělá,“ zkroutil ostněnky Řáďan. „Ale zařídí, že sami liďani budou mít chuťana se vyhubit! Ve svých vlastních hlavoních! A pak se všechno zúročí: zbraňani, průmysleňka, chorobeni. Takže: všichni s nejvyšší nasazeňkou pokračujte na svých projektěnkách, ale teď se společně soustřeďme na to, jak pomoci Přemyšlanovi. Právě v jeho oboreňce nás tlačí boťan!“
„Proč by nás měl tlačit boťan zrovna v mé oboreňce?!“ zamračil se Přemyšlan.
„No? Co vy ostatní? Kdo mu napoví?“
„Má pravdoně, Přemyšlane,“ přikývl Snažan.
Oslovený ho sjel opovržlivou pohleděnkou. „Ty jsi ale fakt snažan…“
„A ty zase nechápeš situačana! Řachan se nevrátí - je pryč, my musíme jít dál. Ber to, Přemyšlane, logicky: moji zbraňani už liďanům k vyhubeňce dávno stačí! Proč se naopak množí?! No protože ztrácí chuťana se rvát! Někde už jsou docela slušná týmeňka! A s tím já nic víc nenadělám – je řaďan na tobě.“
„Alibisťane! Teď tu zaznělo, že chuťan se rvát mizí právě kvůli tvým jadraňovým bombanům!“
„Hele-“
„Nehádejte se,“ zasáhl lídřan vlídně. „V jednom má, Snažane, Přemyšlan pravdu: s těmi bombany jsi to trošinku přehnal… To ale nakonec nevadí – jednou se hodí. Už ta Korea vypadá nadějně... My ale musíme vzbudit celého lidstvana! Přimět ho, ať se zase rve!“ Vzal do prackanů tabletěnku. „Pro inspironě vám přečtu, jak sami liďani vzpomínají na svého posledního velkého válkoně – tehdy jste mimochodem naposled brali prémiňany... Textěnka je z jejich ‚Wikipedie‘… Studujete doufám liďanské encyklopeďany?“
Neurčitě zahučeli.
„Jestli ne, tak přinejmenším Wikipedii rychle oprašte! Moc důležitá zdrojeňka infoňů o liďanech! Kdo by snad tomu, co budu číst, nerozuměl, ať si zapne tlumočenku. Pustím vám i obrázkoně,“ stiskl tlačenku rymouťana. „A všechny ty fotěnky jsem pro vás i vyprintnul. Teď už ale sledujte a poslouchejte. Pod hesleňkou Petar Brzica je na Wikipedii zpověďan bývalého dozorčana. Mile Friganović vypráví:
Františkán Pero Brzica, Ante Zrinušić, Sipka a já jsme se vsadili, kdo tu noc podřeže víc vězňů. Zabíjení začalo a už po hodině jsem jich podřezal mnohem víc než oni. Připadal jsem si jako v sedmém nebi. Nikdy v životě jsem necítil takovou slast. A už po několika hodinách jsem podřezal jedenáct set lidí, kdežto každému z těch ostatních se povedlo zabít jen mezi třemi a čtyřmi sty. A pak, zrovna když jsem prožíval největší extázi, spatřil jsem jednoho starého rolníka stát a mírumilovně a poklidně sledovat, jak podřezávám své oběti a jak ony v největších bolestech umírají. Ten jeho zjev mnou otřásl: uprostřed největší extáze jsem najednou ztuhl a chvíli se nemohl pohnout. A potom jsem šel k němu a zjistil, že jde o nějakého Vukašina (Mandrapu) z obce Klepci poblíž Capljiny, jehož celá rodina byla zabita, a který byl poslán do Jasenovace poté, co pracoval v lesích. Mluvil s nepochopitelným klidem, který mě zasáhl víc než ty hrozné výkřiky kolem nás. Najednou jsem pocítil touhu narušit jeho klid tím nejbrutálnějším mučením a – skrze jeho utrpení – obnovit svou extázi a zase si dál užívat, že působím bolest.
Vzal jsem ho stranou a posadil ho na kmen. Nařídil jsem mu volat: ‚Ať žije Poglavnik (Vůdce) Pavelić!‘ – jinak že mu uříznu ucho. Vukašin mlčel. Uřízl jsem mu ucho. Neřekl slova. Znova jsem mu řekl, ať volá ‚Ať žije Pavelić!‘, jinak mu uříznu i to druhé. Uřízl jsem mu druhé ucho. ‚Křič »Ať žije Pavelić!«, nebo ti uříznu nos.‘ A když jsem mu počtvrté přikázal křičet ‚Ať žije Pavelić!‘ a pohrozil mu, že mu nožem vyříznu srdce, podíval se na mě, přesněji někam skrz mě a přese mě do prázdna, a pomalu řekl: ‚Konej svou práci, dítě.‘ Na ta slova jsem se úplně pomátl. Zatvrdil jsem se, vydloubal mu oči, vyrval srdce, prořízl mu hrdlo od ucha k uchu a hodil ho do jámy. Ale pak se ve mně něco zlomilo a tu noc už jsem nemohl zabíjet… Sázku vyhrál Brzica, protože podřezal třináct set šedesát vězňů, a já mu bez řečí zaplatil.
Tak co? Chápete?“
„Nádheraň…“ vydechla Kraseňka.
„Ano,“ přikývl Řáďan, „textěnka je to suprová. My tu ale nejsme literární klubeňka. Proč myslíte, že jsem vám přečetl právě tohle?“
„Je tam přesně popsaná ta staveňka, ve které lidstvana chceme,“ řekl Makan.
Řáďan znovu zatleskal: „Vý-bor-ně! Skvěle, Makane. Ale to není vše. Co dál tam vidíme?“
„Že to byl krásný doban - před jadraňovým bombanem…“ neodolal Přemyšlan.
„Přemyšlane!“
„Ano?“
„Kliďana. Někdo nějakou jinou nápaděnku?“
Nic.
„Nevadí,“ řekl Řáďan. „Tu textěnku dostanete každý mejleňkou a ve svých kójanech si ji přilepíte před očenky! Není v ní totiž jen staveňka, v níž lidstvana chceme. Vidíme tam i staveňku, ve které lidstvana rozhodně nechceme! Jeden jediný klidný a nenásilný liďan ochromil dokonce i mimořádně výkonného Friganoviće! A liďani to tuší – kvůli téhle textěnce si Vukašina Mandrapu udělali světconěm! Díky Božanovi jen v jednom poměrně malém církvoni… Takže v těch dvou, Petarovi a Vukašinovi, máme dokonalou vzoreňku všeho žádoucího i nežádoucího. Mějte je pořád před očenkami i v hlavoních a stále si jako mantrana opakujte: ‚Petar ano, Vukašin ne! Ať se vrátí Hitler a lidstvan vyhyne!‘ Zkuste si to teď všichni nahlas – a co nejhlasitěji!“
„PETAR ANO, VUKAŠIN NE! AŤ SE VRÁTÍ HITLER A LIDSTVAN VYHYNE!“
„Su-per! Tady vám dám fotěnky z Jasenovace. A rozeberte si i tyhle další: Osvětim, Chelmno, Belzec, Sobibor, Treblinka, Majdanek, Babí Jar, Tuol Sleng, Hitler, Pol Pot, Stalin, Leopold II. Belgický, Somma, Verdun, Hirošima, Nagasaki, Vorkuta, Nanking, Tokio, Hamburk, Drážďany, Varšava, Manila, Kigali, Srebrenica – tam už vám padali výsledkoni… Ale pořád je to váš dílan! No dobře, tak Řachanův a váš… Tím spíš si svými úspěšany vytapetujte kójany! Ani kouseňka ať není bez fotěnky! Slíbil jsem vedeněnce, že budeme vzorňanem pro každou další týmeňku ve svrabeňce – tak si dejte záležet!“
Vrhli se na snímkoně.
„Klucani, dejte mi i ty s horeňkami mrtvých liďanů!“ volala Kraseňka. „Bez nich je to na prděnku!“
„Kliďana!“ zaťukal Řáďan rymouťanem. „Fotěnky si můžete povyměňovat kdykoli. Vraťme se k tomu, jak pomoci Přemyšlanovi.“
„Hmmm… měl by postrčit islamisťany,“ řekl Makan. „Ať ztrácejí svědomana rychleji. Ti by možná neváhali použít jadraňového bombana - kdyby ho měli…“
„Nemají ani kulťurana,“ ušklíbl se Přemyšlan.
„Aha… No tak ať jim pomůže Snažan! Když jiní bombany mají, ale třesou se strašenkou…“
Lídřan přikývl. „Souhlasím… Chlaďane, nech tu mobilenku! Hoď sem nějakou nápaděnku - hned!“
„Ééé… nóó… Přemyšlan by se… podle mě… v kulťuranovi… měl soustředit… na… na vrátěnku kultěnky Hitlera! A taky toho… Stalina!“
„S tím prvním jsem před minuťanem přišel sám… Ale budiž. Píšeš si všechno, Přemyšlane?“
Ten zaúpěl: „Hitler je už dávno nejznámější liďan všech dobanů! A Stalin funguje jen v Rusku…“
„No a? Už kvůli Rusům se mu věnuj. A Hitlerovi taky zařiď, ať jeho kultěnku nikdo nezakazuje! Další nápaděnky, přátelani! Hm? Už nikdo nic?“
„Nešlo by jim všechno normálně říct?!“ vyhrkla Kraseňka.
„Komu a co?“
„No liďanům! A tohle. Co s nimi děláme - a tak…“
Pár vteřiňanů byl tichan - než zaburáceli řehtoněm.
„Kraseňka – posileň týmeňky!“ zavyl Snažan a spadl na podlahoně, ale hned zase vyskočil a způsobně si sedl.
Chlaďan si smíchy shodil mobilenku, Poctivan skryl hlavoně v prackanech.
„Počkejte,“ řekl konečně Řáďan. „Kraseňko, vysvětli nám prosím svého myšlenkoně…“
„Chtě-chtěla jsem je-jenom…“ začala vyplašeně, ale vzmužila se: „Hodně liďany studuju. Chci být totiž platným čleňanem své týmeňky, a radši než zbraňa-“
„K věčanu, k věčanu.“
Kraseňka si zaklesla ostněnky a vychrlila: „Liďani jsou prostě úplní debiloni! Nevidí ani, co je na první pohleděnku jasné! Když jim do kulťurana vpašujeme pravďana, jen ho včlení do svých debiloňských myšlenkoní. Znáte jejich pojmeňky jako ‚UFO, Vetřelci, Matrix, paranoia, schizofrenie‘ a tak dále? Oni mají na všechno nálepkoně, a každého, kdo v těch věčanech vidí něco víc, hned onálepkují za debiloně! Masově hltají filmoně o ‚mimozemšťanech‘ a o řízeňce myšlenkoní, ale přitom tomu vůbec nevěří!“
„Tak proč to hltají?“ zaujalo Poctivana.
„No říkám: debiloni!“
„Brzdi, Kraseňko,“ zvedl prackana Řáďan. „I liďani jsou pořád Božanovy stvořenky…“
Makan s Poctivanem na sebe významně pohlédli.
Řáďan pokračoval: „Kvůli tomu, že chceme Zemana na pěstěnku burgroňů, ještě nemusíme liďanům nadávat… Co když nějaké ještě vyspělejší Božanovy stvořenky hodlají vyhubit zase nás?! Ale nechci zabíhat do filozofoně… Pověz, Kraseňko – prosím už bez invektoňů – čemu by pomohlo vpašovat nás a naši burgroňovou byznyseňku do jejich kulťurana?“
„Omlouvám se,“ zakomíhala prackany, „máš, Řáďane, úplného pravdoně. Já… přiznám se… trošinku se jich štítím… Ale mluvím o tom se svým terapeuťanem! A… jo jo – vím, k věčanu… “
„Rád bych tuhle úvodní mítěnku zvládl do otevření žracouna – a myslím, že my všichni… Známe tam pak tu návaleňku…“
„Ano, jistě. Takže… pořád hrozí, že nás někdo odhalí, ne? Jasně - jiní liďani by ho považovali za debi… za ne moc chytrého. Ale co když jim to některý podá tak, že ho za nechytrého považovat nebudou?! Nejlepší prevenťan podle mě je: udělat pravdoně natolik zažitým součásťanem jejich kulťurana, že pak i ten nejchytřejší liďan bude s omílaňkou toho myšlenkoně vypadat jako… jako…“
„Jako debiloň,“ přikývl Chlaďan.
Lídřan dlouho mlčel, než řekl: „Promýšlím to křížeňkou krážeňkou, ale nakonec to smysleňku dává… Chtěl jsem teda spíš nápaděnky, jak přímo zrychlit hubeňku… Ale technicky vzato tvůj myšlenkoň, Kraseňko, může na Zemanovi upevnit - i zlepšit - našeho pozičana. Což se taky počítá. Promiň, že jsme se smáli… Máš nějaké konkrétní nápaděnky, jak to uvést do praxoně?“
„Ano. Například jsem na jejich síťanu našla soutěžana v psaněnce ‚hororů‘. Víte, co je horor?“
„Strašidelná příběhaňka,“ přikývl Přemyšlan. „My nejsme debiloni, Kraseňko.“
„Já to neznal,“ přiznal Poctivan a i zbylí souhlasně zamručeli.
Přemyšlan vzdychl. „Tak pardon… Prostě liďani - teda hlavně ti, co se mají jak praseňky v burgroních - se rádi ‚bojí‘ jen jako. A právě k tomu jim slouží strašidelné příběhaňky. Snažím se, aby v nich teklo čím dál víc krvaně a hercani ve filmoních aby čím dál hlasitěji řvali. Ať si liďani zase zvyknou, že řvaněnka a krvaň jsou něco běžného, ba žádoucího! Taky už teď slastně hýkají, že vidět něco takového je ‚kůl‘.“
Řáďan si mnul braďana. „To děláš moc dobře, Přemyšlane. Takže… co s tím soutěžanem, Kraseňko? Podstrčíš liďanům náš vlastní ‚horor‘?“
Přikývla. „Jo. Textová editěnka mi ho vyplivne a já ho pak nějakému liďanovi nadiktuju. Takových, co sní, že tvorboněm zbohatnou, a šli by i přes mrtvoně, je fůroň. A tu postupeňku budu opakovat, dokud se pravdoň o nás nevčlení do liďanských myšlenkoní. Oni jak víme diktovaňku milují – v kulťuranovi jí říkají ‚Múza‘…“ Popadla tabletěnku. „Taky vám s dovoleňkou něco přečtu. Mhmmm… tady. V pravidlanech soutěžana stojí:
Povolené jsou jakékoli prvky, které souvisí s hororem, nebráníme se ani násilí, gore, naturalismu…
Není to, Přemyšlane, tvůj dílan?“
„Nevím... Co je to za stráňkana?“
„Horor pomlčkoň web tečkoň cz.“
„Tak možná i jo,“ zavlnil Přemyšlan potěšeně ostněnkami. „Mám rozdělané mračany věčanů… Třeba videohraňky: když jsem jim vnutil první ‚Carmageddon‘, mohli se bystřejší liďani podělat, že se tam paňáčkoni drtí autěnkou. Ale protestěnky jsem zmákl a dnes je ‚Grand Theft Auto‘ úplně nejslavnější hraňka - už nikomu nevadí, že se tam liďani nejen drtí autěnkou, ale i třeba řežou motorovým piloněm… A hlavně jim konečně došlo, že to mají dělat i ve skutečňanovi! Souhlasím s Makanem: Snažan ať přednostně pomáhá islamisťanům – těm to fakt pálí nejvíc! Obnovili upalovaňku liďanů zaživa a i ty nejkrutější mučenky. Pomalu vrací Zemana do staveňky, kterou jsi, Řáďane, připomněl tou krásnou textěnkou…“
„Dík, Přemyšlane,“ usmál se Řáďan. „Motivovat vás je můj pracan. Ale za ty hraňky a soutěžany tě musím zvlášť pochválit. Jen tak dál a zas budou prémiňani! A chválím i tebe, Kraseňko – ale… jsi si jistá, že to bude mít žádoucího efekťana? Nepodnítíš u liďanů nechtěné úvažany?“
Přikývla. „Jak asi víš… nebo nevíš… to je fuk… Prostě mám kurženku z psycholožana… Když pravdoně zabalíš do černé humoreňky, rouhaňky, tabu tématěnek a dalšího srágorana, liďanům se zaryje - ale jen jako žerťan! Naočkovaní pravdoněm budou imunní vůči strašence: stále častější skutečné horory si budou užívat a řečanům o nás se smát – až do své vlastnoruční vyhlaženky.“
„No… dobře, věřím ti. Pusť se do toho. Vidíš? Tím platným čleňanem týmeňky už jsi!“
„Děkuju,“ špitla, celá červená.
„Stejně jsou to chuděnky,“ zabručel Poctivan. „Netrkne je ani, že sami píšou ‚nebráníme se násilí‘… No to je fakt smutěnka…“
„Jaké chuděnky? Jaká smutěnka?!“ nechápal Chlaďan. „Vždyť je to s nima k posraňce! Sorry…“
Řáďan rozevřel prackany: „Tak už to zařídil Božan, Poctivane. Stojí psáno: ‚Stvořenky své všechny za žraceňku dal jsem vám. A aj, i nad hubeňkou jejich očenky své zavřu - když burgroním vašim překážeti budou.‘ Marťan devět tři.“
„Jen jestli to celé-“ načal Poctivan, ale od Makana dostal pod stolanem takového kopana, že věteňku spolkl v úpěnce.
Lídřan šťastně pohlédl na svou první vlastní týmeňku. „No, myslím, že na úvoďana šlo o velice úspěšnou mítěnku,“ řekl. „A nyní: vzhůru do žracouna! Mimochodem… nechci dělat reklamoně sobě a svým předchozím parťanům, ale všem vám doporučuju burgrany z Hovňana."
