Josef Maria Emanuel Lešetický se narodil v Praze roku 1877 do starého českého rodu, jehož kořeny sahají až do Netolic počátku 19. století, kdy zde žil koželuh Jan Lešetický s manželkou a dvanácti dětmi. Z těchto dětí později vyrostl básník, ovlivněný K. J. Erbenem a Čelakovským, pozdější pedagog a významný vlastenecký pracovník Písecka Vojtěch Lešetický. Vojtěchův mladší bratr Josef, Emanuelův otec, major 35. pluku byl povýšen do šlechtického stavu s přídomkem „z Lešehradu“. Tento přídomek po otci používal i Emanuel.
Emanuel své mládí prožil ve starém pražském domě v Thunovské ulici, jež měl, jak už to u starých domů bývá, svou pohnutou historii. V 17. století jeho majitel v domě údajně zavraždil svou milenku. Nepřekvapí tedy, že tajuplná atmosféra starého domu na mladého začínajícího literáta silně zapůsobila a částečně ovlivnila jeho pozdější tvorbu. V letech 1893-1895 vystudoval německou obchodní akademii v Praze a Českoslovanskou obchodní akademii. V letech 1897-1900 pracoval v Praze ve státním zástavním úřadě a následující dva roky na pražském magistrátu. V letech 1903-1932 byl postupně úředníkem, archivářem a přednostou archivu pražské Zemské banky. Po roce 1918 kromě tohoto zaměstnání ještě redakčně spolupracoval s nakladatelstvím Sfinx a později s nakladatelstvím A. Srdce.
Kromě básní (např. „Smutné kraje“ (1898), „Květy samoty“ (1899), „Atlantis: Básně“ (1899) nebo „Zrcadlo vládkyně noci“ (1930)) a prózy psal Lešehrad i divadelní hry a působil jako kritik. Překládal z francouzštiny, němčiny, angličtiny, ruštiny, italštiny a japonštiny. Proslul jako nadaný překladatel francouzských prokletých básníků Baudelaira, Verlaina, Mallarmého. Vytvořil pár působivých divadelních her, přeložil pět výborů ze světové poezie, napsal několik historiografických prací. K napsání různých knih ho přivedl jeho zájem o mystiku, okultismus a tajné společnosti („Tajné společnosti v Čechách“ (1922)) nebo obliba díla Otokara Březiny („Z díla Otokara Březiny“ (1932)). Lešehradovo souborné dílo vydal v letech 1930-1940 v patnácti svazcích vydavatel A. Srdce, ve stejné době pak i devítisvazkový soubor esejů.
Při svém literárním díle často používal různé pseudonymy: Jiří Zachar, Karel Frýs, K. Mahr, Quido Jarník či Zdeněk Krušina). Ve 20. letech redigoval „Literární listy“. V letech 1931-1943 redigoval dvanáct svazků „Ottova slovníku naučného nové doby“.
Lešehrad se nejen zajímal o okultismus, mystiku a různé tajné společnosti, sám v nich působil i aktivně. Byl svobodným zednářem, martinistou, esoterikem, historikem českého klasického rosenkruciátství a esoterních společností. Byl členem Akademie kosmických vědění, pařížské nezávislé skupiny esoterních badatelů. Publikoval v časopise „Svobodný zednář“, ve dvacátých letech redigoval třetí ročník „Okultní a spiritualistické revue“. Napsal knihy „Hledači mystických pramenů“ (1922) a „Stručné dějiny svobodného zednářství“ (1937).
V roce 1917 jako jeden z prvních signatářů podepsal památný spisovatelský manifest požadující českou samostatnost, o dvacet jedna let později svůj podpis přidal pod antifašistický manifest evropských intelektuálních pracovníků, jež byl zveřejněn v londýnské publikaci „Writerst declaire against fascism“ (1937).
Již od roku 1910 Lešehrad sbíral, shromažďoval a archivoval památky na velké osobnosti jak své současnosti, tak i z hluboké historie. Této své činnosti se věnoval až takřka do své smrti, celých 42 let. Jakožto přednosta archivu Zemské banky v roce 1926 založil první československý literárně historický archiv Lešehradeum. Lešehradova sbírka je svého druhu unikátní. Obsahuje přes 35 000 položek a kromě obrazů, grafik, fotografií, knih a písemností se v ní nacházejí rovněž osobní předměty různých osobností a další archiválie, jež upomínají na mnohé tuzemské, ale i světové umělce, spisovatele, malíře, výtvarníky, herce, hudebníky a vědce. Zastoupeni v ní jsou např. Byron, Flaubert, Garibaldi, Goethe, Ibsen, Marx, Rolland, Shaw, Tolstoj, Whistler. Svou sbírku Lešehrad zpřístupnil nejprve ve své smíchovské vile, později ji věnoval Národnímu muzeu.
Po roce 1948 se archivu Lešehradeum nevedlo zrovna dobře. Bolševický režim ho ze Smíchovské vily přesunul do neosobní byrokratické instituce Památníku národního písemnictví, kde však nenašel žádné uplatnění. Mnoho exponátů Lešehradovy sbírky bylo rozkradeno, zničeno nebo přesunuto do různých expozic.
Emanuel Lešehrad zemřel v Praze roku 1955. Zůstalo po něm několik knih. Z těch, co by horrorového fanouška a fanynku mohly zajímat, stojí za zmínku například:
„Záhadné životy“ (Jan Kotík, 1919). Pět povídek („Duhový nezmar“, „Tajemství Sochaře Štorka“, „Souboj s Gahamé“, „Aqua toffana“ a „Maurův poklad“) vypráví o setkání člověka s nadpřirozenými silami, které zpravidla nedopadnou podle jeho očekávání.
Román „Mučedník touhy“ (Vaněk a Votava, 1920) vypráví o dekadentním mystikovi Maglenovi, jež se rozhodne k magické vraždě bývalé manželky využít svou milenku. Maglen však poruší zvyky tajného řádu, kterého je členem, kvůli tělesné lásce začne ztrácet své magické schopnosti a skončí jako lidská troska.
„Tajemný dům“ (Karel Vačlena, 1930) obsahuje povídky „Tajemný dům“ a „Zázračný člověk“.
Dvě novely obsahuje i Aloisem Srdcem v roce 1935 vydaná kniha „Souboj s neznámem“. První novela, „Osamělá víla“ je romantickým příběhem bez jakékoliv stopy fantastických prvků. Hrdina druhé novely, napsané již v roce 1919 a nazvané „Zkouška ohněm“, osamělý intelektuál se ponoří do tajů hermetismu a pomocí magie se pokouší urovnat svůj citový život. Příběh je plný zmínek o hermetismu a tajných společnostech.
Nejrozsáhlejší sbírkou, horrorovému čtenáři velmi příznivou, je pak „Schodiště přeludů“, jejíž recenze se na Horor Webu již brzy objeví.
