Mel stála na stráži a hleděla do temného lesa. Hlídka se jí už pomalu chýlila ke konci a ona se neuvěřitelně těšila do postele. Ty čtyři hodiny hlídkování se strašně vlekly. Naposledy se prošla po své trase a vrátila se do věže, kde se měla vystřídat s další hlídkou.
Když za sebou zaslechla dupot po příčkách žebříku, otočila se a pomohla dotyčnému nahoru. Byl to Johny, mladík o něco starší než Mel. Neustále mu tvář zdobil široký úsměv.
„Dobré ráno, Mel.“
„Prý ráno,“ odfrkla si. „Je to hřích, být v tuhle hodinu ještě na nohou,“ nesnášela noční hlídky, i když věděla, že jsou důležité.
Johny se zasmál, až se mu udělaly na tvářích dolíčky. Vždy kvůli tomu vypadal jako puberťák.
„Ale no tak, prokázala jsi službu lidu! Díky tobě jsme mohli v klidu spát,“ neunikla jí narážka na fakt, že ostatní spí a ona ne. Neodpustila si vypláznutí jazyka.
„Jdu spát, teď prokazuj službu ty,“ políbila ho na nos a obrátila se k odchodu.
„Hej, Mel, podívej!“ zavolal na ni Johny, ještě než stačila stoupnout na první příčku žebříku. Ve vteřině byla u něj a snažila se zaostřit na stín, na který Johny ukazoval. Už podle prvního pohledu bylo jasné, že se nejedná o živou bytost. Ta věc dříve bývala člověkem, teď k ní však měla daleko. Oblečení na ní viselo v cárech, z tváře zbyla jen krvavá kaše, zbytkem rozervané paže mávala ve vzduchu. Zombie.
V noci, kdy byl ve vesnici klid a ticho, jen bez cíle bloumala, ale kdyby zaslechla jakýkoli hlasitější zvuk, vydala by se za ním a představovala nebezpečí pro každého v dosahu.
„Říká se: Dáma má přednost. Viď? Tak si posluž,“ zazubil se na ni.
„To už je ale tvoje práce.“
„No tak, zabít si zombíka na noc nezní špatně, nemyslíš?“ měl pravdu. Jeden z nich se toho svinstva dole musel zbavit a Mel se bude lépe usínat s vědomím, že svět zbavila dalšího nebezpečného neřáda. Proto také hlídky trpěla, byla to jediná práce, při které je mohla beztrestně likvidovat.
Sundala si z ramene kuši. Založila šipku a zamířila. Když zombie zrovna po ničem nešly, byly celkem snadným cílem. Krátké stisknutí spouště a střela hladce proletěla lebkou cíle. Ukončila tak další neživot.
Johny obdivně hvízdnul.
„Dobrá trefa. Ráno to nahlásím šéfovi, ať ho uklidí dřív, než začne smrdět.“
„A ne, že si připíšeš moje zásluhy,“ prohlásila Mel, když začala slézat z žebříku.
„Znáš mě, nikdo by mi nevěřil, že jsem ho sejmul já,“ zasmál se Johny. „Hezky se vyspi, Mel.“
„Dobrou,“ odvětila, seskočila na pevnou zem a vydala se k ubikacím.
Po pár krocích ji zmizel úsměv z tváře. Nebyla spokojená se současnou situací. Večer na hlídce, kde noc od noci bylo méně příležitostí si zastřílet, přes den tvrdě makat jako ostatní ze stáda aby se udrželi při životě. Pět let ta stejná písnička. Nebylo dne, kdy by nemusela snášet rozkazy a plnit těžké práce společně s ostatními. Před pěti lety se žilo jinak. To tu ještě nebyla nákaza. To existovaly prázdniny. A dovolené.
Pamatovala si, jak před nákazou s rodiči jezdila pryč. Vzali si volno v práci a jelo se relaxovat. Tady nic takového nebylo. Proto se Mel v hlavě už nějakou dobu rodil plán. Několik dní chodili pracovat do lesa a vyklízeli mýtinu a úmyslem rozšířit vesnici. Měla tam schovaný vybavení a den co den si nosila další potřebné věci.
Nechtěla odejít napořád, přeci jen tu bylo bezpečněji než venku. Ale potřebovala nějakou změnu, zažít alespoň trochu vzrušení. Bohužel si nemohla zajet k moři, jako kdysi s rodiči, ale za lesem bylo velké město a přesně tam chtěla vyrazit.
Ráno se brány vesnice otevřely a vypustili pracovní tým. Mýtina nebyla od vsi nijak daleko. Jejich práce spočívala ve vykopání základů pro palisádu, která bude chránit budoucí tábor.
Mel se zapojila do prací stejně jako ostatní. Vyčkávala na možnost utéct. Brzy vycítila příležitost. Mel se omluvila, že si musí odskočit. Šla klidně, nikdo si jí nevšímal. Když se dostala na okraj mýtiny, přidala do kroku.
Po padesáti metrech zahlédla nalevo od sebe pohyb. V mžiku padla k zemi, neodvažovala se ani dýchat. Nebyla žádným zločincem, přesto si tak připadala. Postava prošla kolem ní. Srdce jí na pár úderů vynechalo. Nejednalo se o hlídku. Zavalité tělo se kymácelo ze strany na stranu, z potrhané, hnijící tváře zíraly dvě krví podlité oči. Pahýly rukou se houpaly podél rozedraných boků. Mel vyrašily kapičky potu na čele. Kdyby jí vanul vítr do zad, zombie by ji napadla. A Mel si vůbec nebyla jistá, zda by se ubránila takovému obrovi v tak nevýhodné poloze.
Když se vzdálil, Melissa se opatrně zvedla a neslyšně se vydala opačným směrem. Neustále se při tom ohlížela přes rameno, ale bezprostřední nebezpečí pominulo. Po cestě vytáhla z úkrytu batoh a konečně se vydala na cestu.
Cesta z lesa jí trvala dva dny. Koneckonců, nikam nespěchala. V noci spala na stromě, sice to nebyl vysněný nocleh, ale volnost rozhodování, kdy se může probudit a vyhrabat z pelechu byla úžasná.
Ku podivu po cestě nenarazila na jedinou zombie a to ani, když se přiblížila k městu. Tedy spíše k ruině.
Mel se na chvíli zastavila na okraji lesa a nechala se prodchnout tragickou atmosférou města. Kdysi to muselo být nádherné místo. Už si nevzpomínala, jak se jmenovalo, ale pamatovala si davy lidí táhnoucích po ulicích k lázním, které dominovali širému okolí. Ale to už bylo dávno pryč.
Rázně vykročila. Město se zdálo opuštěné. Brzy narazila na vhodný dům. Kdysi to býval hotel. Mel se rozhlédla do všech stran, než vstoupila do budovy. Dveře do sálu už byly dávno vylomené, nezpůsobila proto žádný velký hluk.
Mel obešla recepční stůl a přešla ke kovové skříňce s klíči od pokojů a ani ji moc nepřekvapilo, že byla prázdná.
Otočila se a chtěla se vydat jinam, udělala krok a pod botou ucítila škrábání kovu o podlahu. Klíč d pokoje. Zvedla ho a s úšklebkem přečetla číslo na visačce. Pokoj č. 13. Dala si ho do kapsy a vydala se po schodech do druhého patra. Mnoho z dveří na chodbě bylo otevřených dokořán, zámky vypáčené nebo vyražené. Z oken do chodby dopadal dostatek světla. Třináctka byla stále zavřená.
To, že byl pokoj stále zavřený, mohlo znamenat dvě věci. Buď tam bylo uzamčený něco moc špatného, nebo měla Mel štěstí a nikdo se za ta léta do pokoje nevloupal. Doufala v tu druhou možnost.
Zasunula klíč do zámku a s cvaknutím ho odemkla. Uvnitř ji čekal trochu zaprášený přepych. Sundala si batoh a s nožem v ruce se vydala prozkoumat místnosti pokoje. Nikde žádné nebezpečí a vybavení bylo netknuté. Mel tomu štěstí nemohla uvěřit. Zamkla za sebou a s výsknutím skočila na postel. Zabořila se do měkkých peřin, až se zvedla oblaka prachu a donutila ji rozkašlat se. Když se zrníčka usazovala, usmívala se. V pomyslném seznamu si odškrtla ubytování.
Šla otevřít okno a dala se do uklízení. Když skončila, pokoj byl jako ze škatulky. Vodou z láhve si opláchla obličej. Už jí moc nezbývalo. Pomalu se začalo stmívat, vodu bude muset sehnat až další den. Zatím se kochala výhledem na západ slunce a libovala si nad tím, jak je jí hezky. Ještě mít dobrou společnost a nemělo by to chybu.
Povečeřela ze zásob a po západu slunce se zavrtala do postele.
Hned po probuzení se dala do práce. V batohu měla vybavení na různé situace, mezi to patřilo i horolezecké lano, které uvázala k noze postele a vyhodila ven z okna. Vždy je dobré mít víc jak jeden přístup do bezpečného zázemí. Batoh nechala v pokoji, vzala si pouze plátěnou tašku s prázdnými lahvemi.
Venku ji přivítaly sluneční paprsky a den se hned zdál o něco veselejší. Vydala se po ulici k lázním. Pokud už by tam nevyvěral žádný pramen, nedaleko tekla řeka. Po cestě se nesnažila nijak skrývat, každá výzva byla momentálně vítána. Ale k lázeňské budově dorazila bez obtíží.
Vstoupila do obrovského vestibulu. A ke své radosti viděla pramen tryskající do kamenné kašny. Rozeběhla se k němu, tašku shodila vedle a lačně nabírala čistou vodu do dlaní.
Nevěděla, odkud se ta bolest vzala, ale z paže jí najednou vystřelily vlny bolesti. S výkřikem se za zraněnou paži chytila a skulila se vedle zdi. Mezi prsty jí stékala krev. Hlavu otáčela ze strany na stranu a snažila se najít útočníka, který jí ublížil, ale nikoho neviděla. Všimla si šípu, který ležel vedle ní, na hrotu se leskly kapičky její krve. Zombie nestřílely z luku.
„Hej, já nejsem zombie, nepřišla jsem ti ublížit,“ křikla do prostoru. Žádná reakce.
„Jen jsem si přišla pro vodu, hned zase půjdu,“ stále nic. Pomalu se zvedla. Zády se opírala o zeď, hlava se jí motala, nesnášela pohled na vlastní krev. Vzala do ruky první lahev, sotva ji dokázala roztřesenými prsty otevřít. Zraněnou rukou ponořila láhev do vody a začala ji plnit. V paži ji škubalo, prsty jí odmítaly poslouchat. Když se rozhodla láhev poloplnou vyndat, zatmělo se jí před očima a skácela se k zemi.
Když se Mel pokusila otevřít oči, uhodilo ji do nich mdlé světlo. V ruce jí tepalo do rytmu tlukotu jejího srdce. Posadila se a hned toho zalitovala. Zamotala se jí hlava a znovu padla zpět na zem. V jejím zorném poli se objevila láhev s vodou a Mel se vděčně napila. Až o vteřinu později jí došlo, že voda se jen tak někde nezhmotní.
Pohlédla na svého ošetřovatele. Byl jím mladý muž, krátké blond vlasy mu trčely do všech stran a pomněnkové oči na ni hleděly s nejistotou. Poměrně hezkou tvář mu ale hyzdil nádech utrpení, kterým si musel projít.
Bez hlesu na sebe zírali. Ticho jako první přerušila Mel.
„Ehm, díky za vodu,“ plácla.
„Nemáš zač,“ odvětil a vzal si od ní láhev zpět. Bez dalších slov se otočil a vydal se na druhou stranu místnosti. Mel na něj zůstala civět.
„A co třeba se takhle omluvit, že jsi mě postřelil?“
„Neměla jsi tam co dělat.“
„Šla jsem si jenom pro vodu, nemusel jsi po mě hned střílet,“ navzdory nevolnosti se Mel začal zmocňovat vztek. „Mohl jsi mě zabít a ještě ani nemáš dost slušnosti, aby ses omluvil? V jakém světě to sakra žijeme,“ poslední větu řekla spíše pro sebe.
„V takovém, ve kterém není nouze o umírání. Buď ráda, že jsem tě tam nenechal,“ v tom měl pravdu.
Mel to vzdala, s ním se očividně nemělo cenu dohadovat. Koukla se na zraněnou paži. Měla ji obvázanou kusem hadru prosáknutým krví. Takhle se jí ta rána zanítí.
„Ehm, nemáš tu lékárničku? Potřebuju se ošetřit.“
„Ne,“ vážně výřečný. Mel si odfrkla. Vážně super.
Pokusila se vstát. Začala pomalu, ale po chvíli už stála na nohou a hlava se jí ani tolik nemotala. V místnosti nikde neviděla svou tašku, asi zůstala u pramene. Vykročila k jediným dveřím v místnosti, ale byly zamčené.
„Pustíš mě ven?“
„Ne.“
„A proč ne?“
„Kvůli tobě se dole procházejí mrtváci.“ Mrtváci? Tak to byla novinka.
„Ucítili krev,“ konstatovala.
„Jo, tvoji krev,“ začínal ji fakt štvát. Ona se sama nepostřelila.
„Hele, potřebuju ošetřit. Buď mi pomoz ty, nebo mě pusť ven,“ řekla rozhodně, ruce v bok. Při pohledu na ni se rozesmál. Jeho hromový smích ji tak překvapil, až odvanul její hněv jako by tam nikdy nebyl.
„Ty jsi ale pořádný kvítko, viď? Jestli ti nevyhovím tak se mi tu začneš vzteky válet po zemi?“ stále se smál. Mel to naprosto vykolejilo.
„Okno je další cesta ven,“ chytrák jeden. Ale když se podívala k oknu, všimla si provazu uvázaného k železnému oku ve zdi. Bod pro něj. Podívala se dolů, byly to tři patra na zem.
„To nezvládnu,“ zašeptala spíš pro sebe Mel, ale muž měl zřejmě uši všude.
„Já do tebe klidně strčím, jestli chceš. To budeš dole hned,“ ale něco v jeho tváři se hned po tom prohlášení změnilo. Vypadalo to, že si vzpomněl na nějakou nepříjemnou událost z minulosti. Rozhodl se. Sebral luk s toulcem a z nějaké skrýše vytáhl její tašku i s její kuší. Beze slova Mel obešel a na dalším laně všechny věci spustil z okna dolů. Na to se k ní otočil a přitáhl si ji blíž. Nebránila se, věděla co má v úmyslu.
„Jinak to nejde.“
„Já vím,“ proto se nebránila, sama by se dolů se zraněnou rukou nedostala. Zdravou rukou ho pevně objala kolem krku.
„Takhle se neudržíš,“ to jí říkat nemusel. K jejímu překvapení ji chytil za zadek a donutil ji obejmout ho stehny kolem boků. Ještě se nestačila vzpamatovat a už se spouštěli k zemi. Zjistila, že je jí příjemné cítit teplo jeho těla, jeho mužnou vůni. Najednou bylo lehké zapomenout, že jí postřelil a choval se hrubě. Ale země byla příliš blízko a krásná chvíle končila. Už se nehoupali na laně, ale Mel se odmítala pustit. Když si uvědomila, že je to muži pravděpodobně trapné, rychle se pustila. Jen těžko skrývala ruměnec na tvářích.
„Díky za výtah, dál už to zvládnu sama,“ usmála se na něj a jala se sbírat své věci. Taška byla překvapivě těžká, musel láhve naplnit vodou. Tašku jí ale hned vzal z rukou.
„Zrovna jsem se rozhodl pomáhat a ty bys mě odkopla? No styď se,“ zase Mel překvapil. Vůbec netušila, co si o něm myslet. Ale nosič se hodil, nabízenou pomoc odmítat nebude. Přehodila si přes rameno svou kuši a vydali se k hotelu.
Postupně se rozpovídali. Muž se jmenoval Carl a pocházel z daleké osady, která byla napadena mrtváky, jak jim říkal. Bolest v jeho tváři byla při vyprávění značná. Byl jediný, kdo přežil. Mel mu vyprávěla o své vesnici, o stereotypu od kterého utíkala. Když mu vyprávěla o svém seznamu, co by chtěla na dovolené dělat, jen se smál. Polovina věcí prý byla nereálná.
V hotelovém pokoji jí pomohl zašít ránu. Neustále se při tom bavili a Mel zjistila, že ho láká do vesnice, chtěla, aby šel s ní. Ale on se stále vykrucoval.
„Dyť z toho stereotypu utíkáš a mě bys tam chtěla zatáhnout?“ jen se smál.
Setmělo se, bylo příliš nebezpečné vracet se do lázeňské budovy za tmy. Musel zůstat s ní a to Mel nesmírně těšilo. Noc strávili spolu, pod jednou peřinou, v tak pevném obětí, že by je ani smrt nerozdělila.
Ze spánku Mel vytrhly zvuky nárazů. Bylo před svítáním a chvilku jí trvalo, než si uvědomila, co se děje. Něco naráželo do vstupních dveří. V mžiku ji instinkty vybičovaly do plného nasazení. Vyskočila z postele, popadla nůž z kalhot a pokradmu se přiblížila ke dveřím. Kukátkem rozeznala několik postav shromážděných na chodbě. Bez přemýšlení otočila klíčem v zámku a zarazila zástrčku. Způsobený hluk vzburcoval dosud klidné zombie k akci. Do dveří předtím narážela jen jedna zombie, ale teď se do dveří pustili všechny.
Hluk probudil i Carla, ten hned pochopil, co se děje. Nejbližší skříní zatarasil dveře, ale oba věděli, že je to jen dočasné odložení jejich proražení. V rychlosti se nasoukali do oblečení a do batohu nacpali, co se dalo. Mel vyrazila k oknu, ale při pohledu z něj zaúpěla.
„Jsme v pasti,“ kolem domu se potulovaly davy zombií a všechny měly namířeno k hotelu. Carl při pohledu na ně zaklel.
„To ta tvoje zatracená krev! Přilákala je.“
„To ty jsi mě postřelil!“ nemělo smysl se hádat, museli se odtud dostat. Mel se naklonila z okna a hledala nějakou další únikovou cestu. A možná ji našla. Vysvětlila svůj plán Carlovi. Museli zkusit, jestli to zabere.
Vzali všechno, co použili při ošetřování paže a přivázali to na několik šípů. Carl je vystřelil napravo z okna. Šípy kvůli zátěži neletěli moc daleko, i přesto se za pachem krve vydalo mnoho zombií. To byla jejich šance.
Na druhé straně od okna bylo požární schodiště a v pokoji bylo stále uvázané lano. Udělali to podobně jako v lázeňské budově. Jen s tím rozdílem, že nechtěli dolů, ale do strany. Mel měla na zádech batoh, o to to bylo těžší. Když se na laně rozhoupali, bylo na Mel, aby se zachytila kovové konstrukce schodiště. Ve zraněné paži jí tepala bolest, ale nějakým zázrakem se jí to podařilo a mohl se zachytit i Carl.
Společně v tichosti vyčkávali, až se davy přesunou k návnadě a jim se uvolní cesta.
Když ta chvíle nastala, rozeběhli se ulicemi k lesu. Kličkovali mezi ojedinělými zombiemi, srdce bušící na poplach. Mel cítila, jak se jí rána otevřela a krev začíná prosakovat obvazy. Ztrácela rychlost a zombie se za ní otáčely a vydávaly se na lov. Les už nebyl daleko. Stačilo uběhnout už jen kousek a skryjí se ve vůních lesa.
Mel ztratila rovnováhu na nerovné zemi a spadla na kolena. Ve chvíli u ní byl Carl a pomohl jí zpět na nohy. Zombie se vytrvale blížily a bylo jich stále víc.
Vběhli do lesa, ale nezastavili. Plíce v jednom ohni, nohy se sotva plahočili po divokém sprintu, ale museli běžet dál. Mel začala zakopávat o vlastní nohy, odevzdaně se sesunula k zemi. Už nemohla dál.
„Mel, musíme jít!“ křikl na ni Carl, ale ona se ani nehnula, tvář zabořenou v měkkém mechu, lapající po dechu.
„Já už nemůžu,“ zachroptěla. Na chvíli zvedla hlavu a zahlédla smutný a odevzdaný výraz v jeho tváři. Zahleděl se do dálky. Zombie byli na dohled, ale ještě měli chvilku času. Sundal ze zad batoh a vyndal láhev vody a čistá obinadla.
„Co to děláš?“ křikla Mel, když ji navzdory blížící se hrozbě začal měnit obvazy. Mlčel a soustředil se na práci.
„Carle!“ vykřikla, když si omotal zakrvácené obinadlo kolem těla.
„Uteč. Uteč a žij,“ políbil ji a rozeběhl se vstříc smrti. Křičela za ním, ale ani se neohlédl, odhodlaný obětovat se pro ni. Po tvářích jí stékaly slzy, ale věděla, že s tím už nemůže nic dělat. Rozmazaně viděla, jak se dav hnijících mrtvol stočil za Carlem. Zvedla se, nohy jak z rosolu a vydala se směrem k vesnici. Ačkoli se celou dobu ohlížela, Carla ani zombie už nezahlédla.
Když se další den mezi stromy objevily obrysy vesnice, byla na pokraji vyčerpání. Šla dnem i nocí, beze spánku, s minimálním odpočinkem. Úlevou padla na kolena, neschopna se zvednout.
Její bláznivá touha po dovolené se stala noční můrou a skončila smrtí. Na sto tisíckrát se proklínala za tak hloupý nápad. Přísahala si, že ať už bude život ve vsi jakýkoli, bude ho snášet a přijímat jaký je. Kdyby tak mohla vrátit, co napáchala. Ale na to už bylo pozdě.
Zvedla se na roztřesených nohou a vydala se k palisádě. Klopýtala a motala se. Neměla dost sil na to, jít rovně.
Do hrudi ji uhodila neznámá síla. Když si shlédla na prsa, uviděla opeřený konec šipky. Co tam dělá?
Když klesala k zemi, uvědomila si, co se stalo. Po úprku lesem byla špinavá a zakrvácená, pro někoho už nemusela vypadat jako člověk.
Nemohla dýchat, ale její srdce zůstávalo klidné. Únava ji opustila. S přicházející temnotou se nesnažila bojovat. Cítila, že je vše v pořádku. Že je to přesně to, co si zasloužila.
Z temnoty jí ale něco vytrhlo. Ne úplně, ale cítila, jak se začíná její tělo pohybovat. Stále zůstala v pozadí, skrytá v mysli mrtvého těla, ze kterého nemohla pryč, které neovládala. Srdce jí nebylo, zůstal jen instinkt a hlad, pohánějící ji neustále kupředu.
