„Hej! Co tam děláte?“ Ozval se z noční temnoty rozzlobený hlas. Popravdě řečeno, Mirek sám nevěděl co tam vlastně pohledávají ani oč se snaží. Prostě se s kamarády opili a šli se bavit. Ze začátku se jim to dařilo, po pár panácích domácí pálenky se vandalství jeví celkem lákavě, ovšem teď, když už na čerstvém nočním vzduchu trochu vystřízlivěl a uvědomil si kolik škody na tom malém políčku způsobili, už to za takovou legraci nepovažoval.
Jeho přátelé se zatím řehtali jako pominutí. Ničení skromné úrody je očividně bavilo. Stébla klesala k zemi pod těžkými kroky vrávorajících opilců. Mirek z toho měl velmi nepříjemný pocit.
„Hele Pavle, už bychom měli jít. Někdo sem jde.“ Houknul tedy na jednoho z řádící smečky.
„Ale, to bude jen ten starej černokněžník co mu to tu patří, z toho si nic nedělej. Nemá ani zbraň a je tak vysušenej že ho rukou odhodíš. Navíc je to magor, nikdo mu nebude věřit ani kdyby nás nabonzoval.“ Odbyl ho huhňavě oslovený a jen tak z bujnosti vytrhal několik rostlin.
„No tak, dej si ještě loka a nekaž nám zábavu.“ Vybídl ho další z party a Mirek ho poslechl. Zhluboka se napil a další alkohol mu opět příjemně zatemnil mysl. Ignoroval pak blížící se šustění i tmavou siluetu, která jej způsobovala.
„Co to tu provádíte...“ Zajíkala se vyhublá postava nad jejich dílem. Původně si říkali že udělají jen kruhy v obilí, trochu tohoto chlapíka popíchnou, protože byl v okolí za blázna, jenže se to zvrhlo v klasické ničení všeho co přišlo pod ruce. V tomto případě tedy spíš nohy.
„Proč?“ Zmohl se ten člověk na jedinou otázku, zatím co celá ta banda se chechtala na celé kolo.
„Pro slepičí kvoč ty hejhulo!“ Odsekla mu jediná dívka z party jménem Hana.
„Ty ubohé rostliny...“ Mužík se zdál být ztracený ve svém vlastním světě. Všichni včetně Mirka se znovu rozesmáli. Za střízliva by toho muže Mirek litoval. Zřejmě pro něj jeho pole hodně znamenalo, teď však neměl v mysli místo na takové úvahy.
„Jak jste si jen mohli dovolit?“ Zasoptil chlapík a vrhl se na Romana, který mu stál nejblíž. Roman byl chlap jako hora, sportovec a tudíž útok drobného muže odrazil jako nic. Uštědřil tomu chudákovi ránu až tomu nebožákovi začala téct z nosu krev a upadl na zem.
„Co je tobě po tom dědku, mi si můžeme dělat co chcem. Můžeš si za to sám, nemáš být takovej magor.“ Odpověděla mu povýšeně Hana a ještě si do něj kopla.
„Správně, jsi magor a nikdo ti neuvěří páprdo praštěnej.“ Skoro zazpíval Pavel a přisadil si taky kopnutím. Trefil starce přímo mezi dvě žebra. Stařík teď vypadal že spíš místo pole chce zachránit sebe.
„Hůůů, bacha ať na nás nezavolá nějaké strašidlo.“ Vysmál se i Mirek a ještě po muži hodil čerstvě vytrženou hrst rostlin. Smál se tomu. Na rozdíl od kopanců, které mu přišli přes čáru, tohle vmetení zkázy do tváře shledával zábavným.
„Nechte mě...“ Zanaříkal stařec a začal se plížit pryč.
Pavel s Hanou jej chtěli ještě pronásledovat ale Mirek je zadržel. I se zamženým rozumem pochopil že tohle už by byla hodně velká blbost. Jen co muž zmizel v porostu, pokračovala parta ještě chvíli v ničení avšak už je to příliš nebavilo a tak se brzy vydali k Romanovu domu. Ostatní tu totiž byli jen na návštěvě.
Byli to kamarádi ještě od základky a vydrželo jim to i teď, když už byli celkem úspěšně zaměstnáni. Mirek sám dělal s počítači a na mzdu si stěžovat nemohl. Pavel zase vlastni jakousi společnost a Hana mu dělala sekretářku i milenku. Roman si zase solidně vydělával jako ochranka v nejvýznačnějším klubu nedalekého města.
Dneska tu byli oslavit Pavlovi narozeniny a trošku se to zvrtlo. Mirek přemýšlel jak moc velký problém by mohl být z toho že je stařec nahlásí. Kdyby včas utekli měli by šanci že mu nikdo věřit nebude ale po tomhle napadení? Za to by je mohli trestně stíhat. Penězi by si sice zajistili rozsudek nevinen ale nálepka násilí by jim všem zůstala.
S takovými myšlenkami nakonec usnul na Romanově pohovce a když se probudil byl už jasný den. Světlo pronikající oknem dovnitř domu značilo že mohlo být kolem poledne. Mirek vstal a cítil se příšerně. Kombinace kocoviny a toho gauče byla vražedná, nechápal proč si Mirek nekoupil něco lepšího.
Chvilku jen tak seděl a koukal do prázdna, snažíc se utišit ty permoníky v hlavě, když jej z jeho soustředění vytrhl zvuk zvonku. V celém domě bylo ticho a pak se zazvonění ozvalo znovu. Než se Mirek odhodlal zvednout a jít ke dveřím, uslyšel z poschodí zvuky kročejů a tak nechal pána domu, ať si návštěvu usměrní sám.
Brzy poté se vzbudili i Pavel s Hanou, doposud spící na nafukovací matraci poblíž Mirkovi pohovky. Dle výrazů tváří na tom museli být stejně jako Mirek hned po probuzení.
„Co je to za kravál?“ Zamrčela podrážděně Hana.
„Někdo otravuje.“ Zabručel Mirek v odpověď a zase si lehl.
„Ti lidi jsou dneska příšerní.“ Zavrčel Pavel a narážel tím na zvuky hovoru, které s k nim nesli. Nerozuměli o čem se mluví ale i to slabé bzučení hovoru bylo protivné. Asi po čtvrt hodině se do obýváku vpotácel Roman.
„Lidi, je zle. Dneska našla pošťačka toho dědka mrtvýho.“ Oznámil jim nepřirozeně slabým hlasem.
„Cože?“ Vydechli všichni skoro jednohlasně.
„Teď tu byli chlupatí. Vyptávali se jestli jsme něco neviděli nebo neslyšeli, že prý mohlo jít o přepadení, protože byl dost zbitej. Řekl jsem jim že jsme slavili kamarádovi narozeniny a proto jsme nic nepostřehli. To je průser...“ Roman zněl skutečně zkroušeně.
„A říkali něco o výslechu?“ Chtěla hned vědět Hana.
„Ne, zřejmě mi moji lež sežrali i s navijákem a pokud vypadám tak jak se cítím tak se jim nedivím.“ Odvětil Roman.
„Pánové a dámo, navrhuji že nikdo z nás o ničem nebude vědět, jasný?“ Nahodil Mirek, který tušil možné komplikace. To že policie nemluvila o výslechu neznamenalo že si je nepozvou později.
I když jim nebylo moc líto toho co udělali, ta smrt je trápila. Opletačky s policií, to nebyla legrace. Pavel a Hana měli obavy o své firemní účetnictví, trocha čmuchání by byla velmi nepříjemná. Mirek se bál o svou pověst. Roman zase nechtěl do vězení. Nálada byla toho dne velmi hustá. Nakonec se všichni dohodli na tom, co budou tvrdit při případném výslechu a rozjeli se ke svým domovům.
Během následujícího týdne se pak skutečně ozvala policie. Nikdo ze lži neslevil a tak jim museli dát vyšetřovatelé pokoj. Mirek se až divil tomu že se na poli nenašli jejich stopy, na druhou stranu však byl vděčný.
Spaní však už klidné neměl. Ve snech vídával tvář toho zabitého. Mrtvý mu říkal že příjde odplata, že žádný zločin nezůstane nepotrestán a to Mirka děsilo. Měl hrůzu z možnosti prozrazení. Když byl byl u výslechu, jeden z vyšetřovatelů mu sdělil že ten chlap možná spáchal sebevraždu, protože ho našli s podřezaným jedním zápěstím, takže se čekalo na výsledky pitvy. Mirka děsila představa pitevních závěrů. Určitě tehdy v noci nenadělali jen modřiny. Z televize věděl že doktoři můžou zjistit zbraň užitou k zranění a i z modřin můžou získat přesnou botu, která muže nakopla.
V takovém stresu žil asi týden, než začal vídat divné věci. Ze začátku to byly jen stíny na rozích ulic, kterými procházel. Vždy se zjevovali po jednom, byly vysoké a divné. Jako by jej pronásledovali. Pak si uvědomil že ten stín je vždy stejný. Jeden jediný temný stín, který jako by nepatřil ničemu, co v danou chvíli bylo kolem. Kvůli tomu si nakonec Mirek zašel na psychologii a na doporučení lékaře si vzal volno v práci.
Doufal že se zlepší, že to vážně je jen z přepracování, v půlce prvního týdne Mirkovi dovolené však zazvonil telefon už brzy ráno.
„Haló?“ Zeptal se Mirek ospale.
„Mirku?“ Ozval se chladně mužský hlas. Mirkovi chvilku trvalo než si uvědomil že to mluví Pavel. Zněl tak cize...
„Jo jsem to já, snad někde nehoří.“ Zabručel do telefonu otráveně.
„Roman je po smrti.“ Ozval se z přístroje Pavlův hlas.
„Co to meleš?“ Obořil se Mirek šokovaně na kamaráda.
„Někdo ho zabil. Prý měl setnutou hlavu a rozpáraný břicho...“ Hlas v mobilu zněl otřeseně.
„Co?“ Mirek se zmohl jen na to jediné ohromené slovo.
„Volám ti hlavně proto že tu byli policajti. Vyptávali se na Romana a zase i na toho dědka. Musíme zůstat zticha, rozumíš?“ Pavel zněl skutečně divně. Ta tam byla sebedůvěra, zněl skoro paranoidně.
„Rozumíš?“ Zopakoval Pavel svou otázku ještě naléhavěji.
„Jo, jasně. Proč by někdo zabíjel Romana?“ Pronesl Mirek překvapeně, napůl k sobě a napůl do telefonu.
„Možná nějakej nespokojenej zákazník klubu, kterýho vyhodil, fakt nevím. Jen prostě policajtům neříkej nic o tom dědkovi.“ Odpověděl Pavel a pak spěšně zavěsil. Šokovaného Mirka nechal jeho myšlenkám.
Mirek usilovně uvažoval. Dělal si z něj snad Pavel blázna? Zvonek u dveří jej nakonec vytrhl z úvah. Uniformované osoby u dveří mu oznámili že jeho kumpán Roman skutečně zemřel. Zase se vyptávali, i na toho starce. Teď už si byli jistí že byl zavražděný a údajný vrah se teď mohl snažit zahladit stopy zabitím svědků. Apelovali na Mirkovu paměť, prý by mohl být v ohrožení, přesto však trval na své původní verzi.
Myšlenka na vraha zahlazujícího stopy však Mirkovi nešla z hlavy. Pavel v telefonu zněl opravdu divně, mohlo mu snad přeskočit? Nebo třeba Roman mohl zkusit vydírání pro peníze. Mirek si byl stále jistější že v Romanově příšerné smrti má prsty Pavel a nejspíš i Hana. Rozhodl se jim vyhýbat, což nebylo tak těžké.
Horší bylo že teď už začal ten stín vídat nejen periferním viděním. Každým dnem nabýval oblak ostřejšího ohraničení až nakonec získal podobu vysoké, skoro lidské postavy. Jednou ten stín uviděl uprostřed prázdného náměstí, kde nebylo nic, co by ho mohlo vrhat. Ani sloup ani žádný člověk, prostě nic. Znovu proto navštívil psychologa, nechajíc si napsat léky na uklidnění, přece jen těch otřesů bylo už dost a nervy v nepořádku byly pochopitelné.
Brzy na to u něj klepali policisté znovu. Další smrt. Tentokrát Hana. Taky sťatá a rozpáraná. Pavel byl podezřelým, protože zmizel. Teď už Mirek litoval toho že nepromluvil když byl čas. Hana mu nebyla lhostejná, kdysi dokonce doufal že až odejde od Pavla bude ji moci získat. Na lítost však bylo pozdě. Rozhodl se dál mlčet, Pavla už stejně hledali, takže se nemusel namočit i on. Jen doufal v Pavlovo včasné zadržení, protože si dobře spočítal, že teď si přijde pro něj.
Vycházky omezil, chodil jen mezi lidi. Tam jak doufal by si Pavel útok nedovolil. Raději si nechal předepsat silnější lék, protože ten stín z minulých týdnů už nebyl stínem. Stala se z něj přes dva metry vysoká postava podobná člověku, jen místo paží měla ta halucinace jakási ostří a oděná byla v dlouhém rubáši.
Z té postavy vyzařovalo zlo, to Mirek cítil. Přikládal to však strachu, který teď měl o svůj život, kvůli Pavlovi.
Když se po jedné z vycházek vrátil domů, našel dveře i přes důkladné ranní zamčení otevřené. Opatrně vstoupil dovnitř, na mobilu namačkané číslo, stačilo jen stisknout symbol sluchátka. Držel se u dveří, aby mohl v případě nouze hned vyběhnout ven.
Pavel čekal v předsíni. Strhaný, horečnatý lesk v očích a několikadenní strniště ukrývali kdysi velkou obchodní šelmu. Zdál se být vyčerpaný a šílený.
„Mirku, to jsem rád že tě vidím. Jde po mě a brzy půjde po tobě. Musíme ji zastavit.“ Spustil hned nepřirozeně rychle.
„Pavle, měl by sis nechat pomoci.“ Oponoval mu opatrně Mirek, jelikož viděl že Pavel se aspoň pro teď k ničemu nechystá.
„Proto tu jsem. Pátral jsem víš, musíme ji zastavit než nás oba zabije.“ Brebentil dál Pavel a Mirkovi bylo jasné že má před sebou blázna. Vypnul číslo a rozhodl se nenápadně napsat zprávu jednomu z vyšetřovatelů. Volání by bylo rychlejší ale něco mu říkalo že má Pavla vyslechnout.
„Kdo po tobě jde?“ Zeptal se tedy.
„Ona. Kosířka. Poslal ji na nás ten chlap. Zabije nás pro pomstu. Už dostala Romana a Hanu. Ano to ona je zabila. Musíme ji zastavit, nechci zemřít její rukou.“ Skuhral Pavel vyčerpaně a teprve teď si Mirek všiml kufru ležícího na botníku.
„Ten kufr je tvůj?“ Zeptal se a doufal že se mu povede rozrušeného šílence trochu rozptýlit a uklidnit.
„Ano, jsou v něm informace o ní. Musíme v těch dokumentech najít nějakou její slabinu a zničit ji. Mirku, musíš mi věřit, já jsem ty dva nezabil, to ona.“ Poprvé za svou návštěvu zněl Pavel přesvědčivě. Mirka zamrazilo, protože si vzpomněl na svého pronásledovatele. Neměla ta stínová postava náhodou místo paží něco jako kosu?
„Určitě jsi ji již viděl. Jde po nás od chvíle co ji ten čaroděj zavázal vlastní krví.“ Skuhral Pavel už zase nepříčetně. V té chvíli Mirka stáhli ven do chodby cizí ruce a kolem něj do bytu vpadlo několik černě oděných osob, které chytili teď již zoufale vzlykajícího Pavla.
„Mirku, musíš mi věřit, zastav tu bestii. Já ještě nechci umřít!“ Byla poslední slova, která zaslechl než mu Pavel zmizel z očí. Zátah skončil a dřív než se Mirek nadál, mohl se naposledy podívat na svého někdejšího přítele jak nervózně pochoduje v cele a něco si mumlá.
Mirek zamířil unaveně domů. Cítil se vyčerpaně a nervózní. Jako by jej něco sledovalo. Snažil se setřást nervozitu tím že si opakoval Pavlovu vinu. Pavel se určitě zbláznil, začal být paranoidní a v hlavě se mu to popletlo se všemi horory, které kdy viděli. Zcvoknul se a možná se mu rozštěpila osobnost nebo tak něco, proto zabíjel tak děsivým způsobem a ještě si to nepamatoval. To vše si Mirek připomínal. Když však vešel do svého bytu, kufr stál pořád na botníku.
Neodolal a vzal si zavazadlo do obýváku, kde jej zvědavě otevřel. Obsahoval různé papíry zabalené v průhledných fóliích a jednu knihu, která působila dost staře. Prohlížel list za listem, aby tak odkryl tajemství přítelových bludů.
Všechen ten text se totiž týkal nadpřirozené bytosti se jménem Kosířka. Při čtení Mirka začalo mrazit. Kosířka byla slovanskou ochránkyní polí. Stvoření stínů, které zabíjelo svýma rukama, které měla jako srpy, ostré a kovové. Dala se vyvolat krví a využít jako Ochránkyně pole nebo jako nástroj pomsty, popřípadě obojí. Zjevovala se zničehonic, ve dne i v noci, ze stínů i světla. Když se dočetl k této pasáži, náhlý poryv větru rozrazil okno a Mirek polekaně vyskočil. Když se trochu uklidnil, šel okno zase zavřít. Vynadal si za to do hlupáků a snažil se zpomalit tlukot svého srdce.
Při zavírání okna měl pocit že venku něco zahlédl, zkusil se vyklonit avšak nic už neviděl. Asi se mi to zdálo, řekl si a otočil se zpět. Krve by se v něm v tu chvíli nedořezali. Hned u gauče stála ta vysoká postava a čepelemi místo paží. Obličej to mělo prázdný až na veliké, jakoby hmyzí oči, které na něj byly upřené. Jen to tam tak stálo, pak to zvedlo jednu z čepelí a Mirek mohl spatřit jak je špička ozdobená velkým, chlupatým míčem. Během sekundy mu došlo že to ani není míč jako spíš hlava. Pavlova hlava, jak poznal vzápětí. Mirek musel zamrkat, slzy děsu mu totiž zamžily zrak, když však domrkal, tvor byl pryč i se svou trofejí.
Mirek ještě chvíli zůstal stát, lapajíc po dechu, pak se vrátil k listinám. Kniha byla pryč a Mirkovi došlo, že v ní musel být klíč k zastavení toho netvora. Pak si vynadal za to šílenství. Museli to být jen halucinace, ta bestie nemohla zmizet ve vzduchu, kdyby byla skutečná, už by ho rozsápala. Byl jen podrážděný, vyčerpaný a v šoku ze všech těch událostí, navíc mu představivost zjitřily ty papíry. Najednou si už nebyl ani tolik jistý tím že tam byla nějaká kniha. Rozhodl se jít spát a druhý den zajít k lékaři znovu.
Brzy ráno jej probudilo zvonění. Kukátkem mohl vidět až příliš povědomé uniformy. Přinesli mu zprávu že Pavel v noci zemřel. Přišel o hlavu a byl rozpárán. Nikdo nevěděl proč ani jak. Nabídli Mirkovi policejní ochranu a poslední šanci vypovídat. Odmítl obojí. Zpráva o Pavlově smrti v Mirkovi něco zlomila. Poslal policisty pryč a když osaměl otočil se do bytu.
Cítil zlovolnou přítomnost čehosi. Věděl že teď umře, doufal jen že ta věc odejde s ním. Druhé možnosti se bál víc než svého konce. Tou druhou možností totiž podle dalšího z listů bylo osvobození Kosířky a její svobodné působení na tomto světě. Prošel až doprostřed místnosti, pak zaslechl zvuk kosy a -
Z novinových titulků: Sériový vrah z Chlumu znovu udeřil; Český Jack Rozparovač?; Policie stále pátrá po tajemném katovi z Chlumu; Kolik hlav ještě nasbírá tajemný zabiják?;...
