Dorothy Mills
Irsko,Francie, 2008, 102 minut
Režie: Agnes Merlet
Scénář: Agnes Merlet, Juliette Sales
Hrají:
Carice van Houten (Jane Van Dopp)
Jenn Murray (Dorothy Mills)
David Wilmot (Colin Garrivan)
Gary Lewis (Pastor Ross)
V malé irské komunitně uzavřené vesničce na ostrově si manželský pár najme na hlídání dítěte mladičkou Dorothy Mills. Dorothy však v jakémsi záchvatu dítě napadne a na ostrov je pozvána psycholožka Jane Van Dopp. Jane musí bojovat nejen s nepřístupnou Dorothy, u níž se projevuje mnohočetné rozdvojení osobnosti, ale i se zjevným odporem a nepřístupností vesničanů, kteří ji zde evidentně nevidí rádi. A postupem času se ukazuje, že zjevně mají proč. Jak se jí daří přiblížit se Dorothy a pronikat do její mysli, odhaluje se před ní neuvěřitelný příběh utrpení a pomsty.
Režisérka Agnes Merlet ve svém příběhu (podílela se i na scénáři) vsadila na přirozenou strohost, což výborně koresponduje s prostředím, v němž se odehrává. Malá, silně uzavřená a do sebe zahleděná komunita, sídlící na odříznutém ostrově, evidentně dost nábožensky založená, dotváří skvělou atmosféru filmu, který, ač žánrově trochu mystifikuje (od klasického příběhu posedlé postavy až ke stejně klasické duchařině), udržuje si hlavní linii psychologického horrorového thrilleru. A to je jeho obrovským plus.
Až nepříjemně silný pocit nepřístupnosti, zjevného odmítání a všudypřítomné nenávisti, s nímž se musí Jane potýkat na každém kroku, je zřejmě tou nejsilnější stránkou celého filmu. Ženskému tvůrčímu tandemu (režisérka, scénáristka) se do děje podařilo vkusně a zajímavě propašovat výraznou sociální stránku v podobě nastínění ženského postavení v současné společnosti – respektive v některých jejích, stále ještě uzavřených a v čase trochu pozastavených, částech. Moderní emancipovaná velkoměstská žena je vržena do konzervativní uzavřené společnosti, v níž má žena předem jasně určené místo a postavení, které je neměnné. Může být sebelépe vzdělána, může být nesoučástí dané komunity, může v ní být jen na krátko coby „vetřelec“ zvenčí, který po čase zase odjede, přesto je to „pouze“ žena, čímž je dáno vše. Silný ostrakizmus, odmítání, nevraživost, opovržení a neustálé nepřátelství (ve všech jeho podobách – ignorance: většina obyvatel ostrova; verbální útoky: Dorothina teta; fyzické útoky: jeden z vesničanů), je takřka jediné, s čím se zde může setkat.
Ona ženskost, respektive ženský pohled, se pak projevuje i v samotném příběhu, jehož hlavním nosným sloupem jsou dvě silné ženy – již zmíněná psycholožka a pak hlavně mladá Dorothy Mills, jež je stižená nadpřirozeným „prokletím“ (dokáže skrze sebe nechat promlouvat mrtvé lidi), které jediné ji navzdory její podivnosti a nenormálnosti, dokáže zajistit jakýsi pocit sounáležitosti a kontinuity s komunitou, jež ji však pouze využívá. Její nevyzpytatelné chování, související s mnohočetným rozštěpením osobnosti (kromě sebe samé v sobě Dorothy ukrývá ještě několik dalších osobností), pak nakonec odhalí několik let staré tajemství, které však nabírá na síle a chce se projevit a odhalit, k čemuž evidentně poslouží i příjezd (a zdá se, ač to ve filmu není nijak zvlášť nastíněno, že plánovaný a kdo ví z čí strany záměrný) Jane.
Příběh sám o sobě je silný, vyprávěný běžnou filmovou řečí a navzdory své mysterióznosti bez potřeby větších a komplikovanějších triků (bohatě postačí v daných scénách povedený střih). Nečekejte žádné CGI efekty nebo litry krve. Vše se koncentruje hlavně na postavy, jejich vztah, pochmurnou minulost a vnitřní rozpoložení. Silně jej podporuje výběr tváří postav (které si nedokáží a v rámci prostředí ani nemohou u diváka vydobýt žádné souznění a sympatie) a hlavně hlavní dvě hrdinky.
Jenn Murray coby titulní postava Dorothy Mills předvedla (byť to byl její herecký debut – ve stejném roce si zahrála akorát v nějakém seriálu) obdivuhodný výkon. Vzhledově nijak hezká a ne zcela sympatická herečka dokázala dokonale zvládnout četné osobnostní polohy své postavy, od malého dítěte až po vzteklého a lehce sadistického Duncana. Snad její neokoukaná tvář, nebo první takto velká herecká zkušenost (tedy vlastně její nezkušenost a neotesanost) silnou měrou pomohly k tomu, že její Dorothy je přirozenou postavou odehranou uvěřitelným výkonem.
Podobně je na tom, zřejmě již zkušenější, Carice Van Houten coby psycholožka Jane. Silná, moderní žena, navzdory tragickému neštěstí v její minulosti, se tváří v tvář uzavřené a nepřátelské komunitě drží zuby nehty a i když už se zdá, že na další boj nemá sílu, ještě jí ze sebe trochu vydoluje a pomůže odhalit několik let starou křivdu a pomoci jejímu příchodu na světlo. I přesto, že ji samotnou to bude stát mnoho.
Notně uspokojivý dojem z celého filmu pak dotváří již samotné prostředí pochmurně zamračeného ostrova (zřejmě nejen v Anglii stále prší) a zabláceně zašlé vesničky, v němž se snoubí odpudivost s nádherou, a zajímavá kamera.
Pomyslnou vadou na kráse je částečně samotný příběh, který od psychologického horrorového dramatu občas subžánrově přebíhá od závanu démonického „The Exorcist“ – ovšem s jedním výrazným plus, v těchto scénách strká Dorothy Mills Jenn Murray postavu Regan Lindy Blair hravě do kapsy (aniž by k tomu potřebovala výpomoc maskérů a trikařů) – k mysteriózní duchařině. Zklamáním jinak poměrně originálně pojatého příběhu je samotné rozuzlení zápletky, které se zvrhne v neoriginální, až průměrnou, zbytečně konvenční a tendenční pointu. Ne, že by to bylo špatné, a už vůbec to není špatně natočené (i v tomto zjevně neoriginálním zvratovém kroku lze rozpoznat nápaditost a originální přístup ztvárnění), ale výborně budovaná zápletka by si jistě zasloužila lepší, stejně originální, údernou a silnou pointu. Takhle příběh jak atmosférou, tak i obsahovou kvalitou spadne razantně dolů.
Obecně vzato mi však „Dorothy Mills“ poskytla nevšední a zajímavý zážitek. V mnohém i silný. A hlavně v podobě Jenn Murray (a vlastně ze zcela opačného pohledu i Carice Van Houten) i uklidňující ujištění, že herectví přece jen ještě pořád není jen a pouze o fyzickém vzhledu, ale opravdu o hereckých schopnostech.
Hodnocení: 80%
