Doppelganger
USA, 1993, 104 minut
Režie: Avi Nesher
Scénář: Avi Nesher
Hrají:
Drew Barrymore (Holly)
George Nebern (Patrick)
Dennis Christopher (Dr. Heller)
Leslie Hope (Elizabeth)
Mladá kráska Holly, nedávno zapletená do vraždy vlastní matky, se přistěhuje do Los Angeles a najde si podnájem u mladého spisovatele Patricka. Patrick je s Holly nadšený, ovšem jen do doby, než začne Holly vídat na místech, kde a kdy by ji vídat neměl. Ostatně to později popírá i samotná Holly. Když ho nakonec Holly svede a druhý den se k němu chová stejně netečně, jako kdykoliv předtím, Patrick pochopí, že to s ní nebude jednoduché. Budí jí noční můry, děsí vidiny. Nepomůže tomu ani ona sama, svým vysvětlením toho všeho. Holly mu totiž oznámí, že se nevyspal s ní, ale s jejím dvojníkem, doppelgangerem, který ji stíhá již od dětství a ubližuje nejen jí, ale i jejím blízkým. O něco později dojde k pokusu o vraždu Hollyina bratra, žijícího v ústavu, z něhož je obviněna právě Holly. Ta požádá o pomoc svého někdejšího psychiatra, dr. Hellera. Patrick, ani Holly, se však nechtějí vzdát, protože k sobě začínají něco cítit, a jak Patrickovi řekne jedna věštkyně, právě láska jim může pomoci.
Film jsem poprvé viděl přesně před dvaceti lety. Smál se na mě ze spodní police ve videopůjčovně a já, ještě opojen nočními sny, v nichž mě navštěvovala „Poison Ivy“ (1992), jsem si ho donesl domů. Nakonec z filmu v hlavě zůstala právě jen tehdy osmnáctiletá Drew sprchující se v krvavé lázni a sebe samotnou ohmatávající při tanci na party. Jinak všechno vyprchalo pryč. Vlastně mě ještě asi zaujala ta zápletka, v kombinaci s názvem, protože jsem se jí částečně nechal po letech inspirovat při psaní jedné vlastní povídky. Nicméně, film mi pořád zůstal v hlavě, jednu dobu jsem se ho dokonce snažil vyhledat, podařilo se to až nedávno a já se k němu po dvaceti letech vrátil.
Devadesátky dobrým horrorům moc nepřály. Doppelganger je toho zářným příkladem. Přetažená stopáž, nedostatečný tah na branku, hroutící se příběh, až směšná a tuctová pointa k neuvěření, málo sympatické postavy.
Zajímavá, z počátku i dobře rozjetá, zápletka nakonec je zcela promarněna a prakticky doslova na kolena (s následným doražením čistou sečnou ranou sekerou do zátylku) sražena neskutečně hloupou pointou. Rozuzlení je navíc, při zpětném resumé toho, co divák dosud viděl, značně nelogické. Najednou prostě to, co jste viděli, přestává dávat smysl a význam a minimálně jedna scéna, začnete-li se v ní, již obeznámeni s pointou, nabírá až neskutečnou povahu, z níž se mám možná snad i začne zvedat kufr (jste-li slabší, lehce homofobní povahy). Ano, při odhalení pointy se vám možná bude chtít smát, a tvůrci si to i zaslouží.
Scénář hodně rychle začne trpět všemi možnými neduhy. Od plochých a nevýrazných postav (snad jen hrdinova kolegyně Elizabeth má šmrnc a nějakou hloubku), přes rozplizlost a nudnost po počátečním rozjezdu, až po nijaký konec. Kamera se sice snaží, ale je jí to k ničemu, když mnohdy nemá co zabírat. Hudba se snaží, ale když nemá vizuální podporu, nakonec jde jedním uchem tam a druhým ven.
Kromě již zmíněné Drew, které to ve filmu neskutečně sluší (ač přírodní blondýna, v těch hnědých vlasech je fakt sexy), za pozornost stojí snad ještě jen maskérská práce, v závalu dnešní ploché a mnohdy bezživotné digitální onanie zaujme a dá se ocenit. Jen škoda, že i když si film po letech pustíte podruhé, i tak vám z něj v paměti zůstane zase jen ta sprchující se a tancující Drew. Protože ty doby, kdy i tohle málo stačilo, jsou už prostě pryč.