Don't Be Afraid of the Dark
USA, 1973, 74 minut
Režie: John Newland
Scénář: Nigel McKeand
Hrají:
Kim Darby (Sally Farnham)
Jim Hutton (Alex Farnham)
Barbara Anderson (Joan Kahn)
William Demarest (Pan Harris)
„Don't Be Afraid of the Dark“ je jedním z filmů, které by se k nám asi ani nikdy nedostaly, nebýt toho, že na jejich základě byl natočen snímek, který zaštítil nejen svými finančními prostředky, ale i tím, že byl spoluautorem scénáře. Původní „Don't Be Afraid of the Dark“ stavěl na jednom nápadu, který remake převzal, stejně jako velké množství scén. Pravda, ale v novém provedení jsou digitální příšerky přece jen trochu propracovanější – neříkám děsivější, protože malá řvoucí krysí-opička člověka tolik nevyděsí. V „Don't Be Afraid of the Dark“ z roku 1973 se nás snaží poděsit poměrně dobře provedené loutky a převlečení malí herci.
Příběh snímku je skutečně televizní a je to na něm okamžitě poznat. Odehrává se v podstatě téměř celý na jednom místě – v domě – kde spolu žijí Sally a Alex. Do domu se právě nastěhovali, stavba potřebuje ještě trochu zrekonstruovat. Ale již ze začátku Sally naráží na zabedněná kamna ve sklepě, která se rozhodne otevřít. A tohle přesně dělat neměla. Každou chvíli slyší, jak na ni cosi volá jménem. A to je pouze začátek děsu, který ji začne pronásledovat a postupně přímo terorizovat. V tomto směru je scénář poměrně přímočarý, ale aspoň nám všechno neodhaluje dopředu, ale nechá nás tápat v tom, co po Sally jde, kdo jsou ti oškliví trpaslíci, z nichž vidíme stále více a více.
Sally je dospělou ženou, která se musí vypořádat s tím, že se jí dějí divné věci. Její manžel si nejprve myslí, že jsou to jen nějaké hlouposti, ale postupně dochází k drastičtějším projevům a Sally tak vypadá v podstatě jako šílenec, který by se měl léčit. Sama si není jistá, co se jí to děje, ale divák není ponechán na pochybách. Jdou po ní malé příšerky, které se nezaleknou ničeho, kromě světla. Světlo je odpuzuje a zahání je na útěk. Snad je to tím, jak dlouho příšerky žily v temnotě a jakákoli záře je pro ně nepředstavitelně bolestivá. Nevíme, ale síla snímku tkví právě ve skutečnosti, že se informace dovídáme postupně a nikoli okamžitě na začátku nebo v první polovině snímku.
Scénář není silnou stránkou filmu, ale je naprosto postačující, protože nabízí to hlavní – atmosféru – a atmosféra byla skutečně výtečně využita. A na to, že se jedná o film televizní, musím říct, že je vlastně úspěchem. Asi se vám nestane, že budete strachy zavírat oči – oni ty příšerky nejsou ani moc děsivé, spíše gremlini, kteří nemají svou roztomilou fázi, ale bude se vám líbit, jak atmosféra postupně houstne, a vy si uvědomíte, že s tím, jak Alex musí odjet, přichází skutečné nebezpečí pro Sally, která v domě zůstává v podstatě sama. Ne, atmosféře nemůžu nic vytknout, navíc film je poměrně krátký, a tak je i únosný, přestože je scénář skutečně jednouchý a je zde pouze jedna dějová linie.
I když je příběh „Don't Be Afraid of the Dark“ velmi jednoduchý a masky jsou poměrně nepovedené, přesto musím dát filmu nadprůměrné hodnocení už jen za to, jak se snaží vystavět atmosféru. Tohle se jen tak nepovede každému hororu, ani tomu, který jde na velká plátna. Proto dávám filmu hodnocení na 60%, které je, jak už můžu prozradit, shodné s hodnocením nástupce tohoto televizního snímku.
Hodnocení: 60%
