Děs v opeře
Opera
Itálie, 1987, 107 minut
Režie: Dario Argento
Scénář: Dario Argento a Franco Ferrini
Hrají:
Cristina Marsillach (Betty)
Ian Charleson (Marco)
Urbano Barberini (Inspektor Alan Santini)
Daria Nicolodi (Mira)
O tom, že je Dario Argento fascinován operou a divadlem asi není pochyb. Jeho filmy se celkem často odehrávají v hudebním prostředí, na jevišti, anebo prostě v prostředí, které vypadá pompézně a zároveň goticky. Spojení opery a hororu je pro něj důležité, což nejvíce dokazuje právě snímek „Děs v opeře“, i když dále také jeho provedení „Fantoma opery“. Jeho zvuková stránka filmů byla vždycky silná a tentokrát díky opeře skutečně vyznívá naprosto skvěle.
Jako kdyby samotné první tóny opery předznamenávaly přicházející hrůzu, což je ještě podpořeno úvodní scénou, kterou celou sledujeme přes havrana, jenž jako kdyby krákal do zpěvu divy, která je z toho vyloženě rozhozená. Divákovi brzy dojde, že havrani jsou pro dění důležití a že mají svou roli. I oni jsou umocněním toho, že přichází děs. K tomu dojde velmi záhy, protože operní diva je sražena autem a musí se za ni pro chystanou premiéru najít náhrada. Tou je mladičká Betty, která okamžitě obdrží zprávu telefonem, kdy mluvčím je neznámý a děsivý hlas.
Betty se stává senzací, ale opojení slávou pro ni má pouze krátké trvání. Jako kdyby byl v opeře nějaký její vlastní fantom. Skutečně tomu tak je, protože „Opera“ je klasické giallo, kdy dochází k vraždám a vrahem je někdo, kdo se celou dobu skrývá. Argento už jde tak daleko, že téměř paroduje snahu zakrýt vrahovu tvář. Scéna s kostymérkou je v tomhle naprosto dokonalá a vy si nejste jisti, jestli už to tvůrce nepřehnal a jestli opravdu netoužil vyvolat úsměv tou úmornou snahou gradovat napětí a neříct, kdo je za maskou.
„Opera“ je hodně dlouhý film na to, že se zde Argento snaží zachytit to, jak je jedna mladá žena terorizována. Vrah ji pouští, pak si ji zase chytne, trochu ji ublíží, hlavně psychicky, a pak ji zase pustí. Vrací se a stupňuje tak Bettyinu hrůzu z toho, co se ještě stane a kde se to stane. Nakonec vše vrcholí v opeře – samozřejmě – kde je nádherná scéna s havranem se skvělým náletem kamery. Pohled kamerou jako okem člověka nebo v tomto případě ptáka je ve filmu vůbec často využíván a pomáhá umocnit napětí.
Argento, věrný hororovému žánru, nenechá vraha jen tak zemřít, a i v tomhle smyslu zachází tak daleko, až máte opravdu pocit, že už tohle nemyslel vážně. To se ukazuje v závěru, který mimochodem začíná skvělou scénou s mouchou jakoby vystřiženou z Poa. Není to úplně vyrovnaný film, ale propojení hororu s operou zde funguje a celá situace je natolik nejasná a zajímavá, že prostě budete chtít vědět, proč vrah vraždí a jak to celé dopadne.
Hodnocení: 75 %
