S vodou se rozhodně nemazlil. Byť byla studená jako horský pramen, vklouzl do ní tak svižně, až mu ztuhla kůže a naježily se chlupy. Musel dát pozor, aby nešlápl na ostrou skálu nebo nesklouzl po vrstvě chaluh, neztratil rovnováhu a nezranil se. Zatímco koleny svíral tmavomodré ploutve, na hlavu si nasazoval netěsnící brýle a do pusy si strkal prokousnutý slaný šnorchl.
Rozhlédl se po okolí. Skrz zamlžené a slanými mozaikami znečištěné sklo toho moc neviděl, i přesto ale zahlédl svůj batoh a oblečení úhledně poskládané do komínku. Věci nechal ležet na jediném plochém místě břehu, nedaleko pěšinky, jíž sem dorazil. Zbytek pobřeží tvořila masivní skaliska, ostrá jako hroty šípů. Skály se táhly od kamenitých a pustých hor a nořily se do hlubokých mořských vod, kde utvářely drsný charakter dna.
S trochou úsilí a vyvažování si nasadil na chodidla ploutve a zapnul vodotěsnou svítilnu. Po chvilce nervózního váhání se položil na hladinu a nechal si polaskat sluncem rozpálená záda chladivými dotyky malých vln. Teprve když vyplul ze zátoky, ukázaly mu živly svou pravou sílu. Prudké poryvy větru mu šplíchaly rozprášenou vodu do ústí šnorchlu a zpěněné vlny vzedmuté do metrové výše ho házely na smrtelně nebezpečné útesy. Nenechal se ale odradit a plul stále dál ke svému cíli – holému ostrůvku bez života, na němž stál osamělý automatický maják vysoký něco přes dva metry. Ostrov tvořily velké kamenné bloky ve tvaru pravidelného šestihranu, jež do sebe zapadaly s podivuhodnou přesností.
Průhlednost vody byla omračující a děsivá. Při břehu se proháněla hejna drobných ryb, mezi kameny vlály chaluhy a z děr vylézaly hrozivé murény. Při pohledu do dáli zpozoroval místo, kde se lámal krátký pobřežní šelf a dno mizelo v mrazivě temných hlubinách. Nad zlověstným zlomem se barva vody změnila z průzračné modři v tyrkysovou čerň. Nevydržel se tím směrem dívat příliš dlouho. Hrdlo měl sevřené úzkostí a tep srdce ho takřka ochromoval. Věděl, že kdyby se v tu chvíli z oné neprostupné vodní masy vynořil obrys obrovského žraloka, omdlel by dřív, než by na něj žralok vycenil zuby.
Když se vynořil, aby zkontroloval, kolik toho zdolal a jak dalekou cestu má dosud před sebou, polekaně zjistil, že ho zrádné mořské proudy odnesly o dobrých sto metrů stranou. Nechtěl však souboj s živlem vzdát a byl odhodlán se k ostrovu, jehož okolí slibovalo bohaté a úchvatné podmořské scenérie, za každou cenu dostat. I když riskoval, že ho popadne ošidná svalová křeč, kopal ploutvemi ze všech sil a zanechával za sebou dlouhou zpěněnou stopu. Zlověstně klesajícího dna pod sebou si téměř nevšímal, raději vykukoval nad vodu a hleděl vstříc svému cíli.
Chybělo mu sotva pár set metrů, když si uvědomil, že ho opouštějí síly. Už se mu to přihodilo dříve, ale v bezpečnějších vodách. Nejprve ho zradí lýtkové svaly, pak křeč přejde ke stehnu a nakonec svazující bolest zachvátí celou nohu. Tentokrát to ale bylo jiné, horší. Byl tak vyčerpaný, že nebyl sto se udržet na hladině. Každou chvíli mu trubici šnorchlu zalila voda a on měl plné ruce práce, aby se dostal k čerstvému vzduchu. Nohy mu zatím sloužily dobře, šlapáním vody se však rychle unavoval. Věděl, že musí stůj co stůj plavat dál, náhlé zalknutí mořské vody ho ale tak vyděsilo, že dočista zpanikařil a začal zoufale lapat po vzduchu. Rukama plácal kolem sebe ve snaze zachytit se čehokoliv pevného a nohama freneticky kopal v marné naději, že se odrazí ode dna.
Když už si myslel, že to nemůže být horší, popadlo ho cosi za chodidlo a stáhlo ho to prudce pod hladinu. Modrá obloha mu v okamžiku zmizela z očí a ve změti bublinek se kolem něj rozprostřelo hrůzostrašné modré nekonečno. Kolem pasu ho objaly mrazivé paže nespatřeného tvora a táhly ho do mořských hlubin. Srdce mu tak zešílelo, až nebylo jisté, zda tak rychle tepe, anebo se už jen strachy třese. Do brýlí mu natekla voda. Z plic se mu vydral zoufalý němý výkřik a všechen vzduch nenávratně stoupal vstříc hladině. Už jen odevzdaně čekal, až ucítí, jak mu kůží pronikají ostré zuby a uslyší křupnutí svých vlastních kostí. Místo toho ztratil vědomí.
Když se probral, byl stále pod vodou. Instinktivně zadržel dech, aby se v zápětí podivil tomu, že má plíce plné vzduchu a nikoliv mořské vody. Celé jeho tělo pokrýval tenký film bránící průsaku vlhkosti a kolem hlavy se dmula bublina vzduchu. Byl zavalený těžkým balvanem a v přítmí ohromné hloubky viděl jen na dva metry daleko. Zdálo se mu, že je obklopen skalisky. Dlouhé chaluhy se mu omotávaly kolem paží i hrdla, jakoby se jej samy snažily polapit a zadržet.
Něco se před ním pohnulo.
Byla to jen nezřetelná silueta a mihla se před jeho zraky tak rychle, jako by zahlédl pouhý stín projíždějícího motorového člunu na hladině, nebýt ovšem toho, že žádnou loď neslyšel. Pod vodou je přitom zvuk motoru tak pronikavý, až má jeden strach, že mu listy vrtule víří přímo u uší, i když jsou ve skutečnosti na kilometr daleko. Jediný zvuk, který hlubinou prostupoval, bylo vzdálené burácení příboje.
A vtom to zahlédl znovu…
Bylo nad slunce jasnější, že tam něco bylo s ním. Tvor větší a mrštnější než cokoliv lidského. Pohyboval se podél skal jako chobotnice spoléhající na své maskování. Jak se tvor přibližoval, muž cítil, že teplota okolní vody prudce klesá a celým jeho uvězněným tělem proniká skličující chlad. Směrem, z něhož se k němu zastřená bytost blížila, se ani neodvážil pohlédnout. Křečovitě stáčel hlavu na druhou stranu, přerušovaně dýchal a se zavřenýma očima prosil své smysly, ať ho přestanou šálit a on se konečně probudí ze zlého snu.
„Aaaaaaaaaaaach,“ zahřmělo cosi před ním a muž leknutím otevřel oči. Spatřil nestvůru s tělem tam ohyzdným, že při pohledu na ni pocítil smrtelný strach i nadpozemský údiv. Z obrovského broučího těla vyrůstaly dvě chlupaté lidské nohy s velkými blánami mezi prsty a dvě řady houbovitých chapadel s ptačími zobáky na koncích. Na krátkém zavalitém krku seděla žabí hlava s ostrými žraločími zuby v tlamě a hlubokýma očima, které vězněného muže sledovaly lačně a zvědavě.
„Máš dobrou duši,“ zaskřehotal tvor, „bude se mi hodit do mé ssssbírky. Aaaaaaaaach.“
Muž se pokusil odporovat, ale hlas mu vypověděl službu.
„Cítím z tebe…,“ zasyčel tvor a nahnul se k mužovu obličeji, aby zhluboka nasál vzduch z bubliny do obrovských nozder. „Hmmmmmm... cítím odvahu a poctivosst. To je nessssmírně přitažlivá kombinace. Takovou ještě ve své ssssbírce nemám. Duší pošetilců a hlupáků mám na rozdávání, ssssstejně jako zbabělců, kteří mi znečistili doupě, ssssotva mě zahlédli.“
Muž se pokusil vymanit ze sevření chaluh, ale bylo to zcela marné. I kdyby se vyprostil, stále by jej tížil balvan velký jako torzo antické sochy.
„Ale přesss to všechno v tobě tuším i jisssstou charakterovou vadu....hmmmmmm. Věčná škoda, věčná škoda. Tak kvalitní koussssek a má kaz.“
„Co po mě chceš?“ chtělo se mu vykřiknout, ale jakoby mu nějaká neviditelná síla sevřela hrdlo. Vydal ze sebe jen mdlé zachrčení.
Tvor vypoulil obrovské žabí oči.
„Co po tobě chci?“ podivil se tvor a vycenil špičaté zuby. „Chci čissstou duši. Nezkaženou, poctivou, odvážnou, moudrou a především zássssadovou, což je vlassstnosssst, která tobě chybí, mužíčku. Uděláš cokoliv, jen aby ssses odtud dossstal, nemám pravdu? Přinesss mi čissstou duši, abysss unikl mým ossstrým zubům. Máš na to týden, jinak si pro tebe přijdu a vezmu si nejen tebe ale i tvou krásssnou ženu.“
Muž úplně zkoprněl. Opravdu se mu to jen nezdá? Odkud ten netvor zná jeho ženu?
„Vidím, že váháš, mužíčku,“ zazubila se nestvůra a ovinula jedno své studené chapadlo kolem holého krku vězněného potápěče. „Neváhej dlouho, ať neprováháš. S tvou duší se sssspokojím též... sssstačí říct.“
Chapadlo zesílilo stisk a tvor naklonil svou strašlivou hlavu tak blízko, že šlo poznat drobné mlže přisáté na jeho sliznaté kůži. „Tak co, mužíčku, ssssouhlassíš?“
Muž kývnul.
„Máš týden,“ zahalekal netvor zlověstně a s ledabylou lehkostí z muže shodil těžký balvan. Pak muže omotal chapadly pod rameny a několika rychlými tempy s ním vyplaval na hladinu. Tam jej ponechal svému osudu a zmizel zase zpět do hlubin.
„Miláčku, stalo se něco?“ zhrozila se plavovlasá žena v bílé noční košilce s růžovými květy, když se muž zjevil ve dveřích apartmánu. Vlasy měl plné chaluh, tvář měl do krve poškrábanou, v ruce držel jednu ploutev, zrychleně oddychoval a oči měl skelné, pohled nepřítomný. „Je už hrozně pozdě, kde jsi byl?“
„Měl jsem nehodu...,“ koktal muž.
„Jakou nehodu?“
„Vlna mě hodila na skálu a uvízla mi v ní noha,“ řekl roztřeseně. „Pomohl mi až jeden pán, co plaval kolem.“
„Proboha, a nezranil ses? Pojď se převléct, mám tu lékarničku, ošetřím ti ty rány.“
„Nezranil jsem se, ale myslím, že bychom odsud měli odjet...“
„Zbláznil ses? Jak bys chtěl odjet, vždyť máme koupené letenky až na příští týden, žádný volný let takhle narychlo neseženeš. Jak tě to vůbec napadlo?“
Muž se sesunul do křesla a pohlédl zoufale do prázdna.
„Není mi dobře,“ řekl jen. „Chce se mi spát.“
Další dny strávil zabedněný doma. Závěsy i rolety nechával zatažené a úzkostlivě dbal na to, aby byla všechny okna zavřená a dveře zamčené. O tom, že by šel ven, natož aby vlezl do vody, nechtěl ani slyšet. Jen seděl v křesle a hypnotizoval pohledem digitální hodiny na nočním stolku. V duchu odpočítával vteřiny zbývající do odletu. Nemohl spát.
„Promiň, ale tohle není normální,“ obořila se na něj žena poté, co jej během odpolední siesty nalezla zabořeného v křesle, třesoucího se jako hromádka sulcu a brousícího dlouhý kuchyňský nůž. „Mohl bys mi konečně říct, co má tohle všechno znamenat? Chováš se, jako by tě posedl nějaký démon. Co mi tajíš?“
„To bys nepochopila.“
„A na co máš ten nůž? Ten máš na mě?“
„Nebuď směšná.“
„Já tě takového neznám.“
„Chci odsud pryč. Mám tady z toho místa opravdu špatný pocit. Neměl jsem tě poslouchat a měli jsme raději jet do hor. Ale tys pořád mlela svou...“
Žena nešťastně vzdychla a odešla na terasu. Když to její muž spatřil, nervózně vyskočil z křesla a dveře na terasu zabouchl a pak i zamkl. Nechtěla se dohadovat a tak ho raději nechala být a uvelebila se venku v lehátku, kde se nechala hřát zapadajícím slunkem. Brzy ji zmohla únava a probudil ji až noční chlad.
Celá zkřehlá vstala z lehátka a vydala se do postele, balkónové dveře však byly stále uzamčené. Zaklepala na ně, ale uvnitř se nic nepohnulo. Sevřela ruku v pěst a zabušila na skleněnou výplň, až to zařinčelo. Pak ztuhla a zaposlouchala se do okolních zvuků.
Něco venku za terasou zašustilo. Tmou sílily čvachtavé kroky doprovázené zvláštním brumláním, mlaskáním a syčením. Vzduch se zdál ještě chladnější, vánek profukující noční košili ji studil na kůži.
Znepokojeně znovu zatloukla na dveře a hlasitě zakřičela.
„Otevři! To jsem já,“ volala a hlas jí strachy přeskakoval. „Prosím tě, pusť mě dovnitř.“
Aniž by se uvnitř rozsvítilo, klika se pohnula a dveře do apartmánu se otevřely tak akorát, aby se jimi žena protáhla dovnitř.
„Pssst,“ uslyšela a ucítila, jak jí přitiskl ruku k ústům. „Ta věc venku je nebezpečná.“
„Jaká věc?“ zamumlala přes jeho prsty.
„Mořský ďas,“ pravil hrozivě.
„Ta ryba?“ zašeptala udiveně. „Tam venku je ryba?“
„Ale kde,“ zasoptil. „Mořský démon, zloděj duší, napůl chobotnice, napůl brouk, vodník, antická příšera obřích rozměrů. Přišlo si to pro mě.“
„Pro tebe?“
„Nenabídl jsem výměnou žádnou čistou duši. Ale jak bych mohl? Copak jsem zrůda, abych místo sebe obětoval nevinné dítě? A mezi dospělými vím o jediném člověku, na němž bych jen těžko hledal charakterové vady. O tobě. Nemůže po mě žádat, abych zradil svou vlastní ženu. Teď ale uběhl týden a hledá mě to. A spolu s mou duší si možná vezme i tvou.“
„Proč by to dělal?“
„Jako trest za mé selhání.“
„Ty mi nerozumíš?“
„Jak to myslíš?“ podivil se muž.
„Proč by to dělal,“ řekla žena klidně, „když ho teď pustím dovnitř…“
Než se muž vzpamatoval, žena přikročila dveřím, zatáhla za kliku a otevřela dokořán. Cosi venku zlověstně zasyčelo a přesně v okamžiku, kdy muž překonal počáteční šok a vyrazil k terase, aby dveře přibouchnul, vnikla dovnitř čtyři dlouhá masitá chapadla a odmrštila jej jako lehoučké chmýří. Prudce a bolestivě dopadl zády na hranu lůžka a vyrazil si dech.
„Opět se ssssetkáváme,“ zasyčel netvor, když se protáhl z terasy dovnitř a spatřil ženu stojící proti němu.
„Stihla jsem to dříve než za rok,“ pochlubila se.
„Nalezla jsssi, co potřebuji?“ zachrčel rozmrzele. „Obssstál ten muž v mé zkoušce?“
„Ano,“ pravila pyšně. „Odmítl místo sebe kohokoliv obětovat. Jeho duše je obzvláště čistá.“
„Sssssskvěle!“ zaradoval se netvor a hlasitě zamlaskal.
„Co to má znamenat?“ rozčílil se muž, když nabral dech. „O čem to mluvíš? Jsi má žena!“
„Dokud nás smrt nerozdělí, můj drahý,“ řekla rozšafně. „Nikdy ses ani na chvíli nepodivil, jak rychle mezi námi přeskočila jiskra? Proč jsem trvala na svatební cestě právě sem? Před necelým rokem jsem byla postavena před tutéž volbu, před jakou jsi byl postaven ty. U mě ale nešlo o žádnou zkoušku charakteru. V mém případě šlo opravdu o prostý obchod. Proto jsem dostala spoustu času a nakonec jsem i našla, co jsem hledala. Totiž tebe.“
„Celou tu dobu jsi mě vodila za nos?“ nevycházel z úžasu.
„Dossst hašteření,“ utnul žabí tvor všechny řeči a přiblížil se k oběma manželům. „Našla jsssi mi čissstou duši a proto tě mussssím nechat jít. Jsssi volná. Tvá duše by mi ssstejně k ničemu nebyla. Hnusssí se mi. Ssssmrdí mi. Zmizni mi z očí, dřív než si to rozmyssslím.“
Žena ustoupila o několik kroků a tvor natáhl svá chapadla a ovinul jimi muže tak silně, že z něho vyšel jen bolestivý sten. „A my dva teď půjdeme. Budeš má ossssmissstá dvanáctá duše, ale budeš z nich všech nejčistší. S tvou duší budu konečně dokonalý. Nebude již třeba dále hledat a lovit. Díky tobě budu ssssvobodný.“
