Svižným tempem kráčím pološerou ulicí míříc k domovu a v chabé naději doufám, že stihnu začátek hororu, jenž by právě nyní měl v televizi začínat. Je čtvrt na dvanáct před půlnocí. Snad o moc nepřijdu, i když mám před sebou ještě dobrých deset minut cesty. Filmy v televizi totiž často začínají o pár minut později, než bývá uvedeno v programu a nějakou chvíli ještě poběží titulky.
Mé kroky mají počátek v jedné hospodě, kde jsem se cestou z práce zastavil na tři piva. Chodím tam vlastně po každé odpolední směně, protože pivnici mám s malou zacházkou téměř v cestě a denně bývá otevřena až do druhé hodiny ranní. Dnes však spěchám domů, abych se podíval na film, na který mne upozornily lákavé ukázky, slibující značnou dávku hrůzy a morbidity.
Náhle si všímám, že v této uličce nesvítí lampy, díky čemuž jsem si uvědomil výjimečnost dnešní noci. Se zájmem pozoruji svůj stín, jak se plazí po chodníku ozářeném stříbrným měsíčním světlem, které mělo nyní neobyčejnou intenzitu. Včera a předevčírem pršelo, ale dnes byla jasná obloha bez mraků, plná hvězd. Hledíc teď vzhůru vidím nad střechami nízkých domů bílý kotouč měsíce... opět mne fascinuje svým kouzlem. Zase je úplněk! Má vliv na moje nálady - na moje pocity - na moje činy... jako při posedlosti lykantropů. Jako bych byl hypnotizován jeho Mare Serenitatis a Mare Crisium, zastavuji své kroky a nechávám se vtahovat do těch tajuplných prázdných jakoby umrlčích očí...
Přicházím na křižovatku, ale nevydávám se směrem k domovu, nýbrž na druhou stranu, protože na dnešní noc... už mám lepší program. Jdu nyní po ztichlé hlavní třídě, která vede až za město. Silnicí, jež toto malé městečko o dvaceti tisících obyvatelích v půli protíná, kudy jindy projedou stovky aut a projdou tisíce párů nohou, se teď rozléhají jen mé kroky. Inu, kdo by co zde v tento čas pohledával, když všechny zdejší pivnice a restaurace jsou už od dvaadvacáté hodiny zavřené a přede mnou stojí podél cesty už jen pět posledních rodinných domků, kde je málo pravděpodobné, že potkám živáčka. I ti poslední pijani se dávno buď rozešli do svých domovů, nebo se stáhli do některé z hospod dole ve městě - třeba tam, odkud jsem zhruba před půlhodinou odešel. V té samotě jsem začínal mít pocit, že se stalo něco, po čem celé město vymřelo a já v něm zůstal úplně sám, ale jen do doby, kdy mne na této výpadovce minul první automobil. Ještě jsem viděl červená zpětná světla mizet za kopcem, než jsem odbočil na štěrkovou plevelem prorostlou cestu, již lemuje z každé strany řada topolů. Na konci stojí velká vstupní brána do tajuplných prostor, v nichž se za nocí půvab ticha harmonicky doplňuje s temnou romantikou a posvátným děsem zašlých věků, prostupujícím onu atmosféru. Její čelní zdivo i kopule s malou zvonicí se bělostně lesknou v jasu luny, čímž dostává poněkud zachovalejší vzhled, než mívá za denního světla.
Procházím pod zděným obloukem po dlažbě žalostně prosící o opravu, aniž bych se musel potýkat s překážkou v podobě ocelových mřížových vrat. Byly totiž kupodivu odemčené. Pootevřeného jednoho křídla jsem si všiml již z dálky, pročež jsem došel až sem, nenamáhaje se zeď obcházet až k místu, kde se dá snadno přelézt.
Dlouho se už nestalo, že by správce zapomněl bránu zamknout. Že by vykradači hrobů?
Nesmysl! To by byl přeštípnutý řetěz, či zničený zámek, nebo by byly patrné známky násilí přímo na vratech. Vše se však zdálo být v pořádku. Navíc by si zloději vybrali k tomuto činu raději zadní vchod, na který není jednak odnikud vidět a jednak by se tak zmírnilo riziko, že by na sebe upozornili správce.
Pomalu se procházím hřbitovem v místech, kde stávají ty nejstarší pomníky a vychutnávám si tu zvláštní tajemně děsivou, však romantickou náladu, do níž se nořím stále hlouběji, jako do složitého labyrintu bez pomyšlení na cestu zpět a bez obav, že v něm navždy zabloudím. Snad mne i trochu mrazí v zádech, ale to je jen projev silného prožitku, nikoliv opravdový strach. Chodím sem často za jasných nocí, jako je tato. Pomáhá mi to zapomenout na ten všední koloběh života - nutnost odporné existence, abych si mohl mimo ní později dopřát trochu radosti. Jako bych tu vždy slýchával šepot zemřelých, jenž harmonicky splývá s šumem větru a listí na stromech.
Šepot z astrálních paralelních světů - šepot v temnotách... Ano, možná něco podobného, o čem psal Howard P. Lovecraft v povídce, která nese název právě "Šepot v temnotách". Jen to prostředí a souvislosti jsou jiného charakteru.
Stále v tom zvláštním rozpoložení jdu pomalu od hrobu k hrobu a představuji si různé děsivé situace. Obdivuji ty podzemní krypty s kovovým víkem, zbudované někdy koncem devatenáctého století. Nad nimi stojí honosné pomníky, nesoucí většinou německá jména - jména bohatých rodin z vyšších kruhů ve své době.
Náhle jsem za sebou zaslechl podezřelý šelest, přičemž jsem na moment strnul zděšením. Pomalu se otáčím za tím zvukem a dbám na to, abych se nějak neprozradil. O původu onoho zašelestění jsem si sice nestačil udělat žádnou představu, ale snad nějaký zvláštní instinkt mne vedl k opatrnosti.
Nehybně hledím do temného houští za černými, leskem olemovanými, siluetami prastarých dávno neudržovaných obrostlých náhrobků. Zvuk se však neopakuje! Nic se tam nehýbe! Přesto zůstávám ze strachu i já nepohnut, majíc představu, že mne odtamtud někdo, nebo něco pozoruje.
Už to nevydržím! Něco se musí stát! Třeba se ten "někdo" také přede mnou skrývá a čeká, až se vzdálím. Takhle bychom tu mohli stát oba do rána. Musím už něco udělat. Vždyť to také klidně mohl být ježek, nebo jiný noční dravec.
Pomalu tedy postupuji dále, ale nespouštím z oněch stinných míst oči.
Již jsem udělal několik kroků a zatím se nic neděje. Strach a napětí ze mě zvolna opadává. Dokonce se teď v duchu sám sobě směji, že mne vyděsila taková maličkost. Žasnu nad tím, jak hluboko se dokážu vhroužit do svých prožitků. Libuji si ve věcech, co ve mně budí hrůzu, proto i mé chování, podnícené těmito pocity, bývá zcela opačné, než jaké by se dalo u jiných lidí očekávat. Zatímco jiné strach varuje, mě zase přitahuje. I nyní to na mne působí stejně. Cítím, že tam prostě musím jít. Chvíli váhám. Nakonec však ve mně opět vítězí zvědavost a já jdu vstříc tomu hrůzu nahánějícímu místu. Jdu pomalým, tak trochu nejistým krokem, prodíraje se mlázím, které nemá nikdo důvod odstranit, poněvadž hroby v těchto místech dávno ztratily své pečovatele. Jak se k tomu místu blížím, napětí ve mně vzrůstá a stále více mne oblévá onen vytoužený pocit. Obcházím vzrostlý růžový keř, jenž halí dnes již bezejmenný náhrobek, na kterém čas dávno vymazal a zahladil kdysi vytesané nápisy. Někde tady by to mělo být... .
Náhlý šelest, jenž mi zazněl přímo u nohou, mě opět na chvíli úlekem paralyzoval. Byl to ten samý zvuk, co mě před tím tak vyděsil. Podíval jsem se pod sebe a shledal se v jakémsi vyschlém vysokém bodláčí. Dělá to vskutku značný hluk, usoudil jsem, když se mé údy opět rozhýbaly v kročeje. S jiskrou naděje jen doufám, že to, co tu přede mnou bylo a uteklo, bylo opravdu jen neškodné zvířátko.
Po dalších pár krocích jsem si všiml, že u třetího hrobu ode mne je cosi neobvyklého. Vidím tam jámu, u níž je čerstvě navršena zemina. Děsivé souvislosti vykreslují v mé mysli ty nejmonstróznější představy. Těžko se mohu domnívat, že hrobník připravil tento hrob na zítřejší pietní akt. Pochybám o této možnosti hodně přispívá i podivný způsob, jakým je díra vyhloubena. Čím více se k ní přibližuji, tím je mi zřejmější, že to není práce člověka, nebo toho, kdo by k výkopu použil nějaké nářadí. Vypadá to spíš, jakoby to udělal nějaký pes. Ne však nějaký malý pudlík, tenhle pes by musel být daleko větší než doga, či vlkodav - to znamená zvíře, které patrně neexistuje!!!
Sám nevím, kde se ve mně vzala všechna ta odvaha, ale teď hledím přímo do jámy, jejíž elipsoidní okraj je asi tři metry dlouhý a půldruhý metr široký. Šikmosti jejích nejvzdálenějších protilehlých stěn nejsou vzájemně úměrné, takže zatím co je na straně u náhrobku stěna téměř kolmá, na straně opačné, za jejíž okraj byla odházena největší část hlíny, je svah, po němž by bylo snadné slézt dolů.
Měsíční světlo na ní však dopadalo v nepříznivém úhlu, takže se mi u nohou jevila jen černá prázdnota, která nabádala k představě, že nemá žádné dno.
Něco se dole zalesklo! V ten okamžik mne zaplavila další vlna zděšení. Bázlivě jsem o krok couvl, majíce ty nejpříšernější představy o původu onoho tajemného třpytu. Co to asi mohlo být? Netroufám si popustit více uzdu své fantazii, jejíž monstróznost zachází za hranice snesitelnosti.
Hrůzný výjev se opakoval! Nyní na mne hledí ze tmy pár očí něčeho, co jsem nedokázal identifikovat. Nebyly to oči lidské, tudíž ani ne umrlce, který by se před chvílí probudil k životu, jak mne v prvním okamžiku napadlo, aniž bych uplatnil třeba jen nepatrnou část své logiky, jež by podobný nesmysl v žádném případě nepřipustila. Pohled toho tvora byl skelný a mrazivý... a neuvěřitelně trpělivě strnulý, jako pohled aligátora, nebo... . Co to jen může být? A je to vůbec z tohoto světa?
Právě se to vymrštilo nahoru. Záblesk očí se slil v jeden bod, který jako světelná střela prudce proletěl kolem mne, následován černým stínem. Mocným šokem znehybněn, nepostrádajíc však vědomí, sleduji ten malý černý předmět, jak se rychle vzdaluje a mizí ve stínu hřbitovní zdi.
Byla to kočka! Obyčejná kočka - vyděšená zrovna tak jako já. Když jsem z úleku trochu pookřál, musel jsem se opět sám sobě smát a snad mne prostoupila i malá dávka studu, že paní Hrůza opět zabodovala a tolik mne pokořila. Krátce na to se mne však znovu zmocnila tíseň a hlavou se mi prohánělo několik otázek oděných do černého rubáše tajemna. Jaké monstrum mohlo vyhrabat tuhle hroznou jámu? Je jasné, že ta kočka to být nemohla, i když je možné, že by mohla být nějak zapletena do souvislostí záhady. Ale jak?! Co asi tam dole pohledávala? Musel jsem se zachvět hnusem, když mne napadlo jediné logické vysvětlení, tedy že ta malá šelmička měla příležitost najíst se masa bez lovu. Nekrofagismus je sice mezi zvířaty úplně běžnou záležitostí, málokterý člověk však vydrží neotřást se odporem při situaci, kdy nějaký mrchožravec, či šelma v nouzi, požírá mrtvého člověka. I na mne to trochu neblaze zapůsobilo, přestože jsem vůči těmto věcem otrlý. Kdo však vyhrabal to tělo?! A mohlo zde vůbec ležet nějaké čerstvé tělo? Podíval jsem se na věkem sešlý náhrobek, kde byl jediný nápis: "Rodina Lédlova", který mi však mnoho neřekl, i když je dost možné, že tu nedávno někdo pochován byl. Snad si i matně vzpomínám, že jsem někde zahlédl úmrtní oznámení s tímto příjmením... .
Náhle mne ze zadu někdo hrubě chytil za límec. Marně se snažím představit si, co by to mohlo být za člověka. Vlastně ani na to nebyl čas, protože jsem byl vzápětí obrovskou silou svržen do jámy.
Pohltila mne temnota asi dva metry hlubokého hrobu a já měl tak možnost poznat hrůzné tajemství jeho dna. Dole v rozlámané rakvi bylo zřejmě to, co se mé představy zdráhaly vykreslit. Když jsem kolem sebe zašátral rukama, hledajíc, o co bych se mohl vzepřít a postavit na nohy, dlaně se dotýkaly lepkavých a slizkých podlouhlých předmětů, jenž nemohly být ničím jiným než ohryzanými lidskými kostmi, na nichž byly hmatem jasně patrné zbytky masa a šlach. V hysterické panice se snažím vylézt nahoru, ale sotva mi vyčněla celá hlava nad okraj jámy, přikročila ke mně snad dva metry vysoká temná postava a v další okamžik byl mému obličeji věnován mohutný kopanec, který mne srazil zpět. Tvář mi začala otékat a bolestivě pulsovat. Asi mám zlomenou horní čelist, nebo lícní kost. Tím se však nehodlám teď zabývat, poněvadž správně cítím, že mi jde o život. Nevím, co se mnou ten bastard nahoře zamýšlí, ale tuším, že mne na živu nechat nemíní. Snažím se předvídat jeho úmysly, jeho další počínání, abych mohl posílit šance na svou záchranu. Napadlo mne, že nejlepší bude, když zůstanu tady dole. Záhadný útočník tak bude muset sestoupit ke mně a pak se mi ho možná podaří nějak přelstít a utéci. Tolik jsem si i při té hrůze dokázal zachovat čistou hlavu, rozhodnut se smrtí bojovat.
Nade mnou tiše a nehnutě stojí černá silueta vysokého silného muže s dlouhými rovnými vlasy.
Je to hrobník!
Jsem přesvědčen, že to je on. Ty vlasy a obrovitá postava pasují jen na něho.
Dal se do pohybu a teď pomalu obchází jámu. Ruce drží mírně od těla a prsty má zlověstně roztažené, jako by se chystal chytat pstruha v nějaké řece. Nikdy dříve jsem si nevšiml jeho neobvykle dlouhých prstů jako právě nyní... .
Ach ne! To není možné! Co to, k sakru, znamená?! Hrobníkovy prsty jsou zakončené dlouhými silnými zvířecími drápy. Náhle vypadá hrozivěji než doposud. Jakého netvora to vyslalo peklo na povrch zemský?!
Jak se dalo čekat, zřejmě hodlá slézt za mnou. Právě se totiž zastavil tam, odkud je sem dolů nejsnazší sestup. Měsíc ho teď ozařuje téměř ze předu a já mám konečně možnost vidět jeho příšerné nelidské ruce s ohromnými drápy. A přece to musí být on. Teď jsem si naprosto jist, protože má na sobě přesně to, v čem jsem ho vždycky vídal a co snad ani nikdy nesundává - tedy staré záplatované džínsy, flanelovou košili a na ní rozepnutou pracovní modrou blůzu. Celé oblečení má umazané od hlíny... a možná ne jen od hlíny... .
Dosud měl hlavu stále skloněnou, díky čemuž mu dlouhé vodnické vlasy zastiňovaly obličej. Chvíli tak nehybně stál v póze masového vraha a pak otočil hlavu proti luně, jako by se jí chtěl zeptat, co má dál dělat. Tvář se mu ve stříbrném světle náhle rozjasnila.
Hrůza! Dosavadní napětí a strach nebylo nic proti tomu, co vidím právě teď. Hrobníkův obličej je podivně znetvořený. Jeho oči se zdají být nyní do lebky více propadlé než dříve. Pod vystouplými lícními kostmi se příšerně šklebily mohutné bezreté čelisti, opatřené dlouhými ostrými špičatými zuby. Najednou jsem si vzpomněl, že jsem dříve někde četl o příšerném kultu požíračů mrtvol. Ghoulové, hrůzné mystérium přeživší až do přetechnizované současnosti, byli tehdy pro mne jen výplodem lidské fantazie.
V dalším okamžiku se to monstrum s hrozivým nepopsatelným řevem vrhlo za mnou do hrobu. Jedna sada drápů se mi zaryla hluboko do ramene a hned na to druhá pronikla mou tváří do ústní dutiny. Obrovitá síla strašlivých paží v prudkém cuknutí otočila mou hlavu o sto osmdesát stupňů a náhlé bezvědomí mne vysvobodilo ze spárů šílenství a nejstrašnější hrůzy, jakou jsem kdy poznal.
