D-Day – Eoneunnal kabjagi cheotbeonjjae iyagi
Jižní Korea, 2006, 92 minut
Režie: Eun-gyeong Kim
Scénář: Eun-gyeong Kim
Hrají:
Eun-seong (Bo-Ram Lee)
Joo-hee Yoo (Yoo-Jin)
Heo Jin-yong
Kim Joo-ryeong
Ano, vzdělání je důležité a v dnešní době často určuje osud a sociální postavení každého člověka, proto je pro některé čest studovat prestižní, přesto (anebo snad právě proto) autoritativně až diktátorsky vedenou dívčí internátní školu, v níž je vše podřízeno pouze jedinému. Složit závěrečné zkoušky. Možnost studovat tuto školu je vykoupena podrobením se tuhému až fašisticky organizovanému stylu výuky – odevzdáte veškeré osobní věci, navléknete sterilně šedivou uniformu, která není nepodobná vězeňskému hábitu, na záchod během vyučování můžete jít jen pokud se necháte zmrskat přes dlaně, neprobudíte-li se v danou dobu, pomůže vám studená sprcha, nestačíte-li tempu rozcvičky, dáte si ji ještě jednou a s vámi všechny spolužačky, opustit školu je nemožné, dveře jsou a zůstanou zamčené… Jakákoliv vzpoura či odpor jsou krutě trestány, nepomůže ani snaha školu opustit, rodiče chtiví vzdělané dcery (nebo v touze zbavit se dcery problémové) vás rádi přivedou zpátky. Nezbývá, než se podřídit. Jenže ne každá studentka to unese. Již před třemi lety tento režim způsobil tragické neštěstí, které studentky nepřežily. O neštěstí se samozřejmě nemluví, jeho odkaz se však vrací…
Jde o třetí v řadě ze čtyřdílné série jihokorejských hororů z roku 2006 nazvané „Four Horror Tales“. Dalšími snímky série jsou „Nebeonjjae cheung“, „2 wol 29 il“ a „Jookeumeui soop“. Na samotný film, případně informace k němu, narazíte hned pod několika různými názvy: „D-Day“, Roommates: 4 Horror Tales“, „Destination Hell“ nebo „My Bloody Roomates“. Příběh je inspirován skutečným internátem, do kterého rodiče posílali své děti po jejich neúspěchu u přijímaček na vysokou. Nakolik je tato inspirace jen povrchní nebo reálná, se ale zřejmě nedozvíme.
„D-Day“ je opravdu zvláštní duchařina. Zvláštní v tom, že paradoxně filmu duchařská zápletka spíše ubírá, než přidává. Tvůrci se zřejmě snažili být poplatní živé vlně duchařských hororů a patrně si mysleli, že by to bez duchařské zápletky nešlo. Šlo a dokazuje to film samotný. Ono ani nejde nějak hovořit o duchařské zápletce, protože v tomto filmu není vůbec tím hlavním tahounem děje. Jen trochu pomůže (a nebojím se napsat, že zkazí) vyvrcholení filmu. Bez ní by „D-Day“ byl docela dobrým, hutným, mrazivě nepříjemným a tísnivou atmosférou nabušeným psychologickým hororem.
Že něco nebude v pořádku signalizuje již úvodní reklamní náborový medailonek školy s až nechutně formální, milou a veselou paní ředitelkou. Po něm se rozjíždí postupné seznamování s tuhým režimem školy s hlavní vychovatelkou jako vystřiženou z fašisticko-bolševických lágrů, která je ve své uniformě a tvrďácké upjatosti až nádherná (a nekazí to ani její odstávající uši). Seznamujeme se s hlavní čtveřicí studentek – Yoo-jin, rebelka, ostentativně kašlající na zdejší tuhé poměry, která však krutě narazí; Eun-su, citlivá holčina, malující si zářivou budoucnost, která se ze všech sil snaží školu dokončit, a proto se tak nějak nátlakové autoritě podřídí a odnese to psychickým zhroucením; Da-Young, klasická ukecaná upozaděná loserka se sklony k hysterii, která nemá sílu se postavit sebemenšímu pokoření, a tak snáší i občasnou „šikanu“ Yoo-jin a nechá se od ní vykořisťovat, když Yoo-jin odhalí její velké tajemství, loserka totiž do školy propašovala svého miláčka – křečíka; a vypravěčkou Bo-Ram.
Od začátku filmu sledujeme jednotlivé vyrovnávání se těchto studentek s autoritativním (mnohdy až fyzicky destruktivním) režimem školy a pomalu ale jistě odhalujeme skryté tajemství někdejšího neštěstí. Začínají se objevovat děsivé vidiny. Jde o halucinace způsobené silným tlakem na psychiku a vysokými nároky na studium nebo se o slovo hlásí 3 roky stará krvavá historie ústavu a její oběti? Přes hodinu se tak film nese v hodně dobře pojaté atmosféře neustálého tlaku na vyšší a vyšší výkony, hroucení psychiky z nezvládání krutého režimu, osobní vzpoury a prohry… Atmosféra je až nechutně tísnivá, prožitky studentek se dokážou zažrat pod kůži a divák s nimi musí nutně soucítit (i s oprsklou rebelkou). To vše podané v šedivých barvách prázdnoty a odcizení od normálního lidského života.
V závěru ale přijde takřka lynchovský střih, zmatení diváka a veškerá tísnivá psychologicko-hororová atmosféra se vytrácí zaplavena trochou té krve. Na občasnou zmatenost asijských filmů jsem si už docela zvykl, ale u „D-Day“ to podle mě prostě zcela naruší jakoukoliv logiku příběhu a má to za následek absenci pointy. Připadá mi, jako kdyby z filmu před koncem někdo vystřihl tak 10-15 minut, v nichž proběhlo logické napojení toho, co se stalo před střihem s tím, co se stalo po něm. Asi jako když sledujete film, a tak na deset minut u něj usnete a po probuzení horko těžko dáváte dohromady logiku toho, co sledujete a snažíte se odhadnout, co vám uteklo a nějak to zapojovat do kontextu. U „D-Day“ se vám to zřejmě nepodaří. V rámci jednoduchého načrtnutí děje a zápletky to tak nějak smysl dává, víte k čemu došlo a tak nějak se snažíte ujistit, že i víte proč, ale chybí reálné logické ztvárnění tohoto jevu a změny. Jen horko těžko skládáte střípky do nějakého smyslupného celku a závěru. Možné je jedno jediné logické východisko z tohoto problému – ty holky tlak prostě neunesly a zbláznily se z toho a všechno nenormální byly opravdu jen halucinace. Jenže tohle film a jeho duchařská linie vůbec nenaznačuje.
Hodnocení „D-Day“ je pro mě poměrně obtížné. Většinu filmu tvoří dobře natočený psychický teror, tísnivá atmosféra stoprocentního podřízení se diktátorské autoritě nebo marná snaha se jí postavit a psychické problémy z toho vyplývající. Za tuto část bych klidně šel i na nějakých 90 %. Jenže závěrečných tak 15 minut, ať jsou vizuálně dobře ztvárněné (přítmí, krev, smrt), celkový dojem, nutně snižují a rozhodí všechny dosud složené střípky skládačky příběhu. U zmiňovaného Lynche to s klidem prominu, u něj to do příběhu prostě patří a je jeho součástí (často je na tom příběh postavený), zde to však linii příběhu, jeho logičnost a pointu prostě narušuje.
