Cure
Japonsko, 1997, 111 minut
Režie: Kiyoshi Kurosawa
Scénář: Kiyoshi Kurosawa
Hrají:
Kôji Yakusho (Kenichi Takabe)
Masato Hagiwara (Kunio Mamiya)
Tsuyoshi Ujiki (Makoto Sakuma)
Anna Nakagawa (Fumie Takabe)
Ach ti Japonci. Nikdo snad nedokáže tak krásně ztvárnit depresivní film. Od začátku do konce, a to i díky vizuální stránce, máte pocit, že na vás doléhá neskutečná tíha, kterou ne a ne setřást. I když jsou ve snímku „Cure“ scény, kde by teoreticky mělo svítit slunce, stejně všechno halí temnota, která svírá hrdiny v jejich niterných pocitech a šílenství, které se snaží prokousávat každým z nich.
„Cure“ se na první pohled jeví jako celkem klasický detektivní film, kdy policista je postaven před vraždu, kterou musí vyřešit. Jenže jakmile se o vraždě – a dalších, v podstatě totožných – dovídá více, uvědomuje si – a my s ním – že tohle nebude jen detektivní film, tohle bude film, silně psychologický, což je dáno i vztahem hlavního hrdiny, policisty, s jeho ženou, která se propadá hlouběji a hlouběji do tenat bláznů.
Vražda, k níž došlo, vlastně není ani tak zvláštní. Byla krutá, to ano. Došlo k zabití člověka, to je vždycky kruté, ale tentokrát je zajímavější skutečnost, že vrah se přizná, ale vlastně si nic pořádně nepamatuje, navíc ani neexistuje žádný motiv, proč by vraždil. Ten člověk není sám. Stane se několik vražd a pokaždé je vrahem někdo jiný. Všichni mají ale společné, že u nich vlastně neexistoval motiv a že si nic nepamatují. Vědí jen to, že vraždili a jsou ochotni se k tomu přiznat. Detektiv Takabe si uvědomuje, že tohle není případ, který by řešil každý den. Skrývá se za ním víc, než by čekal. A než by čekal i divák.
Kiyoshi Kurosawa ukazuje, že je skvělým vypravěčem. Tentokrát se mu ale nedaří jen o gradaci atmosféry a gradaci děje jako takového, ale k ruce má příběh, svůj vlastní, který je kvalitní a který gradaci využívá k tomu, aby se umocnila finální pointa, která si myslím, že je přece jen hodně nečekaná. Potvrzuje můj – a nejen můj – názor, že Japonci jsou výborní vypravěči, jen je raději někdy odmítáme, protože používají nástroje, které nejsou evropskému divákovi moc blízké.
Kiyoshi Kurosawa mě zaujal už svým snímkem Kairo, který byl natočený v podobně depresivním duchu. „Cure“ má ale lepší, zajímavější příběh a skutečně je skvělý ve své gradaci, která je temnější a temnější, na diváka dopadá stále větší tíha, aby pak došlo k finále, které s ním teprve zahoupe. Kdyby se japonským filmům v Evropě více dalo, konečně bychom snad pochopili, že není proč se jich bát, ale spíš bychom si uvědomili, proč je obdivovat.
Hodnocení: 90 %
