Cujo
Cujo
USA, 1983, 93 minut
Režie: Lewis Teague
Scénář: Don Carlos Dunaway a Lauren Currier podle románu Stephena Kinga
Hrají:
Dee Wallace (Donna Trenton)
Danny Pintauro (Tad Trenton)
Daniel Hugh Kelly (Vic Trenton)
Christopher Stone (Steve Kemp)
Že je film natočen podle Stephena Kinga, to ještě samo o sobě není zárukou toho, že film bude úspěch. „Cujo“ však rozhodně není totální propadák a dle mého je to kingovská klasika a film se v rámci toho, o čem vlastně je, docela povedl. Nebudu tvrdit, že „Cujo“ je nejlepší horor, co jsem kdy viděl, ale na druhou stranu není vůbec špatným a myslím, že je to jeden z těch, na které budete vzpomínat. Hlavně proto, že nebezpečí, které je ve filmu prezentováno, je docela reálné a mohlo by se stát komukoli, kdo si po silnicích jezdí v hodně starém a špatném autě.
Příběh filmu – stejně jako knihy – se dá shrnout poměrně snadno: Cujo je bernardýn, přesněji svatobernardský pes, který si tak jednou honí králíka a pokoušou ho netopýři, konkrétně netopýři nakažení vzteklinou. Vzteklina se začne projevovat i u Cuja – což je mimochodem geniálně vybrané jméno, děkujeme, pane Kingu – a z hodného domácího pejska se stává pořádně svinská bestie, která se obrátí proti svému majiteli, ale především pak proti Donně a jejímu synkovi, kteří jsou uvězněni v autě na samotě.
Příběh je dobrým základem pro to, aby měl film tu správnou atmosféru, což se podařilo. Sledujeme postupnou proměnu psa v zabijácké monstrum, hlodá v nás strach z toho, co vlastně bude. A když ten čokl začne pobíhat kolem a skákat na auto, v kterém jsou lidi, rozhodně nezůstanete v klidu a budete vyděšení, protože, sakra, tohle by se fakt mohlo stát. Pak si řeknete, ještě, že mám mobilní telefon. Jenže hned na to vám dojde, že kdyby hlavní hrdinka měla telefon, nejspíš by se jí pokazil, nebo by prostě došla baterie, jak to tak bývá.
„Cujo“ trochu – vlastně trochu víc – sráží do kolen zjednodušování, kterého jsme svědky. Je tu rovina toho, že žena je nevěrná svému muži, ale co z toho vlastně? Není to nic, co by výrazně ovlivnilo děj a spíše je to samoúčelná snaha udělat postavy hlubšími. Nevím, tohle mi nesedí. Je to prostě levné. To samé pokažené auto, nebo scéna, kdy Donna nastartuje a pak jí to zase chcípne. Skoro to nakonec vyznívá, jako kdyby bůh trestal Donnu za její nevěru, ale ne tolik, aby nakonec nepřežila. Ostatní jsou těmi, kdo zemřou, ona si odnese jen trauma a pár stehů na noze. Chápu, že uvěznění v autě je zoufalá situace, ale ten uřvaný kluk mi vadil. Vůbec děti jsou v takových filmech spíše protivné – napadá mě ještě „Válka světů“, kde má Dakota Fanning jednu ze svých nejprotivnějších postav.
Hlavní role se chopila Dee Wallace, veteránka žánru, která má na svém kontě například „Critters“ nebo „Kvílení vlkodlaků“ a je to na jejím hraní patrné. S žánrem je sžitá a její jekot patří k těm nejlepším. Stejně tak režisér Lewis Teague je klasik žánru, když se nám předvedl s takovým „Aligátorem“ nebo „Kočičím okem“, taktéž natočeným podle povídky Stephena Kinga. „Cujo“ je filmem, který vás na jeden večer poděsí, a myslím, že na něj můžete s láskou vzpomínat, ale kdybyste v něm hledali nějakou hloubku, asi ji těžko najdete. Scénáristických přehmatů a hloupostí je škoda, na druhou stranu ten pes je skvěle zašpiněný a hned na něm vidíte, že je opravdu nemocný. Cujo prostě děsí. Závěr už je pak poplatný žánru a nesmyslné potřebě šťastného konce.
Hodnocení: 55%
