Praotci českého hororu
Vítám vás u další kapitoly z volné série článků o hororech.
Když jsem psal (spíše teoretický) text mapující vznik hororového žánru, bylo mi trochu líto, že jsem uváděl jen americká a britská jména – zkrátka a dobře, bylo mi líto, že ke vzniku žánru nepřispěl žádný Čech. Jenže kde brát a nekrást?
Krutou pravdou je, že Češi nemají žádného doopravdy výrazného hororového spisovatele, který by pomáhal budovat žánr. A – to si přiznejme – nemáme jej ani v dnešní době, neboť nějaký český King, Lovecraft či Poe prostě neexistuje (asi se není zač stydět, neboť málokterý národ jej má).
I přesto jsem se nechtěl vzdát tak snadno. Snažil jsem se vyšťourat nějaká jména, která by – aspoň trochu – flirtovala s naším oblíbeným žánrem. Světe div se, nakonec to tak těžké nebylo. Ještě podivnější je ovšem fakt, že všichni tito tvůrci tajemna, mystiky a mystérií se dají nalézt v čítankách a jsou všeobecně uznávaní a vyučovaní (což se rozhodně nedá říci o všech autorech hororu).
Čtyři roky po smrti Edgara Allana Poea vychází v Českých zemích (v té době těžce zmítaných romantismem – uměleckým směrem, z něhož horor vyklíčil) knížečka s poměrně poetickým názvem „Kytice z pověstí národních“, zkráceně „Kytice“ (1853). Jak jsem již psal v předchozím textu – romantičtí umělci se často obraceli do historie a bohatě čerpali z národních mýtů a pověstí. Nejinak tomu bylo v případě – dnes notoricky známého – Karla Jaromíra Erbena.
Pokud se teď znuděně odvracíte, nevěřícně kroutíte hlavou a myslíte si něco ve smyslu: „Co to ten vůl plká, toho mám plnou hlavu ze školy!“ dejme mi ještě, prosím, šanci.
Ač se to ví poměrně málo, dětství Karla Jaromíra Erbena nese společné znaky s několika osobnostmi hororového žánru. Všichni asi víme, že Lovecraft byl (i jako dítě) poměrně nemocný a jeho rodinné poměry nebyly ideální. Nejinak tomu bylo u Brama Stokera („Dracula“), který – sic jej rodina podporovala – byl v dětství dokonce několik let upoután na lůžko. Edgar Allan Poe? Otec alkoholik, co opustil rodinu, matka zemřela na TBC, bratr se uchlastal, sestra mentálně postižená, Edgar byl dán do sirotčince. Stephen King? Těžká oční vada. Jak vidno, hororoví autoři to nemají lehké. Jak na tom byl Karel Jaromír? V dětském věku mu zemřelo dvojče, sám K. J. Erben trpěl vadou řeči a byl velice často nemocný.
Kdo ví, možná i to ovlivnilo jeho pozdější tvorbu. Je nutné zdůraznit, že sám Erben si příběhy nevymýšlel; „jen a pouze“ zapisoval (a upravoval) lidové zkazky, pohádky, pověry, historky, zkrátka vše, co mu přišlo pod ruku. Již zmíněná veršovaná „Kytice“ je jeho nejznámějším dílem. Z pohledu milovníka strachu a napětím musím napsat a zdůraznit, že je to místy pěkně morbidní, drsné, tajemné a krvavé čtivo. Tři příklady mluví za vše: dívka zavřená v kapli na hřbitově, její milý (a také značně nahnilý a mrtvý) stojí venku, chce ji vylákat, ale místo kytky a prstýnku k tomu využívá vysušeného umrlce na márách, jenž na jeho pokyn ožívá a na dívčinu upřímnou modlitbu uléhá zpět do věčného spánku – tento proces se několikrát opakuje. Dále tu máme vodníka, který nejdříve stáhne pod vodu svou (ne zcela nadšenou) nevěstu, jen proto, aby ji obšťastnil malým vodníčkem, jemuž za nějaký čas – v afektu, jak se dnes říká – urve hlavu. No a kdo by zapomněl na brutální vraždu, při níž dojde k zohavení těla (usekané končetiny, vyloupnuté oči), následnou výměnu „trofejí“ za části blyštivého kolovrátku, oživení mrtvoly a brutální potrestání viníků?
Upřímně? Kam se na to hrabe současná hororová produkce.
Nechce-li se vám veršovaná „Kytice“ číst, mohu vřele doporučit velice povedený film z roku 2000, který přesně vystihuje ducha předlohy a jako bonus k němu přidává překrásné audiovizuální pojetí.
Dalším – pro někoho možná překvapivým – autorem, který se nebál svá díla okořenit špetkou mysteriózních prvků, byl Jakub Arbes (ano, ten chlápek, který rozluštil Máchovy šifrované prasečinky). Arbes je taková česká libůstka, neboť ve své době vytvořil na našem území poměrně neobvyklý literární útvar. Ti z vás, co utrpěli klasické vzdělání, již vědí, protože je to velice oblíbená otázka profesorů češtiny.
Onen útvar se jmenuje romaneto. Rozsahem je to spíše novela (delší než povídka, kratší než román), avšak oproti všeobjímající novele má několik zvláštností, z nichž nejvýraznější je děj, který obsahuje nadpřirozené a tajemné prvky. V závěru je však ono zdánlivé nadpřirozeno racionálně vysvětleno.
Zřejmě nejslavnější romaneto se jmenuje „Newtonův mozek“ (1877), na paty mu šlape „Svatý Xaverius“ (1873). Zatímco „Newtonův mozek“ je spíše vědeckofantastický a protiválečný – příteli hlavního protagonisty je v bitvě useknut vršek hlavy, onen přítel si však nezoufá, jako by to v dané situaci udělali mnozí z nás, a do své mozkovny si pořídí zánovní mozek sira Newtona, s jehož pomocí pak sestrojí stroj času a bere svého přítele na projížďku dějinami, v nichž nenapravitelné lidstvo stále dokola jen válčí a válčí. „Svatý Xaverius“ je jiná káva.
Hlavní hrdina (prý sám autor) potkává v chrámu Svatého Mikuláše na Malé Straně Xaveria, jenž dlouze hledí na obraz (mimochodem, obraz skutečně existuje, dodnes v chrámu visí) svého jmenovce – svatého Františka Xaverského. Po nějakém čase se spřátelí a Xaverius vyjeví, že jeho babička kdysi sloužila malíři, jenž obraz namaloval. Těsně před svou smrtí řekl Xaveriově babičce, že v obrazu se skrývá veliké bohatství. Xaverius se jej rozhodl vypátrat. Vše vrcholí noční výpravou dle mapky odvozené od obrazu – dobrodružství končí katastrofálně, neboť sice naleznou několik drahých kamenů (a truhličku), avšak vznítí se suchá tráva, Xaverius začne bláznit a zběsile utíká do noci. O několik let později se přátelé opět sejdou, na smrt nemocný Xaverius říká, že tehdy v ohni viděl přeludy svého svatého jmenovce a to jej vylekalo. V truhle prý nebylo nic cenného. Následuje ještě poměrně logické vysvětlení, jak asi mohlo k přeludům dojít.
Uznávám, na dnešní dobu těžce banální, málo děsivé, ale přesto... Atmosféra díla má něco do sebe – zřejmě i proto, že podstatnou roli hraje chrám a obraz údajně ukrývající tajemství. Dle záplavy novějších knih s podobnou tématikou (hledání něčeho na základě křesťanského učení, případně křesťanských symbolů, obrazů, fresek, atd.) se dá říct, že ono téma člověka fascinuje dodnes.
Třetím literátem do party je Viktor Dyk. Patriot, básník, novinář, odbojář proti císařství, právník, v mládí anarchistický buřič, poslanec, senátor a šachista. Od člověka s touto „kvalifikací“ by čtenář očekával nějaké to mrazení v zádech asi nejméně. A měl by pravdu. Až na jednu výjimku!
Onou výjimkou je legendární „Krysař“ (knižně 1915). Slovo legendární je zde zcela na místě, neboť děj je inspirován německou pověstí ze 13. století. Dyk ji uchopil zcela po svém a přepracoval ji v nejlepší tradici romantismu (byť v době vydání již tento směr nebyl moc aktuální). Vzniklo tak útlounké dílo, které nedává spát celým generacím literárních badatelů, neboť se dá vykládat několika způsoby, z nichž některé jsou si víceméně protichůdné.
Archetypálně romantický hrdina Krysař přichází do města Hammeln, aby jej očistil od krys. Zamiluje se, potkává ďábla, vykoná zakázku, je podveden – zkrátka prožívá věci, které se hrdinům jeho ražení stávají asi běžně. Naneštěstí se to celé nějak zvrtne a Krysař v návalu vzteku a zoufalství očistí město Hammeln i od krys dvounohých. Možné interpretace díla nechám již zcela na vás, nicméně si neodpustím několik přívlastků, které k dílu pasují jak zadní část těla na hrnec. Krysař má úžasnou, místy lehce snovou, atmosféru. Autor šetří slovy, vše je minimalistické. Mrazivý pocit blížící se katastrofy se táhne celou knihou jako rudá nit. Pro mě osobně je to asi nejlepší česká kniha s prvky tajemna a mystiky.
„Krysař“ je však pro tuzemské čtenáře zajímavý ještě z jednoho důvodu. Vraťme se k původní německé verzi, v níž Krysař odvede z města všechny děti (konce se různí – někdy je vrátí, někdy ne). Pokud jste četli jeden z minulých článků, je vám jasné, že skoro každá pověst má nějaký reálný základ – nejinak je tomu v případě Krysaře.
Na Moravě (v okrese Vyškov) se nacházejí pozůstatky středověké vesničky jménem Hamlíkov. Už jen název čtenáře trkne jak rozzuřený kozel. Hammeln, Hamlíkov, inu, tam by nějaká spojitost být mohla. Jedna z mnoha teorií říká, že onen „skutečný“ Krysař byl vlastně takovým „realitním agentem“, který měl za úkol sehnat (hlavně mladé) osadníky pro kolonizaci Moravy. Ona země Sedmihradská – kam v některých verzích odvede Krysař děti – by tak klidně mohla být naší kotlinou.
Samozřejmě, existují i další (pro děti ne moc optimistické) teorie. Chcete-li se o temné legendě dozvědět víc, není nic lehčího, než se podívat na tetu wiki (http://cs.wikipedia.org/wiki/Krysa%C5%99_%28legenda%29). Je tam i několik řádků (a fotografií) věnovaných Hamlíkovu (http://cs.wikipedia.org/wiki/Haml%C3%ADkov). Na motivy „Krysaře“ byl natočený i dosti děsivý loutkový film („Krysař“, 1985).
Nádherným oslím můstkem jsem se dostal přesně tam, kam jsem chtěl – k filmu. Horor totiž není jen o knihách.
Žel, ani filmových hororových tvůrců nemá naše vlast na rozdávání. Proto se uchýlím k malému podvodu a vypůjčím si od našich východních sousedů Juraje Herze, jenž se narodil jako Čechoslovák (takže to zas takový podvod není) a dlouhá léta točil v Praze, na Barrandově.
Juraj Herz není „čistokrevný“ hororový tvůrce. Jeho tvorba zahrnuje celé spektrum žánrů – detektivky, komedie, pohádky, horory, dramata, psychologické snímky – téměř vše, nač si vzpomenete. Nás však zajímá ta temnější část jeho tvorby.
Už jeden z jeho prvních filmů dává divákovi na srozuměnou, že pan Herz nebude úplně klasický režisér. Veleslavná makabrózní bizarnost Spalovač mrtvol (dle knihy Ladislava Fukse, 1968) byla sice tehdejším režimem zatracována, nicméně se po právu řadí mezi jeden z nejlepších českých filmů vůbec. Dalším počinem, jehož obsah by mohl zaujmout hororového fajnšmekra, je mysteriózní drama Morgiana (1972). Některé obrazy tohoto – řekl bych až surreálně laděného – fil mu jako by vypadly z hodně špatného a zlého snu.
Jako zjevení v době (nejen) umělecky nesvobodné normalizace – konkrétně v roce 1978 – působil Herzův pohádkový double. A když píši pohádkový, myslím tím ten typ pohádky, z něhož mají děti i dospělí těžké spaní. Filmy „Panna a netvor“ a „Deváté srdce“ disponují něčím, co je v dnešní době v hororech neuvěřitelně vzácné: atmosférou. Dusivá hororová atmosféra, jakou máte tu čest zažít, když sníte nějakou hezkou noční můru, provází oba filmy od začátku do konce. K napnutí a mírnému pocuchání divákových nervů přispívá i podmanivá a hypnotická hudba Petra Hapky.
Roku 1981 přichází Herz s filmem „Upír z Ferratu“ (na motivy povídky Josefa Nesvadby). Onen film sice díru do světa neudělal, avšak horor – o autu sajícím životadárnou tekutinu – to je, proto jej zmiňuji. Herz na delší dobu dává temněji laděným filmům sbohem. Až v roce 2009 natáčí snímek „T. M. A.“. Kritika ani diváci na něj oslavné ódy nepějí, nicméně zaslouží si aspoň pár vět. Minimálně kvůli tomu, že je to – po velice dlouhé době – český horor. Věc nevídaná. Dále se člověk musí pozastavit nad filmem samotným. Působí, jako by byl natočen o dvě generace mladším tvůrcem – nikoli Herzem, jemuž bylo v době natáčení úctyhodných 75 let. Pro českého fanouška žánru je onen film povinnost, neboť se s přehledem vyrovná zahraniční produkci kategorie B.
