Zvolna doznívají poslední výstřely třicetileté války a naše země by si mohla konečně vydechnout. A to přesto, že to pro nás moc dobře nedopadlo. Ale vždy je lépe žít v míru. Klid však dlouho nepotrvá. Snad nebude následující věta znít příliš rouhačsky, když podotknu, že ta válka pro nás měla jeden přínos. Lidé měli docela jiné starosti a tak, zatímco v Německu bylo už přes sto let vyvražďováno obyvatelstvo vlastními lidmi, u nás ještě hranice ani nezačaly hořet. Alespoň ne tak, jako v okolních zemích. U nás se jednalo zatím jen o ojedinělé případy.
Jakmile tedy nastal klid zbraní, už přišla další pohroma. Ze zmíněného Německa se k nám šířil mor, zvaný hon na čarodějnice. Logicky nejprve zasáhne Slezsko.
První skutečné čarodějnické procesy a hromadné popravy začaly v polovině sedmnáctého století probíhat na Frývaldovsku (dnešní Jeseník), v Mikulovicích, v Nise (město u hranic mezi Českem a Polskem, dnes v Polsku), Cukmantlu (dnešní Zlaté Hory) a Hlucholazech (dnes už také město v Polsku). Za deset let skončilo na hranicích na dvě stě padesát lidí. A aby to šlo rychleji, týkal se rozsudek vždy několika lidí najednou. A aby to bylo zrůdnější, byly popravovány i malé děti.
Na Frývaldovsku během sedmi měsíců roku 1651 skončilo v plamenech devadesát osm lidí. Z toho dvacet tři děti, z nichž bylo jednadvacet mladších deseti let. Jedno z nich ještě neoslavilo ani první narozeniny. Pochopitelně, že převažovaly dívky. Obvinění a rozsudky byly jako přes kopírák. Odsouzená se hrubě prohřešila, oddala se duší i tělem proklatému pekelnému Rolandovi ... mnohokrát tělesně obcovala ... doznala … upálena.
Tímto způsobem se doznaly všechny čarodějnice. Dokonce i malá Eva Auligová, které bylo tři čtvrtě roku. Výpověď její „kolegyně hříšnice“ Anny Gottwaldové se zachovala. Nabízím zkrácenou verzi - „Sama se doznala, že byla navedena zlomyslnými a zlými lidmi k čarodějnictví. Dobrovolně se přiznala, že hřešila proti přikázáním. Hanebným způsobem se zřekla nejsvětější Trojice a Matky Boží. Oddala se pekelnému duchu tělem i duší. Upsala se vlastní krví do ďáblovy knihy a dopouštěla se s ním nejodpornějšího smilstva v lidské i zvířecí podobě. K dovršení všeho potupně šlapala po posvěcených hostiích.“ Doznání naprosto běžné, takto přeci hřešily všechny čarodějnice. Jenže téhle byl jeden rok. Myslím, že inkvizice ve Slezsku přišla na jeden objev, který zatím zůstal světu utajen. Ďábel je pedofil!
Vypadá to, jako by inkvizitoři ztratili i ten zbyteček zdravého rozumu, když dokáží vyplodit takové nesmysly. Skutečnost je daleko horší. Jakmile některá žena už nevydržela strašná muka a doznala se, automaticky s sebou vzala i své děti, hlavně dcery. Přeci je hned odmalička vyučují čarodějnickému řemeslu, a dokonce je nechávají křtít ve jménu ďábla. Už jsou tedy ztracené od narození.
Rok 1651 byl opravdu velice úrodným na ženy odpadlé od víry pravé. V Cukmantlu museli posílit řady svých katů, kteří nestíhali. Osm mužů tohoto nechvalně proslulého řemesla mělo denně plné ruce práce s popravami a mučením. To v Nise to vychytali jinak. Postavili si speciální pec na urychlení poprav. Bylo to prozíravé. Vešlo se jich tam několik najednou. Dokonce i vratislavský světící biskup Karel Ferdinand Vasa niskou radu popoháněl, aby si pospíšila se stavbou. Podle jiného zdroje tento muž naopak inkvizici nabádal k mírnějším trestům. Nevím, jestli to ve finále nevyšlo nastejno, když jen nabádal...
Po těchto událostech nastal ve Frývaldově na třicet let klid. Zřejmě, než dorostly další čarodějnice.
Malá poznámka na závěr – Frývaldovských procesů se zúčastnil inkvizitor, který je v naší zemi nejznámější. Byl to Jindřich František Boblig z Edelstadtu. Ještě o něm mnoho uslyšíme.
