V dnešním díle bych ráda zmapovala události z let 1682 a 1683. Minule jsem se zmínila o tom, že byla zatčena Alžběta Sattlerová, její nápadník mydlářský mistr Přerovský a její otec Kryštof. K tomu došlo sedmého ledna roku 1682, kolem desáté hodiny večerní.
Mistr Přerovský se ale nehodlal jen tak vzdát. Z vězení se čas od času dostávaly různé dopisy od uvězněných. Vynášeli je strážci, kteří si buď chtěli tímto způsobem přivydělat anebo jim bylo vězňů líto. Jedním z těch milosrdných byl i Tobiáš Rohner, který doručil Přerovského zprávu jeho bratru Alexandru Přerovskému, převorovi v Králově Poli.
Ten se rozhodl jednat. Požádal městskou radu v Šumperku, aby za bratra přijali finanční záruku. Když neuspěl, obrátil se na olomouckého biskupa, knížete Lichtenštejna. Záhy poznal, že ani to není to správné místo, a tak intervenoval u samotného císaře.
Když se to Boblig dozvěděl, byl nepříčetný. Okamžitě začalo vyšetřování, kterým zjistil, kdo vynesl z vězení zprávu. Tobiáš Rohner neváhal, a i s rodinou prchl. Útočiště a ochranu našel právě v Králově Poli u převora Alexandra. Ten byl Bobligem vyzván, aby Rohnera vydal zpět do Šumperku. Když se tak nestalo, pomstil se Boblig alespoň na Rohnerově matce Esteře, kterou nechal uvěznit jako zvlášť zatvrzelou a zákeřnou čarodějnici.
Na konci roku 1682 dopadla tragicky vyhlášená krasavice Zuzana Voglicková, která byla u Lautnera hospodyní. Chtěli po ní, aby bývalého faráře obvinila. Když se nechtěla podvolit, rozdrtili jí prsty u rukou palečnicemi. Tohle mučení ještě vydržela. Výpověď z ní vymáčkli až španělskou botou.
Lautner se nestačil divit, když při konfrontaci Zuzana vypovídala o jeho zvrácených sklonech k sexuálním orgiím. Když si všiml jejího zmučeného těla, bylo mu vše jasné.
Stejně to proběhlo i u konfrontace se Sattlerovými. Když Kryštof Sattler spatřil svou dceru Alžbětu, kterou mučením a vězněním proměnili z krásné dívky v ubohou trosku, rozplakal se. I oni tvrdili Lautnerovi do očí nezúčastněně všechny lži.
Konečně tedy Boblig dosáhl svého. Už nepotřeboval další důkazy k tomu, aby předal Lautnera svému pomocníkovi, sadistickému katu Hayovi. Už nepotřeboval ani Marii Sattlerovou a ani Zuzanu Voglickovou. Svůj úkol už splnily. 7. prosince roku 1682 byly obě popraveny. Zuzaně byly za znesvěcení svaté hostie ještě žhavými kleštěmi uštípnuty tři prsty na pravé ruce a pak jí byla useknuta hlava. Pod katovou sekerou skončila i Marie Sattlerová. Obě ženy byly pak dodatečně upáleny.
Necelý rok poté ukončil na popravišti svůj život i Kašpar Sattler se svou dcerou Alžbětou a Marií Peschkeovou. Na jejím osudu je patrné, že se Boblig opravdu nezastavil před ničím. Peschkeová byla žena bývalého šumperského rychtáře, která se z křesťanské lásky ujala osmi sirotků. Proto byla ve městě ctěna a vážena. Dlouho se nedala zlomit a snažila se varovat z vězení svého muže Jindřicha. Přesto, že její dopisy pravděpodobně dostal, nebylo mu to nic platné. I on skončil ve vězení. Manželé Peschkeovi uváděli své trýznitele v úžas svou nezdolností. Zvláště Jindřich dokázal přetrpět několik stupňů nelidského mučení. Proto s ním zatím nemohl Boblig skoncovat.
Je potřeba zmínit ještě jednu zvrácenost, která se v těchto procesech děla. Obvinění si museli sami platit všechny výlohy. Nejen pobyt ve vězení, ale i výdaje za kata a svou popravu. Když byla likvidována Sattlerova rodina, vtrhli členové tribunálu do jejich zapečetěného domu s tím, že jim rodina dluží tisíc tři sta zlatých.
Na rabování ještě před samotnou popravou si stěžovali Sattlerovi příbuzní. Kníže Lichtenštejn požadoval po Bobligovi vysvětlení. „Soud dal dům zapečetit, soud může rozhodnout o jeho otevření.“ Z tohoto vysvětlení je jasné, že se Boblig začínal cítit opravdu pevný v kramflecích.
Jen pro doplnění – Kašpar Sattler s dcerou a Marií Peschkeovou ukončili svůj život 2. srpna roku 1683. Všem byla nejprve useknuta pravá ruka a poté hlava. Nakonec byla jejich těla spálena.
