Vracíme se tedy do roku 1680, kdy se začínají stahovat mračna nad další z obětí sadistického inkvizitora Bobliga, nad Kryštofem Aloisem Lautnerem. Nejprve je ale potřeba, aby ho někdo obvinil z nějakého konkrétního skutku. Takové ty zmínky, že byl někde viděn, stačit tentokrát nebudou. Sice už několik žen jeho přítomnost na sabatech potvrdilo, ale chtělo by to přitvrdit. Přeci jen se jedná o osobu stavu duchovního, a ještě k tomu je tento farář v okolí velice oblíben.
Boblig si samozřejmě umí poradit. Vzpomene si na Marii Sattlerovou, která stále ještě sedí pod zámkem a pořád se nechce přiznat. Jenže ženu nejbohatšího měšťana předat k výslechu katovi? Aby Boblig nenarazil, raději se optá olomouckého biskupa. Ten s jejím mučením nesouhlasí. Co teď? Zeptá se tedy přímo na nejvyšších místech. A císař Leopold I. ho nezklamal.
Sattlerová je tedy odvedena do katovy pracovny. Není potřeba ji podrobovat právu útrpnému. Při spatření všech nástrojů přiznává cokoliv, co po ní Boblig žádá. Jak strašné muselo být její zoufalství dokládá fakt, že udala svého muže, a nakonec i svou dceru Alžbětu. S tou se sveze i její nápadník, bohatý mydlářský mistr Jan Přerovský. Paradoxem je, že o tohoto obstarožního ženicha Alžběta vůbec nestála.
Zlomené Marii Sattlerové Boblig nakonec podstrčí i obvinění Lautnerovo a jeho hospodyně Zuzany Voglickové. A tak se konečně nahlas dozvídá to, co všem tak usilovně našeptával. Lautner křtil děti ve jménu ďábla, organizoval ďábelské sňatky a pochopitelně řádil na Petrových kamenech.
3. června 1680 nařizuje pražský apelační soud shromáždit všechna obvinění proti Lautnerovi a zaslat je olomouckému biskupovi na posouzení. Bylo rozhodnuto, že se pro tento proces musí zřídit zvláštní komise, které bude Boblig předsedat. Byl tedy pro váženého pana inkvizitora poslán vůz, který ho dopravil na biskupský hrad Mírov (dnešní věznice). Tam se rozhodlo o dalším postupu.
Je potřeba kněze uvěznit a pokud to bude nutné, má inkvizice dovoleno použít i torturu. Jenže zatknout veřejně Lautnera, který byl široko daleko oblíbený a vážený? Do toho se ani Bobligovi nechtělo. A tak na něho musejí vymyslet lest. Když Lautnerovi přišlo pozvání od jeho bývalého spolužáka, mohelnického děkana Jiřího Winklera, aby s ním poseděl u dobrého jídla, rozhodně nic netušil a na přátelskou hostinu dorazil. A tady bychom si mohli vypůjčit jednu známou pohádkovou větu: „Jedli, pili, dobrou vůli spolu měli...“
Winkler se přetvařoval až do konce. Když dojedli, položil svému příteli na talíř úřední zatýkací rozkaz s biskupskou pečetí. Nic nebyly Lautnerovi platné protesty. Popadli ho a zavřeli do mírovského vězení. Jenže Lautner se stále nechtěl k těm svým hrozným činům přiznat. A to i přesto, že obvinění stále přibývala. Svědčil proti němu i Jan Stubenvohl z Losin, který vídal Lautnera na čarodějnických shromážděních. A na vlastní oči viděl zásnuby Alžběty Sattlerové s ďáblem. Sám Lautner při nich asistoval. Barvíř Kašpar Sattler zase mohl potvrdit, že se Lautner tělesně stýkal se svou hospodyní Zuzanou Voglickovou. Budiž řečeno na jeho obranu, že svou výpověď učinil pod hrozbou dalšího mučení.
Přibližně čtrnáct dní seděl Lautner v mírovském vězení, než přišel první výslech. Bylo to 30. srpna a z bývalého správce šumperského děkanství dostali jen to, kde studoval, kde se narodil... Když po něm chtěli přiznání, klidně odpověděl, že nebude zatěžovat svou duši lží. Stejně vypovídal i o vztahu se svou hospodyní Zuzanou Voglickovou. Boblig poznal, že Lautner bude tvrdý oříšek. On si na něm ale zuby rozhodně vylámat nehodlá.
Pozn.: Podle jiné verze pozval Winkler svého přítele opravdu jen na přátelskou hostinu. O následném zatčení neměl ani tušení a byl upřímně zděšen, když k němu došlo a on zjistil, že bylo jeho přátelství zneužito.
