Jak to tak vypadá, už nám nezbyde nic jiného než doprovodit Kryštofa Aloise Lautnera na jeho trnité cestě, která povede na hranici. Píše se rok 1684 a bývalý děkan a farář je už čtvrtým rokem ve vězení. V jednom z předešlých dílů jsem se zmínila o tom, že byl Lautner dán na právo. Bylo to v březnu roku 1683. Boblig se ale tehdy radoval předčasně. Farář vydržel všechny tři stupně mučení a k ničemu se nepřiznal. Podle zákonů by měl být propuštěn. Myslím, že není potřeba zdůrazňovat, že k tomu nikdy nedojde. Boblig by přeci musel uznat, že se mýlil.
"Jakže? Zavřel jsem a mučil nevinného? Co vás to napadá! To ďábel tomu zaprodanci pekel pomáhá bolest vydržet.“
Jenže další použití práva útrpného je nepřípustné. Proto se nadále vedou výslechy bez použití tortury. Ale ani tak nemá Lautner právě na růžích ustláno. Šedesátiletý muž pobytem ve vězení trpí natolik, že je často nemocen. Co je to proti tomu, co ho teprve čeká.
Boblig stále shromažďuje důkazy, kterými by mohl Lautnera usvědčit. Už má šestatřicet lidí, kteří ho viděli v nějaké choulostivé situaci. Jenže komise nechce stále povolit další použití práva útrpného. Je třeba si je nějak naklonit, aby byli povolnější. Před členy biskupské komise inscenoval Boblig konfrontace mezi Lautnerem a svědky jeho hříšných činů. Pokaždé, když konfrontace skončila, pozval všechny přítomné pány na bohatou hostinu. Jak víme z minulého vyprávění, mohl si to dovolit.
Bylo to jako nějaká zvláštní hra, při které jen jeden herec neví, co vlastně na tom jevišti hledá. Lidé, které farář znal jako své přátele, mu tady říkají do očí věci, o kterých slyší poprvé v životě. Odříkávají vše jako stroje. Plné žaludky členů biskupské komise přinášejí zanedlouho své výsledky. Inkviziční komise žádá na biskupovi povolení použít na zatvrzelého Lautnera útrpné právo v neomezené míře.
A aby to Boblig ještě trochu pojistil, získává na svou stranu mladého knížete Jana Adama z Lichtenštejna, který zdědil Šumperk po svém otci Karlu Eusebiovi. Jan Adam píše na konci roku 1684 biskupovi olomouckému, že velice lituje toho, že se jeho otec nedožil ukončení Lautnerova procesu. Tím dal jasně najevo, že už by rád, aby to vzalo nějaký konec. Na Lautnera bylo tedy použito 14. června roku 1684 právo útrpné v neomezené míře. Tím dovětkem je v podstatě řečeno, že ho budou tak dlouho týrat, dokud ho nezlomí.
Zprvu odolával. Postup byl obvyklý. Nejprve palečnice, poté španělská bota a nakonec skřipec. Lautner vydržel neuvěřitelných čtrnáct dní nepředstavitelných muk a utrpení. Mučení probíhala každý den desetkrát za sebou, krom nedělí. Přeci jen byl ten Boblig bohabojný člověk. Pro Lautnera existovala vlastně už jen jedna cesta. Teď záleželo na něm, jestli půjde bolestivou oklikou.
28. června bylo o jeho osudu rozhodnuto. Podepsal vše, co po něm žádali. Je pravda, že už se předtím přiznal několikrát, ale pokaždé, když s mučením přestali, vše opět odvolal. Tentokrát je Lautner zlomený a umořený a nemá sil vzdorovat. Bylo mu položeno sto dvacet jedna otázek, které byly více či méně absurdní. Snad jediné, co by v těchto nesmyslnostech bylo možné, bylo to, že měl sexuální styk se svou hospodyní Zuzanou Voglickovou. To byl také jeden z důkazů Lautnerovy viny. Byl tu totiž jeden problém. Lautner byl osobou církevní a nebylo žádoucí, aby se lidé dozvěděli, že jim tu po léta kázal čarodějník. Bylo tedy rozhodnuto, že faráře svedla k odpadnutí od Boha hospodyně Zuzana.
Tak, to bychom měli z krku a teď už poslední formalitku. Kdypak ho dáme na hranici? Ono to ale ještě tak jednoduché nebude, pane Bobligu.
