Přenesme se na křídlech času do osmého září roku 1680 na faru osmadvacetiletého losinského faráře Tomáše Königa, kde se právě chystá komplot tří zpovědníků. König, společně se svými kolegy, sobotínským farářem Matyášem Schmidtem a rapotínským kaplanem Jiřím Antonínem Lachnitem, sepisuje protest. Jelikož má být doručen olomouckému biskupovi, je psán latinsky. Popisují v něm hrůzný zážitek z popravy, která se konala před několika dny. Největší důraz kladli na zoufalé volání odsouzených žen. Kdyby se zřekly Boha a zapletly se s ďáblem, tak by přeci v hodinu své smrti nevolaly Ježíše Krista!
Olomoucký biskup se tedy dozvěděl o nelidském utrpení, které museli všichni odsouzení, nejen tyto čtyři ženy, prožít. Dále o tom, jak museli do inkvizitorských spárů nahnat další ubožáky, aby se jejich vlastní utrpení ukrátilo. Udáváni jsou dokonce i lidé stavu duchovního. Mezi nimi se už začal objevovat i děkan Lautner. Jestliže se bude pokračovat tímto způsobem, nebude si nikdo jist životem před Bobligem a jeho přisluhovači. I ten nejnevinnější se nakonec přizná ke všemu, co mu inkvizice našeptává, jen aby už měl vše za sebou. Tak dokládali svá svědectví a doufali, že bude všemu učiněna přítrž. Aby nemohli být obviněni ze lži, dovolávali se svědectví dvou kapucínů z Olomouce, kteří byli exekuci taktéž přítomni.
Rýmařovský farář Bapst, ke kterému se už podobná chvíle plížila, jednal na vlastní pěst. I on napsal stížnost olomouckému biskupovi. Ve snaze zachránit si život za každou cenu, se dopustil jedné chyby. Napsal ještě druhý dopis. Ten byl adresován losinskému purkrabímu Františku Vranému. Kdo ví, jestli tušil, že právě on je nejoddanějším spolupracovníkem inkvizitora Bobliga. Ve svém dopise volil velice ostrá slova. Inkviziční tribunál nazval zloději života a cti. A jako už mnoho lidí před ním, i on prohlásil, že před celým světem dokáže, že nemá s čarodějnickými praktikami nic společného.
Možná by se mohl zdát jeho pokus pošetilým z důvodu neznalosti pravého stavu věcí. Ale on dobře věděl, co je Boblig zač. Před lety Babstovi upálili na hranici jeho vlastní matku, kterou taktéž obvinili z čarodějnictví. Boblig byl procesu tehdy nápomocen. Možná Babst doufal, že konečně olomoucký biskup Karel II. Lichtenštejn zasáhne ve prospěch nevinných obětí. Když dostal před prsty, poznal svůj omyl. Biskup faráři vyčetl, že se k Vranému choval velice neslušně, což jeho stavu duchovnímu vůbec nepřísluší. Dokonce mu vyhrozil, že pokud se bude do záležitostí inkvizičního soudu plést, může toho časem opravdu litovat. Což se také o pár let později stalo. Babst tak tak stihl utéct ze země, aby zachránil holý život.
Losinský farář byl se svou stížností trochu lepším diplomatem. Neukazoval prstem na jednotlivé osoby a nikoho konkrétního neosočoval. Jen psal o svých obavách o dobré jméno církve. Kdo ví, která dobrá duše se zasloužila o to, aby ještě téhož dne, kdy byly dopisy sepsány, byl o nich Boblig informován. Nelenil, a i on napsal dopis olomouckému biskupovi. Nechápe, jak si může vůbec někdo dovolit pana biskupa obtěžovat takovými nesmysly. Jsou to pouhé intriky, namířené proti Bobligovi. Všechny účastníky dopisové akce nazval důvěřivými a nekvalifikovanými lidmi. Jednoho této kritiky ušetřil. Faráře Königa, kterého zřejmě považoval za nejnebezpečnějšího, nelíčil jako neškodného hlupáka, ale jako veskrze špatného člověka.
Nakonec požádal biskupa o zaslání inkriminovaného dopisu, aby mohl podniknout kroky proti Königovi. A co bylo hlavním Bobligovým důkazem špatnosti faráře Königa? Farář v dobré víře porušil jednu ze svých hlavních povinností. Tou je – zachování zpovědního tajemství. Boblig byl zkrátka chytrá hlava.
