Stále ještě zůstáváme v roce 1679 a stále jsou ještě obvinění, v čele s bohatou měštkou Sattlerovou, naživu. A právě u ní se to Bobligovi nějak zadrhlo. Marie Sattlerová nechtěla v žádném případě připustit, že by se čehokoliv dopustila. Žádala konfrontaci se ženami, které ji obvinily. Zmučené ženy dál tvrdily to, co jim chorý inkvizitorský mozek nasadil do hlav. Ona ale dál popírala vše, co jí bylo předkládáno.
Poté, co se to dozvěděl kníže Karel Eusebius Lichtenštejn, který byl olomouckým biskupem, rozkázal proces proti ní zastavit. Požádal olomouckého právního znalce Jana Paula z Garu, aby celou věc prošetřil. Ten byl trochu opatrnější a doporučil, aby se konala ještě jedna konfrontace, prohledán Sattlerův dům a vyslechnuto služebnictvo. Boblig to považoval za zbytečné zdržování a na tento postup si neustále stěžoval.
Když Sattler viděl, že je zle, nabídl šumperskému magistrátu za svou ženu výkupné. A nebylo to málo. Celých patnáct tisíc zlatých. Možná, že právě to Sattlerové prodloužilo život, a to i přesto, že byl úplatek odmítnut. Tento Sattlerův zoufalý pokus o záchranu jeho ženy se však ukázal jako osudový i pro zbytek rodiny. Tím, že nabídl tak velké výkupné, vlastně upozornil na to, jak velkým majetkem disponuje. Boblig se rozhodl zničit postupně celou rodinu.
Byla tu jedna překážka. Jan Paul z Garu, který stále vyšetřoval celou záležitost. A mnohé se mu nepozdávalo. Jak to, že se Sattlerová nechce přiznat, když některé obviněné se ke svým hnusným skutkům doznaly i bez tortury? Boblig odpověď našel okamžitě – ďábel jim nabídl svůj vlastní ráj. Paul prohlašuje, že by bylo potřeba povolat k prozkoumání procesu další právníky. Boblig se mu zdá nedostačující.
Náš inkvizitor je rozpálený vzteky doběla. Píše stížný list hraběnce z Galle. Ta reagovala dotazem do Prahy, jak se má pokračovat? Ve vězení se jim hromadí odsouzení a dokud neskončí proces se Sattlerovou, nemohou být popraveni. Apelační soud rozhoduje, aby se Sattlerová zatím přeskočila a přistoupilo se k popravám.
A tak, zatímco procházíme kolem stále přibývajících hranic s doutnajícími těly, pomalu se dostáváme do dalšího roku, kterým je rok 1680. Tady se u jedné hromadné popravy zastavit musíme. Stalo se něco, co mohlo být konečně impulzem k zastavení celého šílenství. Pátého září byly k popravčímu kůlu přivázány čtyři ženy. V okamžiku, kdy kolem nich už šlehaly plameny, rozhodly se vydat svědectví a zoufale volaly: „Ježíši, buď nám milostiv, ježto jsme z přinucení obvinily několik nevinných lidí.“ Jak tato scéna na přihlížející zapůsobila, si asi představit neumíme.
Jedním z šokovaných přihlížejících byl i mladý losinský farář Tomáš König, který byl zpovědníkem prvních obětí těchto procesů. Tři dny po tomto hrozném zážitku se sešli u něho na faře ještě další dva zpovědníci a rozhodli se sepsat protest. Už před tímto incidentem se totiž začali ozývat někteří vesničtí duchovní, kteří se při zpovědích dozvídali o hrozných praktikách, které na svých obětech nechává provádět inkvizitor Boblig. Tomu tento zatím tichý protest samozřejmě neušel, a proto začal shromažďovat důkazní materiál i proti místním duchovním.
Když se rýmařovský farář Jan František Babst a rapotínský farář Matouš Sartoria dozvěděli, že byli i oni zmiňováni ve výpovědích odsouzených žen, rozhodli se jednat. Pokud bych si mohla na závěr tohoto dílu dovolit jednu jízlivou poznámku, asi bych podotkla, že dokud nešlo o jejich kůži, nijak se tím nezabývali. Poskytovat svátost zpovědi a vědět, že posílám na smrt nevinné lidi? Jak to srovnali s Bohem? Vroucí modlitbou?
