Někteří historikové nazývají čarodějnické procesy morem. Je to vcelku trefné. Obě tyto zhouby se šířily obrovskou rychlostí a nebylo před nimi úniku ani jiné záchrany. Na koho ukázala černá smrt nebo prst inkvizice, byl většinou ztracen. V Čechách toto přirovnání neplatí až tak docela. Čarodějnické procesy jsou mimo Slezsko a severní Čechy velice ojedinělé. Například jižní Čechy byly uchráněny téměř stoprocentně. Ne, že by se tu čarodějnice nevyskytovaly, ale nebyly upalovány. Nebo jen zřídka.
Ohnisko této strašné nákazy tedy zůstalo na severu Čech. Jistě si každý vybaví ten nejznámější případ, který se udál na panství Velké Losiny, na inkvizitora Bobliga a na nevinného faráře Lautnera. Ačkoliv je tento případ velice dobře známý (i z filmového zpracování), jistě bude stát za to ho připomenout.
Vydejme se tedy z oblastí Frývadlova a Zlatých Hor do Velkých Losin. Je to sice jen necelých čtyřicet kilometrů, ale dovolte, abychom to vzali tak trochu oklikou. Přeci jen se na některých místech Království českého zajímavé příběhy staly. Ale obvinění od soudu odcházejí většinou s domluvou nebo v tom horším případě se zmalovanými zády.
Na naší čarodějnické cestě se zastavíme v Opavě, v roce 1674. Chytli tu jednu stařenku jménem Justina Fleischerová a obvinili ji z věštectví a čarodějnictví. Označení „stařenka“ jí jistě náleží. V době, kdy se konal výslech, jí bylo sto čtyři let. Babička netušila, co to po ní ti pánové chtějí a rozhodně veškerá obvinění odmítala. Páni soudci se rozhodli, že se jen tak nevzdají, a tak začali po okolí shánět její zákazníky. Přesto, že se to podařilo, jejich výpovědi nebyly pro obžalobu dostačující. Naštěstí pro stařenku. Pokud by tomu bylo naopak, dostala by se ke katovi na právo.
Páni soudci se zachovali velice moudře. Poslali vědmu na pozorování k bratrům jezuitům. V opavské jezuitské koleji působil tou dobou rozumný a vážený bratr jezuita Kryštof Izidor Pipelius. Ten došel k názoru, že stařenka je zcela bez viny. Její podivné chování je způsobeno její nevzdělaností, nikoliv špatnými úmysly. A její věk by si zasloužil jistě trochu ohledů.
Škoda, že tyto moudré hlasy zanedlouho zanikají v řevu inkvizitorských šílenců, jakým byl bezesporu zmíněný Boblig, který začal řádit na losinském panství roku 1678. Poslední příběh, který si před šumperskými vraždami připomeneme, je právě z tohoto roku. S Bobligem však nemá nic společného.
Šafáři Hoffmannovi ze sovineckého panství se přihodila nemilá věc. Jeho žena se pomátla na rozumu. Jak jinak si mohl vysvětlovat její prapodivné chování. Začalo to tím, že na ni padla trudnomyslnost a začala vést podivné řeči. Dokud mluvila nesouvislé nesmysly, ještě to tak hrozné nebylo. Ale když o sobě prohlásila, že je čarodějnice a musí být spolu se svými pěti dětmi upálena na hranici, bylo zle.
Místního faráře to zprvu vyděsilo, ale kupodivu zachoval chladnou hlavu. Pokoušel se zjistit příčinu jejího běsu. Připouštěl i možnost, že byla posednuta nějakým zlým duchem. Snažili se jí pomoci různými medikamenty, ale nic nezabíralo. Hoffmannová si trvala na svém upálení. Když jí nevyhověli, oběsila se.
Smrtelný hřích spojený s podezřením na nečisté síly? Je potřeba se zbavit těla, aby nebylo hůře. A tak ubohou ženu, kterou postihla nějaká psychická nemoc, odevzdali katovi. Ten ji odvezl na popraviště, kde jí odsekl nejprve hlavu, poté všechny končetiny a hodil vše do jámy s nehašeným vápnem. Pak ženiny ostatky zalil vodou, aby z těla nic nezůstalo. Vdovec musel za tuto exekuci zaplatit šestnáct tolarů.
A nyní už se půjdeme ohřát na losinské panství.
