Z vězení vychází zarostlý, otrhaný a zkrvavený muž. Bylo účelné, aby vypadal co nejhůře. Vždyť přeci nemá vzbuzovat lítost, ale odpor. A tady to docela vychází. Než ubohého Lautnera dovlečou na popraviště, je potřeba ho ještě ponížit. Vlastně degradovat. Není to to samé, i přesto, že to tak zní. Degradace je akt, kterým se děkan zbaví kněžského svěcení.
Lautner, který celý proces měl (pochopitelně) za největší nespravedlnost, kterou se na něm mohl kdo dopustit, odmítá jít do kostela, aby se degradaci podrobil. Není mu to nic platné, je ke kostelu přivlečen násilím. Od vchodu kostela až k oltáři jsou položena prkna.
„Přeci nám ten zatvrzelý čarodějník neznesvětí posvěcenou půdu kostela.“
Šest děkanů a farářů asistovalo světícímu biskupovi Breunerovi při aktu, kterým se měl Lautner zbavit kněžského svěcení. Nevím, jestli se tomu dá říkat „akt“, protože šlo spíše o ponižující a bolestivou proceduru. Breuner vzal cihlu, kterou Lautnerovi do krve vydřel místa kněžského svěcení. Což znamená místo na hlavě a prstech. Po skončení tohoto nesmyslu ho Breuner ještě silně nakopl a vyhnal z kostela. Biskup Breuner za tento ponižující akt obdržel odměnu ve výši dvaceti pěti dukátů. Jen pro představu – za tento plat si na zpáteční cestu mohl koupit koně.
Druhý akt tohoto zrůdného divadla se odehrával za omezeného počtu diváků. Do kostela mohlo vstoupit pouze duchovenstvo a šlechta. Proto pouze tito vyvolení byli svědky toho, jak se Lautner ještě snaží z posledních sil o svou obhajobu. Bránil se aktu degradace, seč mu síly stačily. Ale byl sám.
Vzpouzejícího se a spoutaného bývalého kněze a současného čarodějníka poté hrubě umlčeli, hodili na káru a odváželi k popravišti. Přichází třetí a poslední jednání tohoto strašlivého divadla. Kovovým řetězem byl ubohý Lautner připoután na hranici ke kůlu. Jako akt milosrdenství mu byl na krk přivázán pytlík se střelným prachem. Ten měl vybuchnout a Lautnera usmrtit ještě před tím, než by se rozhořela hranice. Jestli to byla jen smůla, nebo v tom měl někdo prsty, už se asi nedozvíme. Jisté je, že výbuch střelného prachu Lautnera neusmrtil, ale těžce zranil v obličeji. K tomu mu ještě začaly hořet vlasy a vousy. Poslední chvíle tohoto dobrého člověka byly opravdu kruté.
Odchod faráře Lautnera byl pro přihlížející velice sugestivní. Lautner do konce svých chvil volal jména svatých a hlasitě se modlil. Trvalo to prý přibližně půl hodiny. Od čarodějníka se zřejmě očekávalo naprosto jiné chování. Lidé si začali šeptat, že se určitě stala chyba.
„Na hranici skončil světec, a ne ďáblův přisluhovač!“
Když se tyto hlasy donesly k uchu inkvizitora Bobliga, ten je odmávl s tím, že i ďábel přeci může mít své mučedníky.
Z knihy spisovatele Václava Kaplického „Kladivo na čarodějnice“ i ze stejnojmenného filmu režiséra Otakara Vávry, může vzniknout dojem, že Lautnerovou popravou veškerá hrůza na severu Čech skončila. Zdaleka ne. Kniha i film se právě zabývají především osobou Lautnerovou, proto nebyl důvod v ději pokračovat. Jindřich František Boblig z Edelstadtu bohužel tento názor nesdílel. Lautner pro něho nebyla konečná, jen jedna zastávka. Ještě dlouhých jedenáct let naháněl Boblig tomuto kraji hrůzu.
Když viděl, že bohatí měšťané zvolna docházejí, rozhodl se pro přesun do Olomouce. Tamní radní měli ale mnohem více rozumu (nebo viděli následky v Šumperku) a poslali protest císaři. Když i Jáchym a Maxmilián ze Žerotína zjistili, že se jejich dědictví notně ztenčilo, chtěli okamžitý zákaz dalších procesů. K jejich názoru se přidal i mladý kníže z Lichtenštejna. Ne, že by byl tak soucitný, ale ani on nechtěl, aby se mu zbytečně plundrovaly statky. A ještě k tomu byl kraj jako začarovaný. Nikdo sem nechtěl jezdit za obchodem.
Roku 1696 byl tedy inkvizitorský tribunál zrušen. Osmnáct let trvající vraždění a týrání nevinných obětí konečně ustalo. Co se stalo s těmi, kteří tak nelidsky se svými bližními zacházeli? Příště se jim podíváme na zoubek.
