Do popravy bývalého děkana Lautnera zbývá několik málo dnů. Je rozhodnuto, že bude upálen zaživa. V Mohelnici, kde byl rozsudek vynesen a kde měl být také vykonán, se odehrála zvláštní věc, která bude dávána s Lautnerovým procesem do souvislosti. Mohelnicí se prožene tak silná vichřice, která je doprovázená sněhem, že na stromech nezůstává téměř žádné ovoce. A nejen to. Boří lidské obydlí, ničí veškerou úrodu. Je zkrátka nemilosrdná. Stejně jako lidé, kteří odsoudili na smrt člověka, který se snažil žít tak, aby byl svému okolí jen prospěšným. Byl to snad hlas shůry, který se snažil vykřičet tu obrovskou nespravedlnost? Pokud ano, byl špatně pochopen. Boblig a jeho přisluhovači zneužili tohoto přírodního úkazu k tomu, aby na něm opět doložili spojení Lautnerovo s nečistými silami.
„Byla to pomsta samotného satana a dosud nepotrestaných čarodějnic za to, že jsme jim odsoudili jednoho z těch hlavních.“
A nebylo to vše, co o něm jeho nepřátelé roztrušovali. Tak jako má dnes člověk právo na svého obhájce, tak měl v 17. století právo na svého zpovědníka. Lautnerovi byl přidělen „ex offo“ olomoucký kapucín páter Crescentianus. Měl mu být duchovní útěchou a připravit ho na to, že se z něho za pár dní stane škvarek. Lautner si však stále zachovával svou důstojnost a pokrytecký Crescentianus mu byl z duše odporný.
Když nadešla Lautnerova poslední noc, chtěl ji Crescentianus strávit se svým svěřencem v duchovním rozjímání. Lautner ho odbyl s tím, že by se přeci na zítřejší den nevyspal. Z toho je poznat, jak silným člověkem farář byl. Crescentiana to pochopitelně urazilo a jako pomstu si vymyslel báchorku o tabatěrce. Crescentianus měl u sebe tabatěrku, které se Lautner dotkl. Když ji pak kapucín otevřel, vyvalil se ven pekelný zápach.
Jen mě tak mimochodem napadá, jak mohl Crescentianus vědět, jak to v pekle páchne? Že by měl nějakou skrytou životní zkušenost?
Bobligovi se však se svou povídačkou náramně zavděčil. Bylo potřeba ukázat, že na hranici jde ten pravý a že k žádné justiční vraždě rozhodně nedochází. Už se totiž začínají ozývat nějaké troufalé hlasy. Ty však mizí v hluku přijíždějících diváků. A že jich je. Pokud by se nejednalo o tak strašlivou událost, mohlo by se říci, že jich bylo přímo požehnaně. Ale zůstaneme raději u čísla. Bylo jich kolem dvaceti tisíc. Jen pro představu – to je obyvatelstvo jednoho okresního města. Tolik obyvatel má například Jindřichův Hradec.
Přicházejí obyčejní lidé, muži stavu duchovního i boháči, které přivážejí honosné kočáry. Někteří jsou z blízkého okolí, ale přijíždějí i Pražané, obyvatelé Brna, Vídně a slyšet je dokonce i italštinu. Skutečně, jsou tu lidé až z dalekého Říma. Zkrátka, divadlo musí být, jak se patří.
V prvním jednání je Lautner vyveden z vězení. Publikem to zašumí. Nehledí na faráře, na člověka kultivovaného. Oni skutečně vidí satanova pomocníka. Alespoň ti, kdo vidět chtějí. Těm ostatním je jasné, že ten „převlek“, který má jejich přítel na sobě, je účelový. Ošuntělý plášť, široký nesešitý klobouk, vlasy a vousy dlouho nestříhané a nemyté. Tak konečně se ukazuje ve své pravé podobě, šeptají si možná ti, kteří se přijeli pokochat touto senzační podívanou. Představení tedy může začít. A bude opravdu velkolepé.
