Rozsudek nad bývalým farářem Lautnerem je vynesen a už mu může pomoci snad jen vyšší moc. Ale snad měl bůh právě jiné starosti, snad pomoci nemohl, jisté je, že Lautner bude zaživa upálen. Když utrápený farář viděl, že už opravdu není vyhnutí, obrátil se na olomouckého biskupa. Byla to jeho poslední šance, protože poprava už se chystala. Napsal mu tedy dopis, ve kterém vylíčil hrůzy, které musely všechny oběti prožít před svým přiznáním. Ujišťuje biskupa o své nevině, o tom, že přiznání učinil pouze v zoufalé snaze ukrátit své vlastní trápení.
„A stále prohlašuji, že jsem nikdy takový čin nespáchal, kvůli kterému jsem byl odsouzen k smrti tak strašné.“ To jsou jeho vlastní slova ze zmíněného dopisu.
S největší pravděpodobností však tuší, že pro něho v otázce zrušení nespravedlivého rozsudku nehne biskup ani prstem. Karel II. z Lichtenštejna totiž neráčil na předchozí dopisy nešťastného faráře ani odpovědět. Proto Lautner prosil o zmírnění strašlivého trestu. Žádá alespoň o tu milost, aby nemusel být upálen zaživa.
V odhadu příštích událostí se Kryštof Lautner nemýlil. Olomoucký biskup mu na jeho úpěnlivý dopis opět ani neodpověděl. Místo toho píše inkvizitoru Bobligovi a v podstatě se zachová jako kdysi Pontius Pilatus, který nechal rozhodnutí o popravě Ježíše Krista na vůli davu a tím se zbavil zodpovědnosti. I olomoucký biskup si v podstatě „umyl ruce“, když píše Bobligovi, že on sám by měl rozhodnout, jestli Lautnerovi bude chtít trápení zmírnit. A nesměle navrhuje, aby mu byl alespoň pro zmírnění útrap přivázán na krk pytlík se střelným prachem. Netuší, že právě to Lautnerovi jeho utrpení ještě znásobí.
Svým doporučením o použití střelného prachu také vlastně rozsudek potvrzuje. Je asi těžké soudit někoho, pokud jsme nebyli v jeho situaci. Ale podle mého názoru mohl olomoucký biskup pro Lautnera udělat mnohem více. Myslím, že sám (možná vědomě, možná nevědomky) faráře Lautnera k hořící hranici postrčil. Dopis samotnému papeži, o kterém jsem se zmínila v minulém díle, musel přeci nejvyššího církevního představitele jen utvrdit v tom, že je Lautner skutečně vinen. On pro něho nežádal osvobození nebo přezkoumání důkazů. On pro něho přeci žádal doživotní trest. Tudíž, kdo nese větší vinu – papež Innocenc nebo biskup Karel Lichtenštejn? Bál se snad biskup olomoucký, že by prst zběsilého inkvizitora Bobliga mohl ukázat i na něho?
Lautnerův nespravedlivý rozsudek vrhá temný stín na osobnost Karla Lichtenštejna. Pokud by k němu nedošlo, mohl by být tento muž chápán celkem pozitivně. Například v Kroměříži je považován za obnovitele města po hrůzách třicetileté války. Lidé si ho vážili i proto, že zakládal sklárny, železárny, cihelny. Byl velice vzdělaný – studoval v Innsbrucku, Římě a na univerzitě v Ingolstadtu, kde získal titul doktora práv. Měl velký smysl pro umění a obdivoval přírodní vědy. Jak se to vše slučuje s tím, že se v případě faráře Lautnera zachoval tak, jak se zachoval? Bylo snad za jeho postojem podlomené zdraví, o kterém hovořil už roku 1682? Že by stárnoucí a nemocný Karel Lichtenštejn chtěl mít prostě jen svůj klid? Faráře Kryštofa Aloise Lautnera přežil přesně o deset let a pět dní. Zemřel 23. září roku 1695 ve svých jedenasedmdesáti letech.
My se však přeneseme do roku 1685, kdy zažijeme společně s farářem Lautnerem poslední hodiny jeho života.
