Farář Lautner sedí ve vězení naprosto zdrcený tím, co se okolo jeho osoby děje. Stále protestuje proti svému věznění. Ano, přiznal se, ale jen aby na chvilku zmírnil své utrpení. Nikdo nemůže vydržet tu hrůzu, které jsou obžalovaní vystaveni.
„Přiznání bylo vynucené!“
Lautner však křičí do prázdna. Podle některých náznaků ale bývalý farář šanci na přežití opravdu měl. Rozsudek nad ním mohli změnit dva lidé. Jan Adam Ondřej Lichtenštejn, jakožto zástupce světské spravedlnosti, a olomoucký biskup Karel II. Lichtenštejn, coby zástupce církevní a Lautnerův nadřízený.
Jan Adam ale způsobí jen pozdržení celého procesu a tím i rozsudku. Teprve nedávno zdědil rozsáhlé statky a stal se hlavou jedné větve rodu Lichtenštejnů. Kdo to nezažil, neumí si představit, jaké jsou s tím starosti. Jen ta agenda, než se dá dohromady. Jan Adam má tedy jiné starosti, a ačkoliv ještě nedávno spěchal s ukončením procesu, teď ho sám zdržuje.
Podle jednoho zdroje využil této technické přestávky olomoucký biskup, který se zachoval zcela nečekaně. Zatímco u všech předchozích procesů zaujímal pozici brouka v kómatu, najednou se prý probral a napsal svému nejvyššímu nadřízenému (na zemi), samotnému papeži. Žádal ho alespoň o zmírnění trestu pro Lautnera. Navrhoval doživotní žalář. Papež Inocenc XI. biskupovi údajně odpověděl zcela jasně: „Kdybychom my sami byli z takové neřesti usvědčeni, pak by si spasitelná spravedlnost žádala, abychom byli celému světu příkladem a byli veřejně upáleni.“ To se mu to žvanilo (omlouvám se za ten výraz), když si seděl pěkně za větrem ve Vatikánu a díval se, jak tam hezky kvetou stromy.
Biskup to možná pochopil jako malé varování, protože pak věci nabraly rychlý spád. Zvláště, když na něho Boblig stále tlačil. Biskup se ale stejně nechtěl unáhlit, a tak svolal poradu svých spolupracovníků. Většina z nich navrhovala, aby Lautnerovi nejprve uťali hlavu a pak byl upálen. A hlavně, ať se to vykoná v noci a potají! Z toho je patrné, že byli opravdu všichni přesvědčeni o Lautnerově „vině“.
1. září 1685 byl teprve vynesen rozsudek. O třináct dní později byl v mohelnické škole vyhlášen. Ještě předtím poprosil Lautner o udělení slova. Ve svém projevu se ještě na poslední chvíli pokusí očistit sebe i ostatní oběti tohoto hrozného vraždění. „Všichni se doznali jen po krutém mučení!“ Bobliga to nikterak nerozhodí a klidně prohlásí, že se to zase ta stará písnička, kterou Lautnerovi našeptává ďábel.
Přistoupilo se tedy k přečtení ortelu. Lautnerovi byly připsány takové zločiny, že nevěřil vlastním uším. Jen namátkou: urážka božského majestátu, návštěvy sabatů na Petrových kamenech, strkání svatých hostií do bot a následné neřestné tancování, rozdávání svatých hostií k nemravným účelům, obětování mše svaté ďáblovi, novorozeňata křtěná ve jménu ďábla, neudělení rozhřešení kajícníkům. A nebyl by to Boblig, kdyby do žaloby nevložil i několik pikantností. Pohlavní obcování nejen s duchy, ale i lidmi – matkami i dcerami. Navíc prováděl s hostiemi takové neřestnosti, že to nemůže křesťan ani vyslovit. Na závěr nezapomněl zdůraznit, že se Lautner zlomyslně přiznával a zase odvolával.
Každému je jasné, že Kryštof Alois Lautner, dobrý člověk a oblíbený kněz, má své dny definitivně sečteny. Den popravy byl stanoven na 18. září. Kněz, který se tím nejhorším způsobem provinil proti samotnému Bohu i proti lidem, bude potupně zbaven všech kněžských svěcení a „vykopnut“ z církve.
Pozn.: Papež Inocenc XI., který údajně tak radikálně rozhodl o osudu nevinného člověka, byl roku 1956 blahoslaven. Za svého působení na papežském stolci byl nazýván papežem chudých a připisují se mu mnohé zásluhy. Jednou z nich je i obrana hugenotů, kteří byli ve Francii vražděni. Tehdejšímu králi Ludvíku XIV. napsal, že se mají lidé do chrámů vodit a nikoli vláčet. Nevím, jestli by tedy rozhodnutí o upálení „zaběhnuté ovečky“ bylo tomuto papeži podobné. Pravda už se asi nezjistí. Třeba si jen chtěl někdo zajistit alibi. Kdo ví.
