Carmilla
Polsko, 1980, 69 minut
Režie: Janusz Kondratiuk
Scénář: Janusz Kondratiuk podle Sheridana Le Fanu
Hrají:
Izabela Trojanowska (Carmilla)
Monika Stefanowicz (Laura)
Leon Niemczyk (otec)
Barbara Rachwalska (slečna Perrodon)
Kondratiuk se v sebou adaptovaném scénáři drží Le Fanuovy předlohy až na jisté zanedbatelné maličkosti a samotný závěr poměrně přesně. Postarší vdovec a jeho dcera Laura přijmou na své sídlo do opatrování mladou dívku Carmillu, která se svou poručnicí havarovala s kočárem. Dívčin stav jí neumožní pokračovat dál, zatímco její poručnice spěchá. Carmilla okamžitě s Laurou navazuje přátelský vztah, o němž obě vědí, že je založen na hlubších poutech, zatímco v okolí začnou umírat lidé a šířit se povídačky o upírech. Nakonec i racionálně uvažující vdovec musí uznat podivnost okolních událostí, obzvláště když se mu nemilým způsobem vyjeví pravda.
Od filmu mohou napohled odradit dvě věci – země původu a televizní zpracování. Ale ani v jednom případě se není třeba nechat mýlit. Poláci na tom v dobách socialismu byli s horrorovou tvorbou mnohem lépe než my, rozhodně v kvantitativním ohledu, a i díky vládnoucí doktríně se převážně točili právě v adaptacích klasických děl odehrávajících se v bezpečných letech 17.-19. století. A díky tomu se v podobných věcech docela vypracovali.
Ani ta televizní forma není dílu nijak na škodu. Pravda, mnohé scény jsou jen čistě divadelními interiérovými konverzačkami, s nimi však ostře kontrastují až experimentální postupy ve vypjatých scénách. Všechny ty hrátky s obrazem, jeho rychlostí, barevností (barevné filtry v jinak černobílém filmu), déjà vu zaseknutostí a roztřeseností (už tehdy Kondratiuk ve vypjatých scénách používal něco, co nejen hollywoodští bubutvůrci objevili až o nějakých třicet let později a přemírou využívání dovedli až na hranici snesitelnosti) v doprovodu s velmi působivým a podmanivým hudebním doprovodem vytváří velmi slušnou a na tehdejší prostou TV tvorbu silnou atmosféru. Zajímavě se jeví i kratičké snové výjevy a dějové flashbacky, které nejednou odkazují k expresionistické klasice němého filmu 20. let 20. století.
Za pozornost jistě stojí povedené obsazení dvou hlavních dívčích rolí. Tehdy sedmnáctiletá Monika Stefanowicz je přesně tou milou, nevinnou, před okolním světem v rodinném sevření sídla jaksi uzavřenou pannou, která za bezpečný práh bedlivě střežící rodinné náruče vykročí teprve ve vztahu k záhadné, cizí, přesto silně přitažlivé Carmille v podání herečky a zpěvačky Izabely Trojanowské, která své upírce poskytla přesně tu na první pohled decentní, ovšem s plameny za oponou, „devil's diva“ povahu. Navíc, Kondratiuk se nijak nesnažil zakrýt lesbický podtext jejich vztahu. Mezi hlavními hrdinkami to fakt jiskří, ne v nijak expresivním uslintaném smyslu, ale přesně tak, jak to vyplývá z literární předlohy.
Jak už je v socialistických mysteriózních nadpřirozených adaptacích (i vlastní tvorbě) zvykem, všechno je to okořeněno lehkým humorným kořením a nevyhnula se tomu ani „Carmilla“. Komická vložka v podobě podomního prodejce, později podpořeného ještě manželem jedné z obětí působí sice trošku rušivě, naštěstí ovšem nezabere moc času. A i ona, nakonec, není jen samoúčelná, ale sune děj rychle kupředu. Carmilla je milým překvapením od našich severních sousedů.
Hodnocení: 75 %
