Bloodsucking Cinema
USA, Kanada, 2007, 56 miut
Režie: Barry Gray
Scénář: Barry Gray
Vystupují:
John Carpenter
John Landis
Uwe Boll
Kristanna Loken
Televizní dokument režiséra Barryho Graye se snaží mapovat vývoj upírského fenoménu a upírů jako filmových postav a charakterů napříč celou kinematografií od počátků až po současnost. Formou nabírá klasický dokumentární formát, tzv. mluvící hlavy jsou prostříhávány různými úryvky z probíraných filmů.
Dozvíme se něco málo o jednotlivých upírech vystupujících a objevujících se v mnoha upírských filmech, o jejich uchopení jak režiséry, tak samotnými hereckými představiteli či představitelkami, trochu více o různých tricích (v tomto ohledu mě docela potěšilo že ze slov některých maskérů vyplynulo, že ty nejprostší triky, např. v „Nosferatu, eine Symphonie des Grauens“ (1922), jsou často působivější, než složité digitální exhibice, s čímž mohu jedině souhlasit) a inovacích, s nimiž dané probírané filmy přišly (např. jak bylo docíleno očí ve „From Dusk Till Dawn“ (1996) a jak při tom herci trpěli).
Prostor dostává celá řada herců a režisérů a jedna herečka. Z režisérů např. režisér John Carpenter („John Carpenter's Vampires“, 1998), John Landis, režisér „The Lost Boys“ (1987) Joel Schumacher a na své si přišel i „všemi oblíbený a uznávaný“ Uwe Boll s jeho další adaptací počítačové hry „BloodRayne“ (2005). Z herců pak svého času miláček a oblíbenec osmdesátých let Corey Haim („The Lost Boys“), představitel hlavní role v „Queen of the Damned“ (2002) Stuart Townsend, určitě potěší Cheech Marin, který si v kultovním „From Dusk Till Dawn“ střihl hned trojroli. Jedinou ženskou zástupkyní je Kristanna Loken („BloodRayne“), takřka k nepoznání, pokud si ji vybavujete pouze jako terminátorku z „Terminátora 3“. Mimo nich se ke slovu dostane i pár maskérů, jeden z nich je fakt dost zábavný, a pár filmových kritiků.
Hodinový dokument samozřejmě nemůže být vyčerpávající empirickou sondou či studií, a ač se o to „Bloodsucking Cinema“ alespoň z počátku snaží, v žádném případě jí není. Prvních pár desítek minut je ještě zajímavým zdrojem různých informací ohledně postav, charakterů či triků a masek. To, když se probírají zpravidla již výše zmíněné filmy a i část věnovaná Bollově adaptaci „BloodRayne“, Copollově adaptaci „Draculy“ (1992) nebo „Interview with the Vampire: The Vampire Chronicles“ (1994) je ještě jakž takž zajímavá.
Někde za půlkou, když dojde na filmy jako „Blade“ (1998), „Underworld“ (2003), Van Helsing (2004) nebo „Queen of the Damned“, však dokument opustí jakoukoliv snahu o objektivitu a zvrhne se v až nechutné opěvování a do nebe vynášení jmenovaných snímků, bez jakékoliv stopy poskytnout nějaké zajímavé informace. Dobře, uznávám, že jsem ohledně této části možná trochu zaujatý, protože dané filmy nemám moc rád (minimálně je považuji za otřesné upířiny, o hororovosti jako takové ani nemluvě), ale v každém případě si to, co je v dokumentu řečeno ani z poloviny nezaslouží.
Snad jsem od tohoto dokumentu čekal příliš. Zpočátku očekávání do něj vložená i splňoval, v závěru však kvalitativně strmě klesal, což se prostě musí projevit v hodnocení. Ale Carpenter, přesvědčivě a logicky obhájitelně, například s ohledem na jeho věk, vysvětlující, že on by rád byl nesmrtelným jako upíři, i se vším negativním, co tato nesmrtelnost přináší, rozhodně pobavil.
Hodnocení: 40%
