Nemohla jsem usnout. Další den byl Halloween a já pořád neměla kostým! Kdyby nebylo pozdě večer, vstala bych a běžela do obchodu nějaký sehnat. Celý den jsme chodili s Luckou a Hankou po městě a nakupovali jako divé. Jen na to nejdůležitější jsme dočista zapomněli…
Obě jsou moje spolužačky a známe se už od dob, kdy jsme nosili plenky. Vždy a všude chodíme spolu, až si někdy říkám, jak je možné, že si máme stále co vykládat. Jinak tomu není ani na Halloween. Tradičně zdobíme naše domky, převlékáme se, líčíme a potom vyrážíme do středu vesnice, kde se scházíme se spoustou dalších lidí. Z přemýšlení mě vytrhlo až zaťukání na dveře mého pokojíku. Maminka mi přišla popřát dobrou noc. „Dobrou noc Evičko,“ řekla tichým hlasem, „zítra prosím nezapomeň vyzvednout brášku ze školky, vrátím se až navečer.“ Mému mladšímu bráškovi, Kubovi, bylo teprve 6 let. Na rozdíl ode mě měl ale, všechno na Halloween připravené. Vůbec se nebál, naopak se nemohl dočkat, až spatří všechny ty kostýmy a bude součástí tohoto výjimečného večera. Podívala jsem se na hodiny a bylo už půl dvanácté! Nejvyšší čas jít spát. S tikotem hodin jsem do minutky usnula.
V osm hodin ráno zazvonil budík a já věděla, že musím okamžitě vstát a začít připravovat věci na dlouho očekávaný Halloween. Jakub už byl tou dobou ve školce. A já jsem vyzvedla Lucku i Hanku, abychom šli do nejbližšího obchodu s kostýmy. „Loni jsem byla za upírku a ty zatracený zuby mi neustále vypadávaly,“ řekla se smíchem Hanka a přešla do oddělení s čarodějnickými kostýmy. „Takovým převlekem nic nezkazím. Čarodějnice budou vždycky v kurzu,“ podotkla ještě. Vybrala jsem si oblečení pro černého anděla, které jsem si vždycky přála, ale nemohla ho nikde najít. Lucka nám oznámila, že takové peníze za kostým nedá a radši si něco ušije doma. Byla jsem velice překvapená, jelikož rodina Lucky je poměrně bohatá. Domluvili jsme se, že se sejdeme v šest hodin večer u Lucky doma a vzájemně se upravíme. Cestou domů jsem zašla do školky, která byla kousek od našeho domku, pro brášku. Kuba už netrpělivě přešlapoval na příjezdové cestě, a jakmile mě zahlédl, šel mi hned naproti. „Ahoj Evo, jdeš trochu pozdě,“ podotkl smutně Kuba. „Promiň, zdržely mě nákupy ve městě,“ odpověděla jsem mu s pocitem viny. „Vezmu tě za to večer na představování kostýmů ve vesnici,“ slíbila jsem. Za pět minut jsme dorazili domů a Kuba mě hned odtáhl za ruku do svého pokoje, aby mi ukázal, co všechno už má na večer připravené. Předstírala jsem, že jsem ještě nic z toho neviděla a pochválila ho. Bráška jedl ve školce, za to já měla neuvěřitelný hlad a pustila se do vaření. Když jsem scházela do kuchyně, všimla jsem si, jak je dům perfektně uklizený. Mamka kvůli tomu vstala nejspíš hodně brzy. Po obědě jsem vše vrátila do původního stavu, abych rodičům nepřidělávala starosti, až se vrátí z práce domů. Slyšela jsem Kubu, jak na mě volá z pokojíčku „Evo, pojď sem nahoru, připravil jsem nám hru!“ Věděla jsem, že musím vypracovat úkoly do školy, ale našla jsem si alespoň deset minut času, aby nebyl zklamaný. Kuba mě po první hře ještě chvíli přemlouval, ale nakonec to vzdal a šel si hrát sám. Naštěstí není ten typ dítěte, co se hned urazí nebo se začne vztekat. Úkoly jsem psala dlouho, z části taky proto, že jsem byla dva týdny nemocná a hodně toho zameškala. V pět hodin jsem dopisovala poslední matematický příklad, ale myšlenkami už jsem byla jinde. Brášku jsem odvedla k sousedce na dočasné hlídání, kde bude, než se rodiče vrátí z práce, a odešla jsem.
V Horálkově ulici jsem se potakala s Hankou a v šest hodin jsme obě stáli na prahu Lucčina domu. „Tak nás tu máš,“ řekla jsem s úšklebkem. „Pojďte dál a někam se posaďte, ještě musím došít rukáv kabátu,“ odpověděla ve spěchu. Obě jsme se s Hankou rozesmáli, protože nás taková odpověď vůbec nepřekvapila. „Času máme dost. V klidu to dodělej a my se mezitím převlékneme“ stačila říct Hanka těsně před tím, než Lucka zaběhla do pokoje. Hanky čarodějnický kostým nebyl ve své podstatě příliš originální, ale měl krásně vypracované detaily, což ho činilo patřičně zajímavým. Dovolím si říct, že mně to jako černému Andělovi také opravdu slušelo. Vypadala jsem tajemně a připomínala bytost mezi nebem a zemí. „No to koukám, tobě to fakt sekne!“ potěšila mě Hanka svým komentářem po tom, co si srovnala paruku a namalovala bradavici pod nos. Konečně ze svého pokoje vyšla Lucka a my uviděli kostým smrtky v celé jeho kráse. V tom zazvonil zvonek, ve dveřích se objevili rodiče s Kubou, kterému jsem slíbila, že může jít s námi. Jen co jsme doladili i ty nejmenší nedostatky, vyšli jsme na nedlouhou cestu do centra dění ve vesnici. Během čtvrt hodiny jsme byli na místě. Cestou už jsme potkali spousty kostýmů a masek, takže bylo jasné, že jdeme správně.
U vchodu nás vítala upírka. V duchu jsem se musela zasmát, když jsem si vzpomněla na Hanky loňský převlek. Hlavní dění bylo v domě pořadatelky, kam jsme se přesunuli, jen co jsme pozdravili známé lidi, které jsme pod vrstvou make-upu poznali. Myslím, že hodně z nich nepoznalo nás. Na bráškovi byl vidět údiv a nadšení zároveň. Chvíli jen stál a jakoby nasával tuto Halloweenskou atmosféru. Musela jsem ho trochu popohnat, abychom stihli uvnitř domu hlavní přehlídku. Na vytvořeném mole se procházely desítky návštěvníků večerní akce. Lidi se bavili, smáli se, společně hodnotili převleky. Uprostřed mola zrovna předváděl svůj kostým strašidelný klaun, když začala světla jedno po druhém zhasínat. V domě byla během pár sekund úplná tma. Chvíli nám přišlo vtipné, že se tohle stane zrovna na Halloween. Otočila jsem se, abych vzala Kubu za ruku a šli jsme ven, kde světla stále svítila, ale on už vedle mě nestál. Rozhlížela jsem se na všechny strany, ale přes dav lidí, kteří vycházeli ven, jsem nic neviděla. Zpanikařila jsem a odtáhla Lucku s Hankou do kouta, abych jim řekla, co se stalo. Nejprve jsme prohledali celý dům, potom i zbytek areálu. Všude stáli usmívající se návštěvníci, kteří neměli nejmenší tušení, co se odehrává v mé hlavě. Okamžitě jsem zavolala domů rodičům, aby přijeli. Běžela jsem jim po příjezdové cestě naproti a hned jsme se vydali Kubu hledat. Potom, co jsme prohledali celý areál, nezbývalo než jít hledat do lesa, který obklopoval část naší vesnice. Nechápala jsem, proč by tam Kuba chodil, ale bylo to poslední místo, kde jsme ještě nehledali. „Jakube!?“ křičel taťka, který z nás měl nejsilnější hlas. Ozvěna volání nesla jeho slova dál do lesa, ale odpovědi se nám nedostávalo. Šli jsme dál a já zahlédla obrys něčeho malého. V tom nadšení jsem to ani neřekla ostatním a rozběhla se. Jen co jsem byla blíž, poznala jsem, že je to opravdu můj malý bráška, který tam sedí opřený o kmen stromu. Neváhala jsem a objala ho. „Kde si byl a jak ses sem vůbec dostal? Všude jsme tě hledali,“ řekla jsem a uviděla rodiče i holky, jak se k nám blíží. Kuba ale jakoby vůbec nevnímal naši přítomnost. Klečela jsem před ním, ale on se díval skelnýma očima skrz mě. Prsty obou rukou měl zaryté do hlíny a mlčel. „Kubo, slyšíš mě? Už je dobře, jsme u tebe“ snažila jsem se ho uklidnit a zároveň pozorovala, jestli se něco na jeho zvláštním chování nezmění. Kuba ale nezamrkal, nepohnul rukou nebo nohou, ani nepromluvil. Seděl tam jako tělo bez duše. Maminka už v tu dobu plakala, ale zároveň věděla, že je důležité dostat Kubu rychle do nemocnice. „Položte ho sem prosím. Prohlédnu ho a zjistím, jestli má nějaká zranění,“ řekl lékař. Žádná zranění, pohmožděniny, ani malý škrábanec však na sobě neměl. „Po fyzické stránce je váš syn úplně v pořádku. Necháme si ho tu pár dní na pozorování a budeme vás průběžně informovat o jeho stavu.“
Doma byla po další dny velice smutná a napjatá atmosféra. Do školy jsem nechodila, protože jsem nedokázala myslet na nic jiného, než jestli můj bráška bude v pořádku. Každý den u nás zvonil telefon, ale jeho stav se neměnil. Ve čtvrtek odpoledne si nás doktor pozval do nemocnice. „Je možné, že se stav vašeho syna zlepší, když bude v domácí péči,“ oznámil nám. Kubu jsme doma uložili do postele, dali mu potřebné léky a sami si šli po náročném dni lehnout. Stačila jsem jenom padnout do peřin a víc si nepamatuju.
Vzbudila jsem se až v noci, když jsem zaslechla z chodby lehké praskání. Z počátku jsem tomu nevěnovala větší pozornost, ale zvuky postupně sílily. To už jsem začala být nervózní a šla se podívat ven z pokoje. Na chodbě nebylo nic zvláštního, ale ty samé zvuky se začaly ozývat z kuchyně. Na schodech jsem už měla dost špatný pocit, neboť dveře kuchyně byly otevřené a každý z naší rodiny je vždycky zavírá. Pomalu jsem nakoukla přes futro. Chtěla jsem vykřiknout, ale nemohla jsem ze sebe vydat ani hlásku. Můj bratr stál uprostřed místnosti. Měl ruce od krve a díval se přímo na mě. Byl to ten stejný skelný pohled, kterým se na mě koukal v lese. „Dnes vás odsud nemůžu pustit. Nemám v povaze lidem pomáhat a už jsem dlouho nebyl v tak krásně mladém tělíčku,“ vyšlo z mého bratra posměšně. Věděla jsem, že to není můj malý bráška, s kým mluvím. Potom jsem udělala další dva kroky a za pultem uviděla moji zakrvácenou, očividně do nebe odcházející maminku. Nepřemýšlela jsem nad tím, co nebo kdo na mě mluví, v mžiku jsem se otočila a utíkala doslova o život. Posedlé tělo mého bratra se za mnou vydalo rozvážným krokem jako by čekalo, až udělám chybu. A tu jsem udělala. Ohlédla jsem se a v tu chvíli mi něco neviditelného podrazilo nohy. Přelétla jsem svým tělem pár metrů, až jsem nakonec dopadla tváří ke zdi. Cítila jsem se malátně a značně otřesená, ale vstala jsem a pokarčovala v útěku. Nevěděla jsem, kam běžím ani co bude dál, ale neohlížela jsem se, ani nehledala úkryt. Nevím, jak dlouho jsem vydržela utíkat. Když jsem zastavila, nemohla jsem pobrat dech. Pořád jsem se rozhlížela, ale v té tmě jsem nikoho neviděla. Šla jsem rychle k babičce, abych mohla varovat tátu, který byl ještě v práci. Za pár minut jsem byla u dveří babiččina domu ve Strážní ulici. „Co se děje Evičko takhle pozdě večer, kam ten spěch?“ řekla babička trochu polekaně. „Telefon! Kde ho máš? Rychle!“ vypravila jsem ze sebe a přitom proběhla okolo překvapené babičky do domu. „Haló tati? Kde jsi? Za žádnou cenu nesmíš jet domů, rozumíš mi?“ mluvila jsem do telefonu a u toho brečela. „Dobře, neboj, nepojedu. Co se stalo?“ zeptal se starostlivě. „Přijeď k babičce, všechno ti vysvětlím. A cestou se nikde nezastavuj.“ Než přijel taťka, řekla jsem babičce, co se stalo. Sama jsem tomu nemohla ještě pořád uvěřit a vyprávění jsem zastavovala kvůli neutichajícím záchvatům pláče. Když dorazil táta, musela jsem za pomoci babičky tenhle bolestný příběh převyprávět znovu. Bylo nám jasné, že se tu nemůžeme skrývat věčně.
Vyhledali jsme pána, nebo také alternativního lékaře, jak si sám říkal, a vylíčili mu celý problém. „To, co vám teď řeknu, nebude hezké, a vy to nejspíš nebudete chtít přijmout. Ale jsou tu věci, které musíte vědět, než se rozhodnete cokoliv podniknout,“ řekl s naprosto vážným obličejem člověk, u kterého jsem tušila, že nám bude během dalších dnů velmi blízký a doufám i nápomocný. „Váš syn musel být zavražděn, aby jeho tělo mohl posednout démon známý jako Alastor. Ten nabádá obyvatele domu k různým hříchům a nikdy není sám. Vodí sebou ještě ducha, který mu je sluhou, a jejich myšlenky jsou totožné. Toho si pravděpodobně cítila, když ti podrazil nohy. Je tu jen jediné východisko, pokud nechcete žít po zbytek života ve strachu. Budete muset Alastora ještě jednou navštívit, ale tentokrát připravení. Tento démon nesnáší lásku a všechno s ní spojené. Najděte tolik důvěryhodných, ochotných a zamilovaných párů, kolik je možné, všechny je přiveďte do vašeho domu a poproste je, aby si navzájem polibky a doteky projevovali lásku. Alastor málo kdy opouští dům, kde někoho zabil, dokud tak neskončí všichni jeho obyvatelé. Více vám nemohu pomoci,“ zakončil povídání. Asi minutu bylo úplné ticho. Myslela jsem, že tohle se stává jen ve filmech a ve strašidelných povídkách. Poděkovali jsme za jeho pomoc a pustili se do práce. Během dvou hodin jsme obešli známé i příbuzné lidi, u kterých jsme si mysleli, že by nám mohli pomoci. Souhlasila necelá třetina z nich. Těch deset odvážných za chvíli vcházelo s jasnými instrukcemi do našeho domu. Démon na nás čekal přesně, jak nám bylo řečeno. Za minutu jsme udělali z domu hrůzy dům lásky a Alastor začal běsnit. Pronikavý řev se dral z úst těla mého bratra. Bylo však zřejmé, že z Kuby už tu nic nezůstalo. Než jsem stačila cokoliv udělat, Alastor v návalu hněvu sebral ze stolu kuchyňský nůž a jeho duch ho vrazil tátovi doprostřed hrudníku. Oba dva, Alastor i můj táta, se po té zhroutili na zem. Alastor se proměnil v popel. K taťkovi jsem ještě stačila doběhnout, než se jeho hlava dotkla země. „Tohle nesmíš! Nesmíš mě tu nechat samotnou! Tati prosím!“ Z úst se mu valila krev a on mi mohl věnovat jen dlouhý pohled, který mluvil místo něj. Zemřel mi v náručí.
