Byl jsem připravený na nejlepší dovolenou v životě. Měl jsem tolik přesčasů, že to začalo znepokojovat nejen mé spolupracovníky, ale i šéfa, a tak mi nabídl týden volna. Odmítl jsem. Den poté jsem zkolaboval a bylo rozhodnuto. Povinně na dovolenou. Tělo samo vědělo, že ji potřebuji jako sůl. A stýskalo se mi po rybaření, na které jsem poslední dobou neměl čas. Vzpomněl jsem si na babičku a rybníček nedaleko její chaloupky.
Hned ráno jsem přešlapoval před jejím prahem a přemýšlel, jestli mohu vejít. Bylo otevřeno. Než jsem se stačil rozhodnout, vyšla ven žena s prošedivělým copem a stejně modrýma očima jako já.
„Fuj, to jsem se lekla,“ okřikla mě okamžitě a propleskla utěrkou. „Kazuki, co tady děláš?“
„To je mi ale přivítání,“ zasmál jsem se. Všechno jsem jí vysvětlil a optal se na její zdraví. Byla nadšená, že mě bude mít v blízkosti. Po uvítání jsem si odnesl věci do mého bývalého pokoje, který teď sloužil jako místnost pro hosty.
„Neměl by ses v práci tolik namáhat,“ pokárala mě večer, když jsme seděli na verandě a poslouchali cikády. „Zdraví máš jen jedno.“
„Babi,“ povzdychl jsem si, „doma mě nikdo nečeká, takže je jedno, kdy se vrátím.“
„Tak samota tě tíží,“ pokývala hlavou a já si vyčítal, že jsem řekl něco tak netaktního. Babičce tady dělaly společnost jen kočky a já si stěžoval na samotu. Co jsem to za vnuka?
„Víš,“ pokračoval jsem po chvilce rozpačitého ticha, „jde spíš o to, že se to ode mě očekává. Pracovat až do morku kostí, jak si žádá společnost.“ Odmlčel jsem se. „Byl jsem zvolen pracovníkem měsíce.“ Překvapilo, že to nezní nijak hrdě.
„Nechceš ztratit tvář,“ řekla na to. A měla pravdu.
Opět jsme chvíli mlčeli, zatímco nám cikády vyhrávaly truchlivou melodii. „Nepřipadáš si tu někdy osaměle?“
„Vždyť tu nejsem sama,“ odpověděla s tajemným úsměvem. „Ale nemyslím tím má kočičí zlatíčka,“ pokračovala, když si všimla, jak si prohlížím starého kocoura, který se jí usadil na klíně a spokojeně předl.
„A koho tedy? Sousedy?“
Zavrtěla hlavou. „Občas se mi sem zaběhne takový zvláštní jelen.“
Trpělivě jsem se culil nad povídáním staré dámy. Pak jsem vstal, popřál jí dobrou noc a šel si lehnout.
* * *
Druhý den jsem vstal brzy. Babička se už otáčela v kuchyni, když jsem si vzal vybavení a vydal se k vodě. Cesta mi chvíli zabere. Z dětství jsem si pamatoval, že mi nedělala problém, ale v té době jsem měl ještě mladé nohy. A také jsem se dřív nezastavoval u sousedů, abych se jich optal, jak se mají a jestli se něco změnilo za tu dobu, co tu nežiji.
„Ale kdepak, mladý pane,“ usmíval se pan Michio, místní lékař. „Všechno při starém. Kampak se chystáte?“
„Na ryby,“ odpověděl jsem a zamával na jeho manželku, která zrovna vyšla z chaloupky. „Dá se ještě něco chytit v Kappově jezeru?“ Pojmenovat jezero nebo cokoliv, kde je voda, po japonském vodníkovi, mi kdysi nepřipadalo jako dobrý nápad. Ale chytalo se tam nádherně.
„Ano, ale měl byste jít jinam.“ Tvářil se vyděšeně. „Není to jediné místo, kde se dá rybařit, ne? Tam najdete akorát smrt, veřte mi.“
„Budu opatrný,“ slíbil jsem a odešel dříve, než mě stačili zarazit.
Když mě u dalšího domu někdo pozdravil, reagoval jsem více nevrle, než jsem měl v úmyslu. Přes plot si mě prohlížel malý klučina. Jeho matku zvuk našich hlasů vyhnal z domu. Určitě nebyla zdejší.
„Dobrý den,“ pozdravil jsem i ji.
„Dobrý,“ přikývla. „Kam se ženete? Snad ne rybařit.“
„Ale ano.“ Opravdu bystré, pomyslel jsem si. Muž s kufříkem návnad a prutem si to kráčí směrem k vodě – že by šel lovit zajíce?
Usmála se. „Tak se, prosím, vyhněte jezeru za kopcem. Ryb je tam habaděj, ale prý tam straší. Jestli na to tedy věříte.“
Ze slušnosti jsem se zasmál. „Omlouvám se, ale někdo tam na mě čeká,“ zalhal jsem. „Musím jít. Rád jsem vás poznal.“
Než jsem přidal do kroku, chlapec se usmál a řekl: „Ano, někdo tam na tebe čeká, ale nebude to příjemné shledání.“ Protočil jsem oči v sloup. Matka by neměla podporovat jeho touhu po strašidelných historkách. Bude se mu špatně spát.
* * *
Usadil jsem se na břehu a chvíli si jen prohlížel místo, kde jsem v dětství trávil tolik času. Vodil mě sem děda. Vyvolalo to u mě vzpomínky a ty se hromadily tak, že jsem si po půl hodině uvědomil, že jsem ještě nenahodil. Okamžitě jsem to napravil.
List z vrby, která se nade mnou skláněla, se snesl na hladinu. Jako by tím spustil řetězec událostí, zaslechl jsem dívčí pláč. Rozhlédl jsem se a spatřil dívku v temně rudých, od trávy ušpiněných šatech. Otočená zády ke mně si zakrývala obličej. Přispěchal jsem k ní.
„Co se vám stalo?“ optal jsem se.
Ona jen zaskřehotala a choulila se do sebe.
„Někdo vás napadl?“
Zavrtěla hlavou a rozplakala se ještě více.
„Jste zraněná?“
„Ne, nic mi není,“ její hlas zněl tlumeně a jakoby z dálky.
Neměl jsem v povaze otravovat lidi, neustále se na něco ptát a vyzvídat. Ale nemohl jsem ji tu jen tak nechat, aby trpěla se svým tajemstvím, ať už to bylo cokoliv. Napadlo mě, že bych ji mohl pozvat na čaj nebo tak něco. Na podobné situace jsem nebyl připravený.
Položil jsem jí ruku na rameno. „Slečno,“ oslovil jsem ji.
Zasmála se tak tichounce, že jsem to sotva slyšel. Neopouštěl mě pocit, že s ní mluvím přes sklo nebo zeď. Když se otočila, pochopil jsem proč. Její obličej byl hladký jak samet, bez uší, očí, nosu. Hleděl jsem na ženu bez tváře.
Než stačila promluvit, rozeběhl jsem se pryč. Jako bych cítil její pohled v zádech, i když to nebylo možné. Co jsem viděl, se mi vtisklo do očí a znělo jako ozvěna, kterou nedokážete vytřást z hlavy. Vnímal jsem její přítomnost, i když jsem za sebou neslyšel kroky. Bál jsem se otočit, ale když jsem se dostal dost daleko, udělal jsem to. Nezmizela, čehož jsem se bál, ale vlastně v to i doufal. Stála tam, na tom místě, kde jsem ji nechal, otočená zády ke světu.
Srdce mi bušilo jako splašené. Ještě nikdy jsem neběžel tak rychle. Musel jsem se jít někam uklidnit a povyprávět o tom. Dorazil jsem k domu, kde žila ta maminka se synem. Synek seděl na pískovišti a něco tvořil.
„Kde máš mámu?“
„V domě,“ zamumlal bez zájmu.
Pokrčil jsem rameny a otevřel branku. „Haló? Neuvěříte, co se mi stalo!“
„Ach, to jste vy!“ Žena vylezla ze dveří a mně se neuvěřitelně ulevilo, když jsem pohlédl do jejích hlubokých očí. Mile se usmála. „Co se stalo?“ Zašla dovnitř, ale já jsem se neodvážil ji následovat, když mě sama nepozvala. Podle rámusu jsem pochopil, že připravuje oběd.
„Byl jsem rybařit, jak jsem vám předtím říkal. Pak jsem si všiml, že kousek ode mě stojí a pláče dívka. Já jí nejdřív do obličeje neviděl, protože stála otočená zády, ale potom se otočila a žádný neměla. To jako ten obličej. Umíte si to představit?“
Dlouho neodpovídala. Hluk ustal.
„Ale ano, umím,“ ozval se z okna tlumený hlas.
Jsou pryč. Po rysech v obličeji ani památky. Zíral jsem na ni neschopný jakéhokoliv pohybu. Šíří se to. Pronásleduje mě to. Otočil jsem se a málem zakopl o chlapce, který stál za mnou. Jeho obličej zmizel.
„Já jsem tě varoval,“ hučelo mi v hlavě.
Odstrčil jsem ho a utíkal, co mi nohy stačily. Zastavil jsem se až u sousedů. Opřel jsem se o plot a vydýchával to. Běh i to, co se stalo.
„Těžký den?“ zeptala se sousedka.
Ztuhl jsem. „Ani netušíte,“ odpověděl jsem po zaváhání. Neměl jsem to dělat. A neměl jsem vzhlédnout, abych se na ni usmál. Ona i její manžel stáli ode mě na natáhnutí ruky, ale nedívali se na mě. Nemohli se dívat, když jejich obličeje ukradlo to monstrum. Vypadali teď tak mladě, ale přitom tak prázdně
Pan Michio zvedl obě ruce k hlavě. Na dlaních mu zamrkaly dvě oči. Jedno bylo jeho, druhé manželky. Ronily slzy. Když jsou oči oknem do duše, znamená to, že všichni ti lidé, co přišly mimojiné o oči, ztratily duši?
Nemohl jsem běžet za babičkou. Třeba bych se stihl dostat do města, než by si to pro mě přišlo. Nemůže vzít obličej celému městu. Celému světu. Všem a všemu.
Do cesty se mi postavil ten kluk, který se u mě opět jako kouzlem zjevil. „Kde je moje maminka?“ zeptal se. Žaludek se mi přetočil a já se mu vyzvracel pod nohy. A zvratky na mě hleděly – byly to jejich obličeje.
* * *
Věděl jsem, že se mi to zdá. Odehrává se to jen v mé hlavě. Ale jak se probudit? Musí to být sen. Ne, doopravdy tu ta dívka s rudými šaty nestojí. Ale ano... Vlasy barvy havraních křídel jí spadaly do obličeje. Nechtěl jsem ho spatřit znovu.
„Myslíš, že jsem krásná?“
Má odpověď se neozvala dva tíživě dlouhé tlukoty srdce. „Samozřejmě.“
Vzhlédla s obličejem bez výrazu a natočila hlavu na stranu. Vlasy se jí zhlouply.
„Také myslím,“ ozvalo se za ní výsměšně. Z jejího stínu se vynořilo obrovské černé stvoření podobné laňce. Chodilo po čtyřech a na hlavě mělo připevněnou masku s děsivě pozitivním úsměvem.
Než jsem se zeptal, co je zač, roztáhl úsměv jak do šířky, tak do výšky, až se objevily malé jehličky, zoubky. Zatáhl je jako kočka drápky. Obešel dívku kolem dokola, prohlížel se ji. Pak mu začala pomalu mizet ve křtánu. Tlumeně křičela, dokud z ní nebyly vidět jen kolena. Utichla a následně zmizela. Stvoření spokojeně mlasklo.
„Sto. Devadesát devět. Devadesát osm.“
A ještě další sekundu trvalo, než mi došlo, že mi dává náskok. Proklínal jsem každý krok, který jsem udělal při návratu k jezeru. V hlavě jsem sám sobě počítal, kolik mi zbývá času. Padesát, čtyřicet devět, čtyřicet osm...
Zbývalo mi deset sekund, když jsem vběhl do babičky chaloupky.
Stála u sporáku, neviděl jsem jí do obličeje. Měl jsem zlou předtuchu. „Babi?“ oslovil jsem ji. Když se otočila, ulevilo se mi. Její obličej byl v pořádku. Otázkou zůstávalo jak dlouho.
„Musíme se jít schovat! Pronásleduje mě zlý duch. Vypadá jako laň a má masku.“
„To je můj jelen,“ radovala se babička, jako by vůbec nepochopila, o co tu jde.
„Ne, babi, není. Musíme se schovat.“
Po dlouhém přemlouvání, při kterém mi unikaly drahocenné sekundy, jsem schoval babičku do skříně. Sám jsem zalezl do jiné a modlil se, aby to byla jen hloupá hra. Neměli jsme čas někam utéct nebo někoho zavolat. Byli jsme v pasti.
Ucítil jsem, když to vešlo do domu – pach krve a něčeho dalšího, co jsem nedokázal určit. A také jsem to vejít slyšel. Pronásledovaly ho hlasy obětí. Ozýval se smích i pláč, křik a šepot. V jeden moment bylo všechno tohle hlasitější, a já už se bál, že mě našel. Ale nestalo se tak. Věděl jsem, že odešel, protože se atmosféra v domě uvolnila.
Ozvaly se tichounké kroky. Poznal jsem v nich babičku. Vylezl jsem ze skříně.
„Už je pryč,“ zabručel jsem, abych uklidnil ji i sebe.
„Ne,“ odpověděla na otázku, kterou jsem nepoložil. Ukázala na zem. Zahleděl jsem se tam, ale nic neviděl. Babička se culila od ucha k uchu, jako by jí moje zmatenost bavila. „Stín,“ řekla.
„Stín,“ zopakoval jsem zmateně, než jsem pochopil. Než jsem si vzpomněl.
„Ano, je v našich stínech.“ Úsměv se jí roztáhl do šířky i do výšky a odhalila tím tisíce ostrých zoubků.
