Awatar czyli zamiana dusz
Polsko, 1964, 59 minut
Režie: Janusz Majewski
Scénář: Janusz Majewski
Hrají:
Henryk Boukołowski (Oktavio de Saville)
Jan Machulski (hrabě Olgierd Łabiński)
Wanda Koczeska (hraběnka Magdalena Natasza Łabińska)
Gustaw Holoubek (Baltazar Charbonneau)
Mladičký Oktavio de Saville se nešťastně a beznadějně zamiluje do hraběnky Łabińské, s níž se setkal ve Florencii. Łabińská však jeho city neopětuje, neboť je šťastně vdaná za polského hraběte Łabińského, s nímž si vzájemné city a vztah každodenně stvrzují Mickiewiczovými verši. Nejcitovanějším pak je: „Vždy a všude budu při tobě.“ De Savilleho jeho city k hraběnce stravují natolik, že mu berou chuť do života. Proto navštíví slavného pařížského doktora Cherbonneaua, jehož však předchází nemilá pověst – a Cherbonneau se jí nijak nebrání – šarlatána. Cherbonneau u de Savilleho konstatuje naprostou ztrátu životního elánu a smyslu dále žít. Po tělesné stránce je de Saville zcela zdráv, po duševní nikoliv. Cherbonneau mu nabídne jisté východisko z jeho nelichotivého a nezáviděníhodného stavu – východní umění avataru, tedy přenesení duše do nového těla, v tomto případě do těla hraběte Łabińského. Po přesunu duší se de Saville v těle hraběte Łabińského, s vidinou jistého úspěchu a konečného naplnění svých citů, vydá za hraběnkou Łabińskou do jejich paláce Fabourg Saint Honore…
„Awatar czyli zamiana dusz“ natočil Janusz Majewski podle povídky francouzského spisovatele a básníka Teofila Gautiera, žijícího v 19. století, a je řazen do neformálního televizního cyklu mysteriózních a hororových příběhů podle povídek zahraničních autorů nazvaného „Opowieści niesamowite“ (neplést s podobným seriálem „Opowieści niezwykłe“). Film získal hodně příznivé kritiky nejen v samotném Polsku, ale i v zahraničí (ocenění na mezinárodních festivalech v Monte Carlu (1966) a Terstu (1967)). Na snímku jsou oceňovány hlavně herecké výkony, dobře napsaný scénář a přesvědčivá stylizace 19. století.
Ze všeho nejvíce je Majewského film komedií s lehkou mysteriózní zápletkou spočívající ve vzájemném prohození duší dvou lidí. I ta však působí hlavně jako startovací motor následných komických situací vyplývajících z onoho prohození duší. Sama o sobě není nosným sloupem, film neřeší její podstatu, ale jen její následky. O horor se otře jen zlehýnka, a to hlavně v postavě doktora Cherbonneau, který je skutečným šarlatánem a mágem, jež dokáže omladit tělo, umožní vám nahlédnout do vzdálených prostor a samozřejmě přestěhovat vaši duši do jiného těla. Svou netypickou chůzí, strnulými výrazy ve tváři a ďábelsky upřeným pohledem mu Gustaw Holoubek dokázal vtisknout opravdu magicky nepříjemné a až démonicky odpudivé vzezření.
Ač je u snímku oceňován scénář, samotný film mi připadá trošku nevyrovnaný. První půle na mě působila lehce zdlouhavě a nezajímavě. Děj se, než nás seznámí se všemi důležitými okolnostmi (de Savillovo dvoření hraběnce Łabińské, nastínění harmonického a láskyplného, přesto však jaksi decentně sterilního manželství Łabinských, spočívající spíše na duševní než fyzické stravě – opravdu, je až nemožné si představit, že mezi těmito dvěma slovními city a zamilovanými verši přeplněnými manželi existuje něco jako fyzický vztah a tělesný styk – a v neposlední řadě de Savillovo po duševní stránce zcela vyprahlé, bezdůvodné a nejiskrné přežívání, respektive psychické umírání), vleče a nemá čím by zaujal a navnadil na další sledování.
Jako mávnutím kouzelného proutku se však vše změní zhruba v polovině, kdy dojde k prohození duší de Savillea a hraběte Łabińského. Dosud jaksi mdlý, nezajímavý a ano, v jistém smyslu i odpudivý herecký výkon Henryka Boukołowského jako by chytil druhý dech a coby hrabě Łabińský v těle de Savillea podá naprosto vynikající, zajímavý a zábavný herecký koncert. Samotný děj nabere mnohem svižnější spád, dojde k nástupu fungujících komických situací vyplývajících ze samotné zápletky (hraběnka Łabińská odmítající jakékoliv citové projevy a tělesnější kontakt, dokud jí de Saville v těle jejího manžela nepřednese jejich oblíbené Mickiewiczowy verše, které de Saville samozřejmě nezná, samotný de Saville v Łabińského těle, zjišťující, že jen změna fyzické podoby, dokonce do podoby manžela dané osoby, nestačí k ukořistění srdce a citů této osoby, hrabě Łabińský vyrovnávající se se změnou identity).
Hodně komicky působí samotné trikové pasáže prohazování duší, a to jak po vizuální, tak i zvukové stránce. Jejich jediným štěstím je, že tato (snad až trapně přehnaná) komičnost byla zcela evidentně vědomým záměrem v souladu s komediálností celého příběhu. Což dost zachraňuje, protože v opačném případě by to byly opravdu strašné scény, balancující na hranici tragičnosti.
S povedenými hereckými výkony tak lze jen souhlasit. Ve své úpornosti až sympatické hraběnce Łabińské v podání Wadny Koczeské (prokazující, že ženy 60. let stylizované do aristokratických žen 19. století mají opravdu jiskru), démonickému Holoubkovu Cherbonneauovi i oběma mužům Łabińské v podání Boukołowského (až tedy na ten slabší začátek) a Machulského (i když ten působí jaksi směšně, až dětinsky, již sám o sobě od prvního pohledu) nelze po herecké stránce nic vytknout.
Celý film tak nejvíce ztrácí na stopáži, která je pro danou zápletku a energičnost snad až příliš dlouhá. Jedná se hlavně o již zmiňovaný úvod celého filmu, který mohl být trochu zkrácen o zbytečně dlouhé a pro celý kontext nezajímavé scény.
