Ať vejde ten pravý
Låt den rätte komma in
Švédsko, 2008, 115 minut
Režie: Tomas Alfredson
Scénář: John Ajvide Lindqvist na základě vlastního románu
Hrají:
Kåre Hedebrant (Oskar)
Lina Leandersson (Eli)
Per Ragnar (Håkan)
Henrik Dahl (Erik)
„Ať vejde ten pravý“. No jo, česky to zní trochu jako název romantické komedie šmrcnuté trochou toho dramatu. Ale pod matoucím pojmenováním se skrývá jeden z nejlepších upířích hororů poslední doby. A ne, nepřichází ze Spojených států ani Velké Británie, ale ze Švédska, země, která má zajímavou filmovou historii, ale že by od ní někdo v době „Milénia“ od Stiega Larssona čekal tak skvělý a temný horor? To asi úplně ne. I když v severských končinách a nekonečné noci se podobné příběhy mohou rodit jako na běžícím pásu.
Upírský horor v posledních letech nabral sestupnou křivku, hlavně díky sérii „Twilightů“, které z upírů udělaly charaktery pro romantické tápání a trapčení. Ne, upír není boreček s diamantovou kůží, co si to na férovku rozdá s vlkodlakem, ať už v pěstním souboji anebo v boji o srdce mladé dívky, která sama není schopna se rozhodnout, kterou bestii má radši. Upír je totiž dvanáctiletá holka, co se krmí na vašich sousedech a jídlo jí sem tam obstará „tatínek“, pokud se mu zrovna zadaří.
„Ať vejde ten pravý“ je pořádně temnou verzí upírského hororu. Dobré pocity jsou upozaděny, snad jen ve vztahu malého Oskara a jeho kamarádky Eli, můžeme najít lásku a přátelství. Ale jinak? Smutek, melancholie, deprese a temno. Syrovost. Příšerná syrovost. Víc, než cokoli jiného, připomíná film existenciální drama, které je šmrcnuté upířími legendami. A dohromady to pasuje naprosto úžasně. Budete zadržovat dech, bude vás mrazit, nebudete věřit tomu, co vlastně vidíte. Jestli vás v „Kick-Assu“ dostávalo, čeho je Hit-Girl schopna, tak budete ještě koukat, co všechno dovede Eli. Lezení po kolmých stěnách je jen začátkem.
O čem vlastně film vypráví, kromě toho, že to je prapodivné dětské lovestory? Eli s „otcem“ se přistěhují do domu, kde žije Oskar. Ten si dívky hned všimne a postupně v ní nachází spřízněnou duši. Oskar je poměrně nevyrovnaný mladík, hlavně proto, že je obětí šikany. Je neoblíbený, i když jako otloukánek se uplatňuje často. S Eli může o všem mluvit, s Eli na chvíli zapomíná, že ve škole ho čekají další tresty, které si vysloužil jen tím, že je tichý introvert. Ale ono přijde i na agresory. Mezitím ale musí Oskar objevit, kdo je Eli vlastně zač a získat zkušenosti, které by takhle mladý kluk mít neměl.
„Ať vejde ten pravý“ je vážně drsným filmem. A to, co tu děti provádí, většinou není to, co bychom je rádi viděli dělat. Ale to nejen proto, že Eli je upírka a potřebuje krev. Děti jsou bestie sami o sobě – vidíme to na těch, kteří se starají o to, aby si Oskar ani na chvíli nemohl připadat jako nešikanovaný. Jejich metody jsou poměrně kruté, a co teprve když nastoupí starší uhrovitý brácha, který má v kapse kudlu a rád vydloubává oči?
Ukažte mi jiný film, kde se tak syrově a krásně snoubí dětská nevinnost a citlivost, romantika a něžnost, s krutým světem upírů, tvorů, kteří potřebují krev a jsou ochotni pro to udělat skoro cokoli. Ale i když má Eli skutečné bolesti z toho, že už se dlouho nenapila, nikdy nevztáhne ruku na Oskara. Dojemné a citlivé, brutální a hnusné. Kombinace, o kterou se filmaři často snaží, ale jen v málo případech se jim povede v takové směsi, která je únosná. Plusové body dávám za originální využití dětských červených bobů a také za ruku plovoucí v bazénu. Ta je vážně promakaná.
Hodnocení: 80%
