Vaše tělo je unavené a vaše mysl chce odpočinek. Dech máte rychlý a skříň, ve které jste schoulená připomíná kryptu. Temnou a strašidelnou. Ne, nevylezete ven. Rádi byste, ale něco ve vaší hlavě vám říká, že je to tady bezpečné, aspoň víc než venku. Hlavu máte položenou na kolenou a snažíte se zastavit slzy. Nejde to… proč jen to nejde? Vzpomínky. Proudí vámi jako krev. Trhnete sebou. Tlumené kroky na schodech a náhlá bolest, která vás zasáhne je horší než smrt. Tiché otevření dveří. Na chvíli zadržíte dech. Doufáte, že to co je venku o vás neví, že netuší, kdo jste zač. „Dceruško? Bětko?! Vylez a pojď k mamince! Já si tě najdu!“ Slzy začnou téci rychleji a vy už je neotíráte, necháváte je kapat na vaše nohy. „Sluníčko, vím, čeho se bojíš. Je to… je to strašné, ale u mě si v bezpečí.“ Slyšíte ženský hlas. Někdo za skříní nejspíše odhazuje věci. Tic – tac, hodiny v pokoji tikají a hlas je stále silnější. „Už jsi přeci velká, ale přeci víš, jak tě miluji. Bet.“ Bet, vaše matka je jediná kdo vám říká Bet. Kopnete do skříně a vyvalíte se ven.
Venku nikdo není. „Mami?“ Zvednete se ze země a přistoupíte k oknu. Podzimní listí léta po asfaltové ulici naproti Masaryčce a hraje všemi barvami do noční oblohy. Z nádraží zahouká vlak, vy sebou trhnete, odvrátíte se od okna a zatáhnete závěsy. „Mami… kde jsi?“ „Copak je?“ ozývá se zezdola, nejspíše z kuchyně. Běžíte dolů. Za ní.
Ale nic se nestane. Ona vám řekne, že se přeludy vrátili. I ve své skoro plnoletosti se stále vracejí. Děsí vás, jako nikdy nic. „Já… měla jsem strach. Bylo to tak živé. Pokaždé je to tak skutečné.“ „Doktor povídal, že to takové bude, přeci jenom… léčba je pořád možná a…“ „Nikdy! Já nechci umřít… ještě ne.“ Léčba je nebezpečná a vy to víte. Schoulíte se do křesla a roztřeseným hlasem zašeptáte: „Je mi to líto,“ na nic víc se nezmůžete a rukou si zakrýváte tvář, možná v naději, že zastavíte slzy, ale nepomáhá to. „Bude to dobré,“ usměje se na vás a pohladí vás po vlasech. Uklidníte se a s myšlenkou na to, že máte někoho, kdo vás milujte, přestanete brečet. Užijte si ten pocit bezpečí a lásky, protože za chvilku ho ztratíte navždy.
„Myslím, že už si půjdu lehnout,“ zašeptáte a zvednete se ze židle. „Večeřet nebudeš?“ „Ne, já totiž… ne, díky,“ nuceně se usmějete a vyjdete pryč z kuchyně. Když přijdete do pokoje, zatáhnete závěsy. Učili vás, když jste byla malá, že se s nimi lépe usíná. Snad kvůli světlu, snad kvůli tomu, aby vás to venku nemohlo pozorovat. Lehnete si do postele a zhasnete. Pořád roztřesená se snažíte usnout. „Nic to není,“ šeptáte a v nasládlé melancholii konečně usínáte.
Celý sen padáte, ale nedopadnete. Kolem vás je spousta barev, zatočených do různých spirál a hvězd. Hvězdy… je jich tam plno. Zelené, žluté, červené, modré barvy se prolínají a vzniká něco, co neumíte popsat. Přibližujete se k nějakému tunelu. Na jeho konci někdo stojí. Je ticho, chcete natáhnout ruku, ale nejde to. Postava se začne otáčet a vy, plna úžasu nevěřícně hledíte na černý hábit. Černá uprostřed duhy? Pořád se otáčí a zpoza hábitu… kosa. Začnu se smát, barvy jsou pořád stejné, to vy je vnímáte jinak. Už natahuji ruku, abych kosou mávla, když…
ze snu vás probudí volání. Je půlnoc, to vy, ale nevíte. „Tak půjdeš na tu večeři, nebo ne?“ Rozespalá se snažíte odpovědět. „Ne, už jsem to říkala,“ zašeptáte. „Tak jdeš nebo ne?“ „Nejdu!“ to už zakřičíte a znovu zavíráte oči. „Pojď dolů!“ „Mami! Já se snažím usnout!“ „Neodmlouvej, nebo si pro tebe dojdu.“ rozsvěcíte světlo a zvedáte se z postele. Otevíráte dveře a dost neochotně a pomalu vycházíte z pokoje. Jdete po chodbě. Potmě, bohužel, protože žárovka je už celý měsíc prasklá. Dojdete až ke schodům, když v tom se zarazíte. U schodů stojí vaše matka, v pyžamu. „Mami… co?“ „Pššt – já to taky slyšela,“ zašeptá a zakryje vám ústa.
Hned potom vás matka chytne za ruku a táhne vás pryč od schodů. Začnete rychleji dýchat, ničemu nerozumíte. Spolu s ní doběhnete zpátky do vašeho pokoje. Sednete si na postel. „Mami, co se děje… co je… tam dole? Proč mě…?“ Zašeptáte roztřeseným hlasem a slzy vám rozmočují pyžamo. „Já nevím, nevím co se děje. Vážně ne, ale bude to v pořádku, všechno bude v pořádku,“ matka vás chytla za ramena a utírá vaše slzy. Ticho, je až zarážející, jak velké. Zvednete se z postele a přejdete k oknu. „Já jen zatáhnu ty závěsy, nějak jsem na to zapomněla,“ usmějete se na půl nuceným a napůl nenuceným úsměvem.
Najednou uslyšíte kroky. Matka se zvedne a chytne vás za ruku. Vy ukážete na skříň a ona z vašeho nočního stolku vyndá švýcarský nůž, který vám dala k Vánocům. Otevíráte skříň a spolu se do ní soukáte. Jen tak, tak jí zavřete, když zaslechnete, jak se potichu otevírají dveře. Ale i vy sama musíte vědět, že vás nějaká „skříň“ nezachrání.
Vaše tělo je unavené a vaše mysl chce odpočinek. Dech máte rychlý a skříň, ve které jste schoulená připomíná kryptu. Temnou a strašidelnou. Ne, nevylezete ven. Rádi byste, ale něco ve vaší hlavě vám říká, že je to tady bezpečné, aspoň víc než venku. Hlavu máte položenou na kolenou a snažíte se zastavit slzy. Nejde to… proč jen to nejde? Vzpomínky. Proudí vámi jako krev. Trhnete sebou. Na chvíli zadržíte dech. Doufáte, že to co je venku o vás neví, že netuší, kdo jste zač. „Dceruško? Bětko?! Vylez a pojď k mamince! Já si tě najdu,“ ozývá se z pokoje a slzy začnou téci rychleji a vy už je neotíráte, necháváte je kapat na vaše nohy. „Sluníčko, vím, čeho se bojíš. Je to… je to strašné, ale u mě si v bezpečí,“ slyšíte ženský hlas. Někdo za skříní nejspíše odhazuje věci. Tic – tac, hodiny v pokoji tikají a hlas je stále silnější. „Už jsi přeci velká, přeci víš, jak tě miluji. Bet.“
„Bet,“ jediné slovo, vás přiměje pochybovat. Pochybovat o zvucích o tmě, o vás. Ale vedle sebe jí máte. Matku. Zašeptá: „Já se o to postarám,“ rozevírá nůž a otevírá skříň. Vy zavřete oči, všechno jde moc rychle a nemůžete jí zastavit. Jeden výkřik, pak ticho. Ticho je nejhorší. Slyšíte, jak někdo v pokoji odhazuje věci. „Můžeš vylézt… všechno je v pořádku,“ vnímáte zvuk, ale nereagujete. Bojíte se, až moc. Matka otevře skříň a s úsměvem vám podává ruku. Chytnete jí a roztřeseně se zvedáte ze skříně.
Na podlaze nic není a pokoj je přesně takový jaký jste ho nechala. „Co se tady stalo?“ ptáte se. „Nic… tedy, měla jsi zase tu svojí příhodu a křičela jsi, tak jsem přišla. „Ne!!“ vykřiknete. „Byla jsi se mnou celou dobu!“ „Ale sluníčko, celou dobu jsem byla dole, v obýváku,“ usměje se, možná až moc soucitně. Vy se svalíte na zem a chytnete se za kolena. „Já nevím…, je to pořád silnější. Myslím, že už si nemůžu být ničím jistá.“ Vaše matka vás pohladí po hlavě, zvedne se ze země a přistoupí k oknu.
Zatáhnout závěsy.
