Za dob občanské války v Americe, kdy se původní obyvatelstvo využívalo jako levná pracovní síla, byla jedna osada indiánů. Jmenovala se Caquera. Každé léto muži z této osady vyjížděli na dlouhý lov, který trval několik týdnů. Ženy zůstali v osadě a hlídali děti, starali se o zvířata a hlídali osadu. Bohužel američtí vojáci potřebovali dělníky. Jedna žena, jmenovala se Vlčí žena, se doslechla v nedaleké vesnici o přípravě útoku. Celá zděšená přiběhla domů a všechno pověděla. Ženy byly vystrašené. Jejich muži byly několik stovek kilometrů vzdálení a útok se blížil. Naštěstí Vlčí žena dostala nápad. Vyrobili si vlčí masky, nalovili bizony na kožešiny a po okolí rozhlásili zprávu, že všechny ženy v této osadě se každou noc přeměňují na vlčice a tiše hlídají své děti. Kohokoli, kdo se přiblíží, bez čekání zabijí. Doufali, že to pomůže. Strach je přece nejsilnější zbraň.
Když přišel osudný večer. Všechny ženy si polehal kolem osady do trávy a čekali na americké vojáky. Asi o půlnoci Vlčí žena zpozorovala pohyb a trávě. Uviděla obrysy lidí. Zhluboka se nadechla a z plných plic zavyla.
„Aúúúúúúúúúú.“ Rozlehlo se po údolí. Ostatní ženy se přidali.
„Aúúúúúúúúúú.“ Vypadalo to, jako když vyje celá smečka rozzuřených vlčic, která čeká na kořist. Američtí vojáci se zastavili. Báli se. Bylo jich mnoho, ale oni nevěděli, kolik je vlků. Vlčí žena se nevydržela se jen tak díval a tiše se přibližovala k vojákům.
„Aúúúúúúúúú.“ Zavyla znovu. Vojáci sebou trhli. Ustupovali. Viděla jen, jak se jí uklánějí. Bylo vyhráno. Vlčí žena se s úsměvem vrátila do vesnice a čekala na ostatní.
Když nastalo ráno, muži se vrátili z lovu. Vlčí žena se stala uctívanou osobou. Zachránila celou vesnici, aniž by byla prolita krev. Pro vojáky to byla potupa. Slavná americká armáda se bojí vlků. Chystali pomstu, ale teď si dávali pozor, aby se o tom nikdo nepovolaný nedozvěděl. Doufali, že se vlci objevují jen v noci, takže nachystali útok ve dne. Vše bylo připraveno o měsíc později na svátek Posvátného kamene.
Přesně v poledne udeřil poplašný gong osady, že se blíží vojáci. Obyvatelé neměli šanci. Děti byly shromážděny v malém příbytku. Muži byli v řadě připraveni na popravu. Postupně odpadávali ruce, nohy a hlavy mužů. Toto byla největší ohavnost, jakou se mohli dopustit. Useknout někomu hlavu a tím mu zabránit odejít do nebe. Ženy na to s brekem přihlíželi. Když na zemi ležela i poslední hlava, vojáci ženy nejprve znásilnili a potom bolestivě mučili, aby z nich dostali, kdo vymyslel nápad s vlky. Když se jedna z žen prořekla a udala Vlčí ženu, byly všechny ženy zabity kulkou do hlavy a následně useknutím hlavy. Vlčí žena na toto všechno přihlížela. Potom byly na řadě děti. Dětem byly useknuty ruky, nohy a následně useknutá hlava, jak už bylo zvykem. Všechny mrtvoly a hlavy naházeli na hromadu a na vršek této hromady pohodili malinké tělíčko nemluvňátka bez hlavy a v srdci zapíchnutý meč. Bylo to dítě Vlčí ženy. Nakonec se všichni vojáci shromáždili u ní a diskutovali, co s ní. Ta si uvědomila, že to byla její vina. Potichu se modlila k duchům a omlouvala se všech svým druhům. Vojáci se nakonec dohodli. Vlčí ženu mučili, několikrát znásilnili a nakonec ji zaživa upálili. Nakonec jí usekli shořelou hlavu a napíchli na kůl před hromadu a pod to napsali.
Jako výhružka všem indiánům, kdo by se chtěl někdy postavit proti Americké armádě.
Dodnes je na tom místě zem prosáklá krví a jsou zde cítit duchové domorodců, kteří pomohou všech, kteří pomoc hledají.
