Barča seděla se svým přítelem v autě a duchem byla někde mimo. Už se moc těšila na dovolenou v Paříži. Za chvilku dorazili. Ano, byli skutečně tam, v Paříži. Dlouho o tom snila a teď si to konečně s přítelem mohli dovolit. Sluníčko svítilo a nálada byla veselá.
„Tak co miláčku, vybrali jsme správně??“ prohodil zvesela její přítel Michal a přitom jí políbil na vlasy. „Je to tu… úžasné,“ pronesla a s napětím vydechla zadržovanou radost. „Kéž bychom tu byli věčně.“ Došli do svého pokoje, kde si vybalili věci, Barča obdivovala velkou televizi a luxusní vanu a sprchu. Takovéhle dovolené nezažívala každý týden. Po té šli s Michalem do hotelového baru. Barča si zašla na toalety a Michal si mezitím objednal drink. Přišla k němu jedna slečna, tak 170, 180 cm, blond vlasy a sexy poprsí. „Ahoj, kocourku,“ zavrněla a přitom umístila svojí hlavu na jeho ramena. Michal se nebránil. „Ahoj, kočičko,“ promluvil a pohladil jí po její hlavě. Byla atraktivnější než Barča a tak se nesmíte divit, že spolu s ní odešel.
Bára ho večer našla ze sexy blondýnou mezi jeho nohama. Do očí se jí nahnali slzy. „Ty… kreténe, jak jsi mi to mohl udělat??!“ „J-já… já ti to vysvětlím.“ „Vypadni…, vypadni a už se nevracej… prosím,“ vykřikla a otočila se. Zčervenaly jí tváře. Michal ze sebe sestrčil blondýnu a ona utekla. „Prosím, zlato, dej mi ještě šanci, já tě miluju, jenom jsem se nechal unést.“ Barča se rozzuřila a hodila po něm mobil, který měla zrovna v ruce, náhle z ní však zlost opadla a cítila jen smutek. „P-prosím, běž, už tě nemůžu ani vidět… nebo ne, jdu já,“ vykřikla a otočila se. Ještě se na něj naposledy podívala, brečel, ale to jí bylo jedno. Ona byla ta podražená.
Chvilku probíhala Paříží a nakonec se nervově zhroutila v baru. Seděla na židli a popíjela něco s alkoholem a bylo jí jedno co. Vypila toho hodně, ale pořád zůstávala při zdravém rozumu. „Blbej den, co?“ zeptal se jí muž v bílé košili s dost exotickým vzhledem, který seděl vedle ní, asi dvacet minut, ale až do teď nepromluvil. „Ani nevíte, jak moc blbej,“ odpověděla a hořce se na pána usmála. „Tak to asi láska, že?“ Barča zaváhala, ale nakonec se pánovi svěřila, ten jí se sladkým úsměvem naslouchal a jí se to líbilo. Pak se s ním dala do osobnější řeči. Muž povídal, že se jmenuje Erik Puscalan a že je učitel jazyků, na francouzské škole a prý pro to umí tak dobře česky. Povídal, také, že by každý člověk z Evropy měl umět francouzsky a česky. To na Barču udělalo dojem. Chytrý, milí a krásný muž jí ihned okouzlil.
„Ale pořádám i kurzy francouzštiny s maximální úspěšností, kdo je jednou navštíví už do konce života bude umět francouzsky,“ pak něco co znělo jako Quand vous dites cela, vous allez mourir., francouzsky zašvitořil a hlasitě se zasmál. Barče jeho smích přišel přitažlivý a milý, taky se zasmála. „Nechceš jít ke mně? Naučil bych tě francouzsky,“ Barča přikývla, chytla ho za ruku a pak už jen chodili a točili se v kruzích v krásném francouzském městě Paříži.
Asi za dvacet minut dorazili konečně do jeho bytu, byl to velký obrovský byt s přepychovým nábytkem, a se spoustou knih v přeplněných knihovnách. „Posaď se u mě a uvolni se,“ řekl Erik a pohladil Barču po vlasech. „Dojdu něco udělat do kuchyně, za chvilku se vrátím,“ řekl Erik a poslal Barče vzdušný polibek. Erik odešel. Barča se zatím rozhlížela po pokoji, prohlížela si jeho knihy. Posadila se do gauče a upravila si vlasy, jestli dneska k něčemu dojde, chtěla být připravená. Erik přišel do obýváku a usmál se na ní, v ruce držel francouzskou knihu. „Tak Baruško, jak se francouzsky řekne polibek?“ „Nevím…,“ usmála se a mrkla na Erika. „Tak Barčo, polibek se francouzsky řekne baiser.“ Tak to pokračovalo asi hodinu, ale Barču už to postupně začínalo unavovat.
„Poslyš… Eriku, já už jsem unavená, bylo to… hm, zajímavé a poučné a jsem ráda, že jsem tě poznala, ale už musím jít,“ řekla Barča, otočila se a šla ke dveřím. Vzala za kliku, ale dveře byly zamčené, začala s nimi lomcovat, ale nešlo to. Zoufale se podívala na Erika, který na ní vrhl strašidelný úsměv. „Co to má znamenat?? Prosím… otevři mi,“ vykřikla a koukala se na Erika, který se k ní pomalinku přibližoval. Měl čas, ale ona ne. „Eriku, prosím, doma na mně čeká rodina… j-já zavolám policii,“ řekla a začala si šátrat ve svém kabátě a pak si vzpomněla, to byl ten mobil, který hodila po Michalovi, když u něj našla tu blondýnu. Neměla co dělat, byla zoufalá a to zoufalství jí zamrazilo na jednom místě. Pomalu se k ní přibližoval a nebyl čas. Jeho úsměv jí děsil. Proč jen s ním chodila?? Erik už od ní byl jen kousíček. V ruce něco měl, byla to… palička? Ne, palička to určitě nebyla, ale byl to kuchyňský váleček, přesně takový, jaký používala její maminka, ten k přípravě lineckého, štrůdlu a podobných dobrůtek na, které měla chuť. Zakručelo jí v břiše. Ale to už byl Erik skoro u ní. „Když to nejde po dobrém…,“ Vzal váleček a praštil jí do hlavy. Všechno šlo moc rychle, země se jí zatočila a začala se zatemňovat.
Pak se probudila, hlava jí bolela, jako kdyby toho pití v baru vypila pět litrů. Seděla na křesle, a ruce měla přivázané, nohy taky. Chtěla křičet, ale pusa jí nechtěla poslouchat, tak se z jejích úst vydral jen přiškrcený šepot. „Prosím, pomoc,“ šeptala, ale očividně byla v bytě sama. Kromě Erika. „Slečna se probudila,“ vyšlo z Erikových úst a hlas byl znát nenávistí a taky trošku zklamáním. „Myslel jsem, že vydržíš déle, tvé předchůdkyně to zvládly déle,“ řekl a posadil se na křeslo vedle ní. Super, zase nějakej šílenec, aby už jich v životě neměla dost. „Jak to myslíš… předchůdkyně,“ šeptala a s udivením se na Erika dívala. Ten její otázku ignoroval. „Emily, se myslím, jmenovala, zvládla to tři hodiny, tři hodiny bez válečku, škoda, že nezvládla test,“ zasmál se a pohladil Barču po hlavě.
„No… tak snad abychom začali s testem. Za tu hodinu, ses mohla naučit spoustu věcí a já nemám rád, když mně někdo neposlouchá,“ řekl a odněkud vyndal nůž, nebezpečně s ním před Bárou zakmital. „Proč to děláš?“ zeptala se a vystrašeně zvedla hlavu. „Čekám, až lidstvo bude rozvinutější a dopřeji ti znalosti, ty se vždycky hodí,“ prohodil a usmál se na ní. Bára otevřela pusu, Erik byl asi největší šílenec, kterého kdy viděla. „Je to vlastně hra a odměna je velká…,“ řekl a podíval se na Báru. „Ale já tu hru hrát nechci,“ vykřikla a hlas jí konečně začal trochu poslouchat. Erik se zamyslel, na chvilku zadoufala, že jí třeba nechá jít. „Ale ty už jí hraješ, kočičko.“
„Tak na začátek, snad vysvětlíme pravidla, hra je dnes jen tvoje a hraješ proti svojí neznalosti, bude to zábava, věř mi,“ řekl a mrkl na Barču. „Zábava, ale pro mě,“ pošeptal si, ale Bára ho neslyšela. Pořád doufala, že si jen zahrají karty, třeba s hlavními městy světa a že pak bude moc odejít. „Test má 5 slov a jednu frázi,“ řekl. „Když vše řekneš, bez chyby, vyhrála jsi.“ „A… když ne?“ zeptala se Bára a chtěla slyšet něco jako: „Tak se nic nestane,“ nebo „Přijdeš o bod.“ „To bude překvapení,“ zašvitořil a vyndal z poličky nějakou knížku. „Tak začneme., jak se řekne, bolest?“ „Myslím, že douler,“ zašeptala a podle vystrašeného výrazu Erika, zjistila, že je to dobře. „Jedno slovo, zvládne každý… jak se řekne mučedník?“ Erik se zasmál a vrhl po očku na Barču. Bála se, test měl očividně větší váhu, než si myslela. „martyr?“ zašeptala. Erik se na ní vyděšeně podíval, očividně věděla víc, než si myslel. Barča si oddechla, ještě chvíli a snad jí nechá jít. „Hrůza?“ „Terreur,“ vykřikla a byla si jistá. „Ano… zatím to zábava je… jak se řekne mysl?“ „l'esprit,“už cítila svůj domov, nechtěla být v Paříži, ale v Praze. Proč jen na tu proklatou dovolenou jezdila?? „Tak poslední slůvko, ale na to nepřijdeš… hra!?“ „Myslím, že se řekne jeu!“ vykřikla, možná až moc sebevědomě a Eric se smutně… ne smutně, ale zklamaně zadíval.
„Ano, je to správně,“ oddechl si. „Ale pořád ti zbývá jedna fráze.“ zasmál se a něco si potichu zašeptal. „Tady je: Když to neřekneš, zemřeš,“ vykřikl a zkoumal její pohled, jeho oči se do ní zarývaly jako nože. Přemýšlela, dlouho, dvě minuty… ne, tři, ale pak už se dožadoval odpovědi. Nevěděla a v oku se jí zaleskla malinká slzička. Vzpomněla si na svého Michala, pořád ho milovala a třeba by mu i odpustila, jen potřebovala čas. „Tak co??“ vykřikl Erik, dost podrážděně a nedočkavě. „Já… já nevím,“ vyhrkla Bára a zklamaně sklopila oči. Navlhly jí a pod ní se vytvořila slaná louže. „Ale… no, tak, dostala ses daleko, hra se musí dodržovat, pravidla jsou důležitá, ta fráze - Quand vous dites cela, vous allez mourir !“ Barča tu frázi poznala, bylo to, to, co zašvitořil, když se s ním poprvé bavila v baru. Když si uvědomila, co to znamená, dala si ruku před pusu a prudce vydechla. Už od začátku věděl, že to nedokáže, hra nešla vyhrát. „Ne… prosím,“ vyhrkla Barča a před očima se jí začernilo.
„Ale já slib dodržel, tu frázi sis zapamatovala až do konce.“ řekl Erik a zvedl Bářinu hlavu.
