Ambrose Gwinett Bierce se narodil roku 1842 v Meigs Country v americkém státě Ohio do početné farmářské rodiny, která žila v nuzném srubu. Ambrose jako devátý či desátý potomek puritánských a bigotních věřících měl dvanáct sourozenců. Ty, co se narodili po něm, viděl umírat. V aktu vzpoury proti puritánsko-bigotní výchově v patnácti letech utekl z domu a spustil se s jakousi stařenou.
Po ročním studiu v kentuckém vojenském ústavu se na straně Severu zapojil do americké občanské války, kde to dotáhl až na majora. Po jejím ukončení však za válečné zásluhy odmítl zvýšený plat, neboť, dle svých slov, byl „vrahem pro svou vlast“. Válka jako taková v něm zanechala tak silné pocity, že se jí mnohokrát věnoval ve svých povídkách. Vyvolala v něm nedůtklivého, hořkého pesimistu a cynika, který je schopen i o té největší krutosti psát jakoby s potěšením.
Po válce se usadil v San Franciscu a věnoval se novinářské práci. Postupně si budoval kariéru jako redaktor a kritik. Přátelil se např. s Markem Twainem, od jehož optimistického humoru se odlišoval ráznou a neúprosnou satiričností. První povídky začal publikovat v roce 1871.
V novinařině pokračoval i v Anglii, kde pobýval v letech 1872-1876. Vliv zdejšího prostředí jeho chmurnému a cynickému humoru přidal nádech společenské elegance a vybroušeného vtipu. V letech 1877 až 1896 s krátkými přestávkami publikoval čtenáři a čtenářkami hodně oblíbený novinový sloupek „Žvanil“ („Prattler“). V roce 1896 se z Anglie přesunul do Washingtonu, kde se dále věnoval publicistice. Žil zde až do roku 1910. Ambrose Bierce měl dva syny. Jejich smrt a následný odchod manželky nesl hodně těžce a jen se přičinily o ještě chmurnější a cyničtější Biercův náhled na svět.
Ač v záplavě současných hororových i „hororových“ jmen to jeho zaznívá jen málokdy, je považován za jednoho z původců a předchůdců moderní americké krátké povídky (short-story). Biercovy povídky často oplývají cynismem a svérázným černým humorem. Jeho dílo působí jako spojovací článek mezi poeovskými sklony k mystifikaci a technikou nečekané, iluze bořící pointy a lovecraftovským náporem děsu a hrůzy trochu jiné reality. Bierce pro rozvoj krátké hororové povídky byl přínosem hlavně technikou nečekaných, často deziluzivních či celý příběh na hlavu stavějících závěrů a point.
Roku 1874 vyšla jeho první sbírka strašidelných povídek „Pavučiny z prázdné lebky“. Patrně nejznámější z jeho díla je sbírka strašidelných povídek „Can Such Thing Be?“ („Může se tohle stát?“), jež byla vydána v roce 1893. Některé povídky z ní v češtině vyšly ve sbírce „Oči plné děsu“, vydané v roce 1992 nakladatelstvím Winston Smith. Další Biercovy povídky v češtině, soustřeďující dvě oblasti jeho tvorby – jak tu válečnou z období války Severu proti Jihu, tak i tu černohumornou, morbidní a strašidelnou – vydalo v roce 2007 nakladatelství Toužimský a Moravec pod názvem „Zabit u Resaky“.
V roce 1891 vydal knihu „Povídky o vojínech a civilistech“, která se však stala známější pod svým druhým názvem „Uprostřed života“, pod nímž vyšla o sedm let později. Své satirické a žertovné poznámky a pořekadla, shrnul v roce 1906 do sbírky „Cynikův slovníček“, která je však opět více známá pod názvem „Ďáblův slovník“, pod nímž vyšla roku 1911. Bierce poslední povídku napsal ve svých šestašedesáti letech. Poté do dvanácti svazků sebral a v titěrném nákladu dvou set padesáti kusů vydal své sebrané spisy, které však dlouho zůstaly ležet na pultech. Což ho moc nepotěšilo.
Kdy a jak Ambrose Bierce zemřel, se přesně neví. Ač chronický astmatik, odjel jako korespondent do Mexika zmítaného občanskou válkou. Zde někdy v roce 1914 beze stopy zmizel. Od té doby ho nikdy nikdo neviděl a nikdo o něm už neslyšel. Jeho tělo či pozůstatky se nikdy nenašly. V posledním dochovaném dopise z 26. 12. 1913 píše: „Jestli se dozvíte, že mě tu postavili ke zdi, tak vězte, že to je podle mě vynikající způsob odchodu. Být gringem v Mexiku, toť eutanazie.“
Bierce byl nevysychající studnou různých, tu humorných, tu trefných, tu ironicky sarkastických, citátů. Stejně tak byl často citován či zapojován do díla různých autorů, jako jednoho z hrdinů své povídky jej použil např. Ray Bradbury, v příběhu „O ztracených lidech“ jej pak v souvislosti s jeho zmizením, zmiňuje Jack Finney. Z českých luhů a hájů zmiňme jen Ludvíka Součka.
A v neposlední řadě se k samotnému Biercovi vyjádřila spousta spisovatelů. Josef Škvorecký Bierce považoval za pionýra černého humoru, mistra makabrózní historky, antipatetického demaskovače válečné slávy, nacionalismu a hurá vlastenectví i břitkého aforistu, který se často dokázal trefit do černého.
Kritik a básník Samuel Loveman, osobní Biercův přítel, v předmluvě k sebranému vydání Biercovy korespondence píše, že „u Bierce se evokace hrůzy poprvé stává nikoli nápovědí jako u Poea a Maupassanta, ale atmosférou určitou a až mrazivě precizní. Slova tak prostá, že by v nich čtenář viděl omezenost pouhého pisálka, na sebe berou bezbožnou hrůznost, podstupují novou a netušenou transformaci.“
H. P. Lovecraft Bierceho považuje za pozoruhodného satirika a pamfletistu, jehož umělecký věhlas tkví především v jeho drsných a děsivých povídkách. Ačkoliv mnohé z Biercových povídek pojednávají jen o fyzických a duševních hrůzách přirozeného světa, prakticky všechny jsou však hrůzné a značná část z nich připouští existenci nadpřirozeného zla, a proto je HPL označuje za důležitou součást amerického fondu strašidelné literatury.
