Aftermath
Španělsko, 1994, 30 minut
Režie: Nacho Cerdà
Scénář: Nacho Cerdà
Hrají:
Pep Tosar
Jordi Tarrida
Ángel Tarris
Xevi Collellmir
„Aftermath“ patří k těm hororům, které se většinou objeví v žebříčku, kde jsou ty nejznepokojivější anebo nejhnusnější film. Po zhlédnutí je třeba říct, že naprosto zaslouženě. Jedná se o snímek, který má půl hodinu děje, ale bude vám to stačit na to, abyste z toho měli noční můry na celkem dlouhou dobu. Přitom snímek nedělá nic jiného, než že natáčí muže při práci.
„Aftermath“ se soustředí na jednu pitevnu, kam zrovna přivezou nějaké ty nové mrtvoly. Na první pohled to není hezké pokoukání, ale místy je strašně moc vidět, že to jsou figuríny. Což je, vzhledem k tomu, co se dál děje, zatraceně dobře. Ono není až tak těžké si představit, že to jsou skutečná těla, protože gore je obecně spíše nadprůměrné, což se rozhodně musí vyzdvihnout jako velké pozitivum. I když jsou zobrazovány opravdu hnusné věci, dá se tomu snadno uvěřit.
Na pitevně jsou dva muži, kteří pitvají a celkem si to užívají. Postupně jeden odejde a zůstane tam patolog sám. Jejich styl pitvy je spíš řezničina, což jednoznačně ukazuje na to, jak se může v podstatě každá práce stát rutinou a zaměstnanci se jí snaží za každou cenu a jakkoli ozvláštnit. Skutečnost, že tady se pracuje s mrtvolami, jen umocňuje děsivost toho, čeho jsme někdy schopní. Ano, tohle je ad absurdum a je to silný extrém, ale kdo z nás může říct, že nemá v hlavě myšlenky, které, pokud by byly podobně syrově natočené, nebudou jiným lidem vyznívat děsivě? A nemuselo by se jednat o něco tak extrémního.
Španělským tvůrcům se podařilo s naprostou syrovostí a se silným naturalismem ukázat lidskou podstatu, tu stranu psychiky, kterou většinou poznat nechceme, protože se nám hnusí. Jenže každý v sobě máme něco vyšinutého. Záleží jen na tom, jestli dostaneme možnost, aby se to projevilo, či nikoli. Jakmile je člověk sám a ví, že je sám, je schopen čehokoli. Nacho Cerdà se nebál ukázat něco, co je opravdu odpudivé, a pokud jste neviděli třeba snímky jako Nekromantik, zanechá to ve vás ještě hlubší stopu.
Asi už jsem opravdu trochu necitelný, ale samotný hnus filmu na mě nezapůsobil. Vlastně ani sama ta myšlenka. Jsem přesvědčen, že Nacho Cerdà poukázal na něco, co se děje. Neříkám, že normálně, ale děje se to. A přesto v tomhle světě celkem hezky žijeme a budeme žít dál. Je to docela smutné, ale ono se s tím stejně nebude nic dělat, že? Takže ano, je dobré na to upozornit a tohle je rozhodně cesta, která je v konečném výsledku velmi profesionální a nutí aspoň trochu k zamyšlení.
Hodnocení: 70 %
