Kalendář ukazoval třicátého října. Což znamenalo, že už jen jeden den a bude Halloween, nejděsivější den v roce. Upřímně, přišlo mi to trapné.
Moje sestra byla strašpytel. O Halloweenu si vždycky vlezla k rodičům do postele, i přesto, že už měla deset let. Nechápala jsem ji. Vlastně všechny ostatní, co z toho dělali drama. Tak je to nějaký datum, no. Někdy jsem nedokázala pochopit, jak křehká je lidská psychika, jak snadno všemu uvěří.
„Cornelie? Posloucháš mě?“
„Jestli mluvíš o tom zítřejším nejhorším dni, tak ne,“ řekla jsem na rovinu. Mia se však jen zasmála.
„Samozřejmě že mluvím o tom. Kdybys nebyla duchem mimo, věděla bys, že se dnes pořádá party. Na hřbitově.“
Povytáhla jsem obočí. „Ale, našel se někdo, kdo si konečně uvědomil, kolik mu je let?“
Mrkla na mě. „Asi jo. Jsme tam obě pozvaný.“
„Podmínky?“
Pokrčila rameny. „Nejsou.“
Výborně. Sama pro sebe jsem se ušklíbla. Takže ti místní strašpytlové se rozhodli překonat svůj strach a strávit noc na hřbitově. Netušila jsem, co vedlo k náhlému rozhodnutí změnit plány, ale budiž.
„Sejdem se u tvýho domu,“ prohlásila Mia, než se zvedla ze židle a rychlými kroky opustila restauraci. Ještě chvilku jsem seděla u stolu, než jsem se rozhodla, že trochu postraším brigádníky.
Vzala jsem si voskovku, kterou jsem měla v tašce, a začala kreslit po zemi.
„Cornelie?“ Byl to hlas Victorie, hlavní roztleskávačky a obecně mrchy. Plánovala jsem si, jak ji jednou v noci zaškrtím. Jasně, že jsem to nemohla udělat, ale představa je představa. Ono není moc příjemné, když se vyspí s vaším klukem a pak vám to dalšího půl roku předhazuje. „Tady nemůžeš kreslit po zemi.“
„Jejda, promiň.“ Rychle jsem vstala. „Tak to můžeš vyčistit, určitě dostaneš víc peněz.“ Pozorovala jsem ji se škodolibým pocitem. Opravdu to je divný, že se skoro celý město bojí obyčejnýho vymyšlenýho dne, ale hodilo se mi to. Mohla jsem si hrát.
Na zemi byla načmáraná starověká runa přitahující démony. Ehm, jasně že ve skutečnosti to démony nepřitahuje. Nejsem tak blbá. Ale ve většině knih to tak je, a já se ji jakožto pilný knihomol naučila.
Victorie se toho opravdu zalekla, i když se snažila to nedat najevo. Protočila jsem oči a odcházela. Schválně jsem do ní ještě vrazila. „Krávo,“ řekla jsem jí ještě. Nevím, jestli to vůbec přes ten vlastní strach postřehla.
Venku bylo zataženo. Nenáviděla jsem tohle počasí. Takhle to bylo vždycky – Halloween rovná se déšť a zima. Skoro bych řekla, že to přitahuje ta lidská vyděšenost.
Upravila jsem si účes a zamířila na hodinu karate.
Držela jsem si prsty, aby byla už poslední.
„Opravdu si myslíš, že tě přes celou noc pustím na hřbitov?“
„Ehm, mami – ještě je třicátýho, víš? Halloween oficiálně začne až po půlnoci. A to už já klidně můžu být doma.“ Samozřejmě jsem to neplánovala, ale to máma stejně spí. Nedozvěděla by se to.
Ale ona mi nevěřila. „Cornelie.“
„Mami.“
„Nemluv se mnou tímhle tónem!“
Ignorovala jsem ji a dál si kreslila obrázky na papír. Vytrhla mi ho z ruky a zmačkala. Vytřeštila jsem oči. „Co děláš?!“
„To, co jsem měla udělat už dávno,“ vyprskla a ke všemu tu kouli roztrhala na cucky. „Tohle už překračuje všechny meze. To, že se tvůj otec zbláznil, neznamená, že ho budeš následovat!“
„Nehodlám ho následovat,“ procedila jsem skrz zuby a zaťala pěsti. Hodlám být ještě lepší než on.
„Dnes v noci prostě zůstaneš doma,“ přikázala mi. Vrhla jsem po ní naštvaný pohled, ale zvolila jsem jinou taktiku. Zabouchla jsem se v pokoji a strčila si do uší sluchátka.
Zapomene na to. Jestli ne, tak se aspoň uklidní natolik, aby mě zapomněla hlídat. A já jen vyklouznu ven.
„Cornelie, prý máš večer uklidit schody!“ oznámila mi moje mladší sestra. Dělala jsem, že ji neslyším. Takže takhle mi kazit plány? No dobře.
Sotva sestra zavřela dveře, venku se zvedl vítr a do otevřeného okna vletěl černý stín. V první chvíli ve mně hrklo, ale nakonec jsem se vzdorně narovnala. „Fajn, duchu. Letos jsme domluvení, pamatuješ?“
„Jo,“ řekl tichým hororovým hlasem a otřel se mi o kůži. Zachvěla jsem se a odsunula se stranou.
„Nech mě být, jo?!“
Nereagoval.
„Fajn. Zavolej mi Ariena. Chci naši domluvu trochu změnit.“
Kdyby měl duch obličej, nejspíš by teď pozvedl obočí. „Jsi si tím jistá?“
„Jinak bych ti to neříkala. Zmiz!“
Vyletěl z okna přesně ve chvíli, kdy se otevřely dveře a Inna mi nesla svačinu. Pozorovala jsem ji neutrálním výrazem. Pokud mi to s Arienem vyjde, bude i tohle poslední chvíle, kdy se vidíme.
Arien opravdu dorazil. Sice s mírným zpožděním, než jak jsem ho očekávala, ale byl tu.
Nebo spíš to, co mělo být Arienem.
Otřel se mi o rameno. Pleskla jsem do vzduchu, ale jelikož měl zrovna podobu větru, tak se mi to moc nepodařilo. „Ariene, přestaň.“ Schválně po mých slovech zajel pod moje tričko. „Hej, ale fakt! Vypadni odtamtud!“
Cítila jsem, jak uniká zase pryč, a pak se vzduch zachvěl a objevil se tu vysoký mladík s černými vlasy a uhrančivým rudým pohledem. „Copak chceš, Cornelie?“
Narovnala jsem se. „Změnit naši dohodu.“
Pozvedl obočí. „Myslel jsem, že ta dohoda je pro tvoje… dobro, ne?“ Bylo patrné, jak mu vyslovení slova dobro dělá problémy. Vyžívala jsem se v tom. Na Ariena si moc lidí nedovolovalo, a já patřila mezi tu menšinu. Když mě nechal, byl to jeho problém.
„Teď to bude pro moje dobro.“ Koketně jsem naklonila hlavu na stranu. „Pojď sem, Ariene.“
Téměř okamžitě se ke mně přitiskl a doslova mě drtil. Jeho ruce zkoumaly všechny možná místa na mém těle. „Takže co po mně chceš?“ zašeptal mi do ucha.
„Zlikvidovat toto město.“
Zarazil se.
„Co je? Tohle jsi přece stejně plánoval, ne?“
„Jo, ale tys mi to zatrhla, pamatuješ?“
Jasně že si to pamatuju. Naše původní domluva zněla takhle: Jelikož on patří mezi nejmocnější démony, mohl si dělat, co se mu zachtělo. A to znamenalo, že mohl útočit i na moje město. Což jsem nechtěla. Takže si hrál se vším a všude, ale nás nechal na pokoji. Až doteď.
Halloween tohoto roku bude speciální.
Tentokrát ho budu mít v režii já.
Pošeptala jsem mu, co mám v plánu. Zaujatě mě poslouchal, a když jsem skončila, na tváři se mu rozlil úsměv. Tedy, kdyby se uměl usmívat. Spíš to byl škleb. Démoni to zkrátka neumí, co naplat.
„O půlnoci na hřbitově,“ řekl, než se zase změnil ve vítr a jednoduše zmizel pryč. Urovnala jsem si oblečení i vlasy a ještě chvilku se dívala z okna.
Letos vám dám dáreček, milí spolužáci.
„Cornelie, tohle je TRAPNÉ.“
„Cože?“
Mia protočila oči. „Neříkala jsi tak náhodou, že ti přijde blbý, jak se Halloweenu všichni bojí?“
Pokrčila jsem rameny. „Změnila jsem názor.“
Vzdychla a promnula si čelo. „Ty jsi nenapravitelná, Cornelie. S tebou bych se fakt nechtěla pohádat.“
Zazubila jsem se. „Proto jsi moje nejlepší kámoška, ne?“
„Jsem tvoje jediná kámoška. Tedy budu, pokud splníš to, co jsi mi řekla.“
„Až splním to, co jsem ti řekla,“ opravila jsem ji. Přesně o půlnoci to začne. Jakmile se všechny kalendáře přetočí na datum 31. 10., stanu se jejich zkázou. A Mia mi u toho bude pomáhat.
Ať už jí to přijde trapné, nebo ne.
„Vyber si,“ řekla jsem. „Věčný život, nebo největší síla?“
„Nechci být upírem ani vlkodlakem,“ zamumlala a praštila pěstí do stolu. „Zatraceně, o tohle se tě nikdo neprosil! Proč zrovna ty?“
„Protože jsem se tak sama rozhodla,“ odsekla jsem. „Nebraň mi v tom. Sama jsi říkala, že mě podpoříš ve všem.“
„Jo, ale ne v takové kravině.“
Přimhouřila jsem oči. „Přijde ti to jako kravina?“
„Samozřejmě.“ Předstírala, že ji hrozně zajímají její nehty. „Vůbec celá ta záležitost s Arienem je divná. Já bych mu nevěřila.“
„Neznáš ho,“ zavrčela jsem. „Moc dobře vím, co mám od něho očekávat.“
Mia si odfrkla. „Seš si jistá? Hele, někdy si připadám, že mě vůbec neznáš.“ S těmito slovy se zvedla a opustila lavičku. Zmateně jsem se za ní dívala. Přece nemohla být nějaká spojenkyně s duchy nebo démony. To jsem skoro byla já.
Zamračila jsem se. Jestli mi chce Mia přebrat pozici, holt to budu muset řešit jinak.
Party začínala v osm. Skutečně jsem jako poslušná dcera zůstala doma a uklidila jsem chodbu našeho paneláku. Stačilo malé lusknutí prstu a bylo to. (Aneb co se člověk nenaučí s Arienem.) Teď jsem měla dostat svůj prostor.
V pokoji jsem si začala kreslit náčrty a průběžné plány, jak a co udělám. Jedno bylo jasné – o půlnoci se už musím objevit na hřbitově. Pokud tam nebudu, tak si Arien udělá, co se mu zlíbí.
Heh, ne, to jsem měla být já.
Plány a kresby mi zabraly dobrou hodinku. Všichni v bytě už spali a já si tak mohla být jistá, že mě nikdo nečekaně nepřekvapí. Zpod postele jsem začala vytahovat svoje věci, které jsem už rok pečlivě skladovala.
Všechny pistole jsem si zastrčila za opasek, který jsem měla pevně připevněný k riflím. Nože jsem si schovala do podrážek, jeden ještě pro jistotu do vnitřní kapsy mikiny a poslední jsem si nechala bokem pro první bod. Biče a ostatní nepříliš důležité blbiny jsem nějak poskládala do kapes.
Vyzula jsem se z bot a pouze v ponožkách tiše našlapovala po bytě. Netroufala jsem si rozsvítit baterku, kdyby přeci jen měli naši slabé spaní.
Potichu jsem otevřela dveře Innina pokoje. Ležela schoulená do klubíčka ve své velké posteli, vypadala tak nevinně. Skoro se mi příčilo udělat to, co jsem měla v plánu. Opravdu jenom skoro.
Přišla jsem až k ní a zašeptala jí do ucha: „Sestřičko, rodiče mi nekazí plány, víš?“ Zavrtěla se, ale než se stačila probudit, podřízla jsem jí hrdlo. Rychle jsem ji bodala do krku a do hrudi, aby nezačala vřeštět. Když jsem se oddálila, vypadala úplně stejně jako předtím, když spala. Tedy pokud pomineme ty červené skvrny, co se začaly šířit po pyžamu a prostěradle.
„Cornelie?“
Zděšený hlas mé matky byl vrchol.
Jistě jsem vstala a přešla až k ní. Byla naivní – já bych na jejím místě dávno couvala. „Ano, mami, tohle jsi neměla vidět,“ prohlásila jsem a napřáhla se. Měla pomalé reflexy, než vůbec stihla zareagovat, že něco dělám, praštila jsem ji do hlavy a upadla do bezvědomí. S ní jsem byla vyřízená rychle.
Stejně tak i s mým otcem, kterého nic nevzbudilo, a v pohodě si zůstal ležet v posteli. Jejich problém. Chtěla jsem je nechat naživu.
U dveří jsem se obrátila zpět. Ještě něco budu potřebovat.
Rychle jsem jim oběma vyřízla srdce a schovala je do krabičky. Jednu ruku budu mít plnou, no s tím už nic neudělám.
Když jsem vyšla na chodbu, spatřila jsem naše sousedy. Oba jsem je usmrtila stejným způsobem jako svou sestru, jako bonus jsem si vzala dívčino srdce. Pokud jsem chtěla opravdu vyvolat peklo na zemi, potřebovala jsem silná srdce, s pořádnými emocemi. Ty dívčí.
Nakonec jsem rozrazila dveře všech svých sousedů a všechny pozabíjela. Stejně se do tohoto domu už nikdy vracet nebudu, takže to je jedno.
Patnáct holčičích srdcí už moje krabička obsahovala. Sama pro sebe jsem se usmála. Ještě pět a bude to.
Vyšla jsem z domu. Město bylo klidné jako vždycky. Čas mě ale tlačil, bylo pět minut po desáté, a jestli jsem chtěla obejít všechny ty, co jsem nenáviděla, musela jsem zrychlit tempo.
„Cornelie!“
Otočila jsem se. Mia ke mně běžela celá zadýchaná. Pohled na moje zkrvavené ruce ji ani nepřekvapil, jako spíš mě překvapilo, že má na krku dva kousance.
„Dala ses dohromady s Vladem?“ poznamenala jsem kousavě. Nakrčila nos, ale poté výraz zase uvolnila.
„Jen ti chci říct, že tohle je opravdu, opravdu špatný nápad. Letošní Halloween bude něco extra!“
„Přesně tak,“ souhlasila jsem.
„Ale opravdu! Budeš mrtvá, chápeš?!“
Pokrčila jsem rameny. „Proto jsem si vybrala dnešek. Halloween je až zítra, víš?“
Bezmocně zamáchala rukama. „Promiň, ale tohle ti nemůžu dovolit,“ zamumlala a natáhla se po mně. Já ji však rychle praštila a chvilku jsem se s ní prala na zemi. Nechápala jsem, kde vzala takové bojové dovednosti. Pokud si pamatuju, na karate jsem z nás dvou chodila jenom já. Ona byla vždycky ta mírumilovná holka, co se radši dívala zpovzdálí.
„Ty jsi zešílela,“ procedila skrz zuby, když mě odkopla stranou. „Panebože, Cornelie! Co se z tebe stalo? Vždyť ještě ráno jsi byla normální!“
Zavrtěla jsem hlavou. „Lituju tě, Mio. Mohla jsi být tak silná.“ Než stačila zareagovat, vyhodila jsem po ní nůž. Zarazil se jí přímo mezi oči a ona je obrátila v sloup. Padla k zemi a já k ní pomalu přišla.
„Vidíš?“ mluvila jsem k mrtvole, když jsem si brala její srdce. „Možná se mi hodí mít takovou kamarádku.“
Oběhla jsem několik domů – a upřímně, čekala jsem, že to bude horší. Každopádně před půlnocí jsem už byla na hřbitově, ale nikde ani noha. Jen spousta, spousta krve. Doslova moře červené tekutiny. Zmateně jsem se rozhlížela.
Tohle součástí plánu nebylo.
„Ariene!“ zavřeštěla jsem. Ozval se jeho hurónský smích, než se zjevil těsně vedle mě.
„Co to má znamenat!“ křičela jsem a máchala kolem sebe rukama. „Snad jsme si něco řekli, ne?“
Pokrčil rameny. „Myslel jsem, že jsi říkala, že mě znáš.“
Měla jsem chuť ho zabít. „Ale tohle měla být MOJE práce. Já je měla zabít!“
Znovu pokrčil rameny. „Máš k tomu pořád příležitost.“
Otočila jsem se za zvukem, co se za mnou najednou ozval. A byla jsem v koncích.
Přímo za mnou se řítila – no, řítila, tedy to, co se dá u nich považovat za běh – banda zombíků. Všichni to byli moji známí; ti, co se dostavili na party. Zadržela jsem dech.
„Cornelie, ty nejsi moc chytrá, víš?“ zavrtěl hlavou Arien. „Přetočili jsme ti kalendář. Dnes je Halloween. Víš, co to znamená?“
Jo. Všichni mrtví vstávají z hrobu. A tentokrát mají jediný cíl.
Mně.
Prosmýkla jsem se kolem Ariena, ale on mě silně chytil. „No, no, no,“ zamlaskal. „Přece bys jim tak rychle neutekla, ne? Nejdřív mi dej ty srdce.“
Odmítala jsem, ale bylo jasné, že klást odpor zrovna Arienovi nemá cenu. Poraženecky jsem mu do ruky vtiskla krabičku a snažila se vymanit ze sevření. Bohužel ještě víc zesílilo.
„Tys zabila Miu!“
Zajímavé, že to pozná jen z jediného srdce. „Jo, tak už mě pusť!“
Naopak mě zmáčkl tak silně, že mi na chvilku do ruky přestala proudit krev. „Mia byla moje sestra, Cornelie.“ To mě dokonale zmátlo. Jak mohla být lidská dívka ségrou démona? To bylo nemožné! „Myslel jsem, že když jste nejlepší kamarádky, tak ji nezabiješ.“ Trhl mnou a já spadla obličejem do krve na zemi.
„Spletl jsem se. Poprvé za celý svůj věčný život.“ Zavrtěl hlavou. „No, ale to už je teď jedno, ne? Dávám ti svobodu.“
„Ty – ty –“ prskala jsem, ale přerušil mě.
„Jsem velkorysý, Cornelie. Nic ti neudělám. Bohužel neumím přikazovat zombie.“ Zlostně se na mě zazubil, než se zablýsklo a on zmizel pryč.
„Ty parchante!“ zařvala jsem a postavila se na nohy. Zombie se mezitím přiblížili dostatečně na to, abych rozpoznala, že jsou ovládaní duchy. To jsem skutečně potřebovala.
Dala jsem se do běhu. Arien mě zradil. Sakra, já jsem tak blbá! Proč mi nedošlo, jak se chová? A jaktože je Mia jeho sestrou?
Uklouzla jsem. Jednu zkušenost mám – v krvi se běhá tedy extra špatně. Ihned jsem se sebrala a běžela dál – nemůžu dovolit, aby mě sežrali! Musím zmizet pryč z tohohle města. Arien si mě najde všude, ale ti jeho zombíci ne.
Vyplivla jsem krev. Super, začínám krvácet i já.
Čísi ruka mě chytila za nohu a já spadla dolů. Z hrdla se mi vydral výkřik, když jsem cítila, jak mi ta ruka rve nohu. Když se sápala po mé druhé noze, začala jsem příšerně ječet. Možná to nebyl tak dobrý nápad…
Jiný pár rukou mě drapl za hlavu, cítila jsem, jak mi zarývá nehty do hlavy, a pak prudce trhl.
